Dějiny Ruska
Milan Švankmajer , Václav Veber , Zdeněk Sládek , Vladislav Moulis
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77452/bmid_dejiny-ruska-bYg-77452.jpg
4
112
112
Skutečně novodobé zpracování ruských dějin bez cenzury a zamlčování. Naši vynikající historici a univerzitní učitelé nově hodnotí ruské dějiny od počátků po dnešek. Přehledy panovnických dynastií Rjurikovců a Romanovců. Přehled představitelů sovětského Ruska, SSSR a Ruské federace. Chronologie důležitých událostí. Výběrový seznam literatury. Rejstřík. 175 vyobrazení. 22 map... celý text
Přidat komentář
Dějiny Ruska, které jsem četl už před delším časem jsou ty, které vyšly ještě v minulém století a byly jedny z prvních, které byly v edici vydány. Připomínám si je nyní, kdy se ztuha prokousávám Zubovem a jeho kolegy a kdy zpětně musím říct, že jsem díky knize od kolektivu Švankmajer, Veber, Sládek a Moulis z roku 1995 získal komplexní a v maximální míře poprvé nepokroucený a nezmanipulovaný obraz, oproti tomu, který do nás byl vtloukán předtím.
Každá kniha vyjde v určité době a jejich autoři mají k dispozici určité podklady. A jsou limitováni nejen časem, ale hlavně velikostí knihy. Ve své době zde byly dějiny Ruska podány sice trochu suchopárně, ale přesto zajímavě.
Někteří recenzenti poukazují na to, co tady chybí. Ano, je toho dost. Historie a problematika ruské pravoslavné církve je zde probrána opravdu velmi stručně. Ani se tady neřeší její vliv na masu obyvatelstva na straně jedné a absolutní podřízenost panovníkovi na straně druhé. Mně osobně tady mnohem víc chyběl popis ruského imperialismu, spojeného s brutalitou, která si nic nezadala s počínáním Španělů v Americe a leckdy překonala i ony Brity a Američany. A o oněch bratrských i blízkých národech, bezohledné nadřazenosti, rusifikaci a nacionalismu je zde také velmi málo.
Autoři těchto dějin mají pro Rusko dost velké pochopení. Třeba jejich tvrzení, že vstřebáním náporu Mongolů ochránili Evropu je trochu přehnané. I Maďaři a Poláci utrpěli drtivé porážky s Tatary, ale nepoložilo je to.
Překvapením pro mě byl Novgorod, bohužel i s oním smutným koncem. Po dobytí nechal velkou většinu obyvatel vyvraždit moskevský kníže Ivan III. a to, co ještě přežilo, dorazil dalším masakrem sám veliký car Ivan IV. Hrozný. Novgorod byl v době, kdy Rusko, či spíše jednotlivá knížectví patřící Mongolům nejen de facto samostatným městským státem, ale byl i provázán s Evropou. V souvislosti s Velkým Novgorodem (svým politickým uspořádáním trochu podobným Benátkám) jsem si díky knize uvědomil, jak je onen Alexandr Něvský, později svatý, typickým příkladem ruské propagandy.
Mám na mysli ony adorované bitvy s řádem Mečových nebo také Livonských rytířů (opravdu se nejedná o vlastní řád Německých rytířů toto byla jeho autonomní součást) a Švédy na řece Něvě. Sovětská propaganda prostřednictvím filmařsky zdatného Ezenštejna stvořila mýtus o velkém ruském vítězství nad Němci. Pravda je taková, že na oné "německé" straně bylo oněch rytířů několik desítek a většinu jejich dvoutisícového vojska tvořili Estonci. Na straně Novgorodu byly asi čtyři tisícovky mužů. Kromě Alexandrovy družiny tady byl i mongolský oddíl. O tom hrdí ruští patrioti nikde nemluví. Stejně jako na Něvě proti Švédům se spíš jednalo o větší pohraniční srážku, na kterém jsou zajímavé tři věci. Přitomnost mongolského oddílu, který měl dohlédnout na svého poddaného Alexandra, pochvala, kterou Alexandrovi vyslovil jeho pán a vládce chán Zlaté hordy a odměna, kterou rodina v osobě Alexandrova otce Jaroslava získala Kyjev, tedy knížectví. A když se ruští obyvatelé vzbouřili proti obrovským daním i brutalitě, s jakou je Mongolové vymáhali, jejich vzpoury potlačil - onen svatý Alexandr. Hned následně spěchal na Krym, aby se před chánem předvedl jako nejvěrnější poddaný. O tom už se moc nikde nedozvíme a Alexandr je prezentován v ruské historii a paměti ne jako věrný poddaný Mongolů, ale jako bojovník proti katolickému Západu.
V knize je podobných překvapení víc. Kdo kdy slyšel o bitvě u Smolinského jezera? Zde řádové vojsko pod velmistrem W. Plettenbergem porazilo 1502 ruské vojsko. Proti necelým šesti tisícům řádových vojáků stálo nejméně dvanáct tisíc Rusů. Historik Ključevský, na kterého se autoři knihy dost často odvolávají a citují ho, ovšem tvrdil, že Němci byli vlastně poraženi, protože prý chtěli dobýt Pskov. Bitva u jezera Smolina ale uchránila Pobaltí před agresí z Ruska na sto let.
Právě tohle překrucování historie, neschopnost si přiznat porážku a chyby se táhne ruskou historií jak červená niť. Nakonec čehosi podobného jsme svědky bohužel i dnes.
Rusko patří do Evropy jenom částečně. Kulturně sice díla řady špičkových umělců, ale i vědců evropská nesporně jsou a z evropské kultury v sociologickém slova smyslu vycházejí, ale mentálně i sociálně Rus stvořila ona mongolská nadvláda. A noví vládcové teď už domácí, pokračovali v mongolských způsobech. Neúcta k lidskému života není důsledkem početnosti ruského obyvatelstva. Ještě za napoleonských válek mělo Rusko méně obyvatel než tehdejší nejlidnatější evropský stát - Francie.
Ruské dějiny prakticky neobsahují jediné období skutečného míru a přirozeného pokroku. Jediný car Alexandr I., byl liberál, který pochopil, že Rusko je třeba reformovat. A ne obsazovat a dobývat další a další země. Ve Finsku o tom vědí svoje. Nakonec hlavní náměstí v Helsinkách se po něm jmenuje dodnes. Podobně i v Berlíně. V ruské paměti je to ale ten car, co dobyl Paříž a zase se z ní vrátil zpět na Rus, aniž by urval něco navíc.
Pokud chce někdo číst vynikajícího Zubova, jednu z nejobsáhlejších a nejkvalitněji zpracovaných knih na téma ruská historie, rozhodně ať s ní tuto pomalu třicet let starou publikaci nesrovnává. Spíš bych doporučil začít touto (nebo i druhými dějinami Ruska ze stejné edice z pozdější doby a od jiných autorů) a pak se teprve pustit s rámcovým obecným přehledem do dvou dílů Dějin Ruska od roku 1895 s osmnácti sty stranami.
No a těm, kdo tvrdí, že tato kniha je tendenční a nepravdivá bych onoho Zubova a spol. doporučil také. Jak fakta, tak hodnocení ruských dějin jsou tam mnohem ostřejší a nepříjemnější než v české publikaci. I když vlastně je to zbytečné, oni ti bubkové asi nepostřehli, že v Rusku komunismus skončil a jejich rusofilství je tváří tvář současným událostem na Ukrajině (ale nejen nyní a nejen tam) směšné, ale i mimořádně trapné.
Profesionální zpracování dějin Ruska v souvislostech dějinných, územních i vnitropolitických se mi líbí. Autoři se snaží o objektivní výklad a domnívám se, že se jim to podařilo. Pokud chcete se trošku orientovat ve zmatku současnosti, je nutno se seznámit s dějinami hlavních států. Přečetl jsem Dějiny Číny, Dějiny Ukrajiny, Dějiny Ruska a nyní mám záměr na Velkou Británii! Dějiny světa nejsou černobílé, ale hýří spoustou různých barevných odstínů - ty skrývají cíle, proč se státy tak či jinak chovají.
Corso přede mnou napsal to, jak na mě kniha taky působila : poutavý román s přesnými historickými fakty, který vás poučí, proč jsou Rusi takoví, jací jsou. Čtěte !!
To co teraz napisem, bude vyzerat zvlastne ale... ak mate radi trebars Hru o truny, alebo ine mega-eposy, tato kniha je pre vas ako stvorena. Pisana je nie naucnym skolometskym stylom ale doslova beletristicky. A dejiny Ruska su tak vzdialene nepodobne od dejin beznych europskych statov, ze to stoji za to. Kniha ma skoro 900 stran, ale preletel som nimi ako noz maslom. Putave. Vela ilustracii, dost velke pismo, takze to nie je taka klada ako sa zda ked chytite knihu do ruky. Za mna su knihy tejto edicie v podstate velke dobrodruzne romany. A navyse podla skutocnosti takze sa nieco dozviete aj z dejepisu. Jasne ze nebudem zhanat nejake Dejiny Barmy, Pobrezia slonoviny alebo Argentiny, ale tak USA, Rusko, Cina, Japonsko, Anglicko, to proste nemoze byt nezaujimave citanie. Za prve aspon teda konkretne v tejto knihe, naucite sa kde co o veciach co ste urcite niekde uz zaculi (Ivan Hrozny, Peter Velky, VOSR, Lenin, a tak :) za druhe da vam to strucny ale uceleny nahlad na celu tu kontinuitu, ze preco je taky bohatstvom oplyvajuci region vlastne sam sebou tlaceny do tych problemov v akych dodnes je. Ze niekedy proste len opakujete chyby ktore niekto uz skusal robit aj 500 rokov a ludia sa proste nemenia. Citajte to, Hra o trun ako vysita!
Brilantní a podrobná publikace, která si zároveň uchovává velmi záživnou formu. Člověka by nikdy nenapadlo, že ruské dějiny mohou obsahovat takové kvantum informací. Člověk, co zná dějiny Ruska si myslím je schopen udělat velmi dobrý obrázek o tom, proč je soudobé Rusko státem jakým je - stejně tak vládou.
Dějiny Ruska sú bez pochýb jednou z najlepších z edície NLN. Pútavým a k môjmu príjemnému prekvapeniu dokonca i vtipným spôsobom písaný prierez dejinami štátu mi pomohol ozrejmiť tú záhadnú a pre zvyšok sveta častokrát nepochopiteľnú ruskú dušu. Neraz som pri čítaní krútil hlavou nad tým čím si Rusko prešlo, no vždy sa dokázalo otriasť a ísť ďalej. Žiaľ Rusko nemalo poväčšinou šťastie na dobrých vládcov, ktorí by ho posunuli vpred, no držali ho pre svoje egoistické záujmy zámerne v stave "samoderžavia" a stagnácie. Táto skutočnosť tak veľmi ovplyvnila mentalitu Rusov, ktorým nebolo vždy dopriate slobodne a efektívne rozvíjať svoju spoločnosť. Veľmi oceňujem nestranný a odborný prístup autorov, ktorí sa vyhýbajú prehnaným sympatiám či antipatiám. Mnoho zaujímavostí, či výstižných výrokov dôležitých dobových aktérov dodáva odbornému textu tú správnu "šťavu". Jediné, čo by som vytkol je menej priestoru venovaného najstarším dejinám Ruska a stredoveku.
Velmi zajímavé. V průběhu čtení mě velice překvapilo, jak se současnost Ruska zrcadlí ve své minulosti a opakuje se. Vždyť u některých historických událostí by stačilo pouze zaměnit datum a jména a bylo by je možné zařadit do dneška, nebo minulosti ne až tak vzdálené. Rozhodně mi tato kniha pomohla poodkrýt a poznat odpovědi na dvě otázky, se kterými jsem do čtení vstupoval a odpovědět i na některé, které jsem si vůbec nekladl (např. animozita jeho sousedů apod.). Za prvé proč je Rusko tak jiné, ať už se pod tímto představíme jakýkoliv směr. A za druhé proč je Rusko tak obrovské. Po dočtení jsem došel k dalšímu překvapivému závěru, že ony události po roce 1917, nejsou, co se týče kontinuálního vývoje země, až tak výrazným vybočením, jak by se dalo předpokládat a předpokládá. Z knihy, díky její poměrně značné kritičnosti, také vyplývá, že pro obyčejného člověka se v celé popisované historii střídaly pouze dvě období. A to kdy bylo špatně a kdy bylo pro něj ještě hůře. Přesto dokázali tito lidé mnohokrát vzdorovat, a z našeho pohledu až slepě, v průběhu doby bránit a pokládat životy za hodnoty jako jsou car, revoluce a její ideály, vlast, Rusko.
Nejsme schopen posoudit tendenčnost některých historických výkladů a i když jsem určitě zaznamenal značně kritické podání těchto dějin, v Závěru kolektiv autorů přináší shrnutí, se kterým souhlasím. K oné možné tendenčnosti bych musel přečíst alespoň ještě Dějiny Ruska vydané v roce 2017 ze stejné edice ale jiného kolektivu autorů, a to nevím jestli se mi podaří.
Každopádně ve mně tato kniha její podání vzbudilo zájem o další podobné tituly z této edice a tak je možné, že si rozšířím i povědomí o dějiny Polska, Ukrajiny, Maďarska, Mongolska, Rakouska, Slovenska atd.
Čtyři hvězdy.
Musela jsem chvíli počkat a vydýchat to, než napíšu recenzi, protože tahle kniha je velmi úmorná, ale v tom nejlepším slova smyslu.
Žádné předsudky jsem v knize necítila, ba naopak mi přišla kvalitně a objektivně zpracovaná, nevím, jestli je to dobře nebo špatně s ohledem na komentáře níže.
Východ mě láká odjakživa, ale spíš jsem raději četla o Ukrajině než Rusku. Bohužel semestrální práce na Ukrajince mi byla vyfouknuta a zbyli na mě Rusové, proto jsem tuhle bichli (nové vydání o 800 stranách) přelouskala.
Dala jsem si díky ní do souvislosti mnoho věcí, které mě dřív nezajímaly nebo nenapadly. A co si budeme povídat, ač moji rodiče by se mnou asi nesouhlasili, ti Rusové to úplně jednoduché nikdy neměli a nemají.
Ale opakuji - je to opravdu úmorné čtení. Tohle si představuji číst, až mi bude 70 let, na klíně kočku a v hubě fajfku.
Asi jsem příliš zhýčkaný úrovní, kterou nastavili například Josef Pekař nebo Josef Janáček, ale od seriózně se tvářících historických knih očekávám víc než jen čtivé zpracování a korektní faktografii. V těchto ohledech je totiž kniha napsaná velmi dobře.
Zásadní problém je to, jakým způsobem autoři události "analyzují". Předsudky, chabě podložená a místy i neobhajitená tvrzení a zobecnění, prezentovaná jako naprosto zásadní postřehy a vysvětlení. Tedy ne že bych s řadou takových tvrzení nesouhlasil nebo alespoň nechtěl souhlasit, ale něco takového by mělo být předmětem odborné diskuze, nikoliv podstatným obsahem knihy přehledového charakteru. Přístup autorů se tím jeví jako "zrání" marxistického historika, který má stále jako dogma existenci jistého "zákona dějin", poznal ale, že něco takového není marxistická dialektika, a tak křečovitě hledá náhradu. Jistě, může to být jen omezeným rozsahem knihy, ale jak už jsem předeslal výše, podle mého názoru interpretace založené především na osobních postojích, přáních a předsudcích autorů do dobré historické knihy patří v množství nanejvýš malém - a měly by být doplněny i argumentací.
Existuje jednoduchá poučka. Pokud si chci přečíst knihu o kontroverzním tématu, je dobré si vybrat buď renomovaného a objektivního autora, nebo sáhnout po knize z doby, kdy téma budilo daleko menší vášně. Dějiny Ruska od Václava Vebera splňují obě podmínky. Z celé řady Lidových novin patří k těm lepším publikacím. A když počítám jen původně české práce, je z těch mnou čtených asi nejlepší.
prima tendenční kniha, taková "jak si my myslíme, že to bylo a nelíbilo se nám to"
v dalším viz diskuze /díky přesunům dvakrát)
Data a fakta o dějinách Ruska dnes není problém dohledat na internetu. I Jarda3 by tam snadno našel ty Mečové rytíře. Tahle kniha je vyjímečná tím, že autoři k těmto faktům přidali své myšlenky a analýzy. Ty se mohou nebo také nemusí líbit, ale určitě nás donutí nad nimi přemýšlet, což je podle mě hlavní smysl knih. V knize je také plno fotografií, map a obrázků, citátů a zajímavostí. Například že útok bolševiků na Zimní palác proběhl takřka bez povšimnutí, lidé večer chodili do divadel a druhý den se na petrohradské burze normálně obchodovalo.
"Později se razil termín Velká říjnová socialistická revoluce. Nuže: nebyla to revoluce říjnová, protože se odehrála v listopadu. Nebyla to revoluce velká, protože o výsledku bojů v Petrohradu rozhodla hrstka lidí. Nebyla to ani revoluce socialistická, protože svou povahou řešila historické problémy buržoazně demokratické. A nebyla to ani revoluce, ale ozbrojený převrat."
LN vydalo v roce 2017 další knihu Dějiny Ruska, podobný formát, ale od jiných autorů. Jsou to samá suchopárná fakta, neskutečná nuda, přečetl jsem jen pár stránek.
Na stránce 43 jsem skončil, úplně mi knihu znechutil autor svými názory na Rusko a na Rusy, to prostě do takové knihy nepatří! A ty chyby: Řád mečových rytířů, snad Řád německých rytířů, ne? Podsouvání myšlenek a názorů historiků čtenářům, to se mi snad zdá!
Velmi dobrým způsobem napsány dějiny Ruska.Knihy o dějinách tohoto impéria u nás chyběly a hlavně v minulosti byly hodně ideologizovány.Proto každý pokus o objektivitu je důležitý.Kdysi jsem Rusko podceňoval i zatracoval,nyní jsem však lépe pochopil některé příčiny a následky nejenom ruského,ale i evropského historického pohybu a to i díky této knize...
Kniha ve mně podnítila další zájem o studium dějin států.
Štítky knihy
Rusko revoluce carské Rusko Sovětský svaz Kyjevská Rus Moskevská Rus napoleonské války socialismus ruské dějinyAutoři knihy
česká, 1928 - 2003 Václav Veber
česká, 1931 - 2016 Zdeněk Sládek
česká, 1926 - 2003 Vladislav Moulis
česká, 1931 - 2006
Rusko kolem sebe vytváří mlhu polopravd, desinformací i jasných lží. Mnohé z nich se týkají historie – té ruské i historie okolního světa. Během svého dosavadního života jsem ledacos pochytal, ale sáhl jsem po „Švankmajerovi“, abych si udělal souhrnný a souvislý obrázek.
Přečetl jsem vydání z roku 1996, což představuje jistý handicap z hlediska absence informací o posledních 25 letech. To však není taková újma, protože mnohé z toho jsem vstřebával takříkajíc v „přímém přenosu“.
Tato kniha je ve své podstatě hodně důležitá, protože poskytuje nezaujatý a – konečně – otevřený pohled na jedno z největších historických impérií. A je ostuda, že jsem ji přečetl až nyní a ne před čtvrt stoletím, kdy poprvé vyšla.
Je zřejmé, že ta kniha by mohla být mnohem obsáhlejší, protože velká země má bohaté dějiny. Nicméně nabízený rozsah je možná tak akorát vhodný k tomu, aby si čtenář udělal přehled a neztratil se v textu jako Napoleonův voják v širé ruské stepi. Jsou pasáže, ve kterých bych s chutí ještě pokračoval, ale celkově to považuji za vcelku vyvážené pojetí.
Je to kniha, ze které čiší jistá beznaděj z historie země, která nevede k žádnému povznášejícímu cíli. Ve spirále se opakují jen imperiální choutky a touha po ovládnutí světa.
Autoři knihy do ní vložili nejen suchá fakta a data a mnoho vlastních názorů a postřehů. Možná se kdysi ta stanoviska zdála vůči Rusku příliš příkrá, ale novodobé dějiny ukazují, že „velká duše Ruska“ je stále táž a vůbec není velká, ale velmi temná.