Malíř na frontě: Soča a Italie 1917-18

30.08.2024

O Krvavém románu i malířsko-grafickém díle Josefa Váchala jsem měl jenom obecné povědomí. Po knize jeho vzpomínek z italské fronty za Velké války jsem sáhl hlavně proto, že byla k dispozici v e-formě tady na Databázi knih a k její četbě jsem tedy mohl využít mobil během cest hromadnou dopravou. Zpočátku mě kniha moc nezaujala, klasické postoje a názory mimoně, který se ocitl na vojně. A k tomu komplikovaný a poněkud zastaralý jazykový projev. Na jednu stranu nadřazenost umělce a intelektuála nad ostatními „drobnými“ a „prostými“ lidmi, na druhou stranu nepochopení a údiv nad věcmi, se kterými se až dosud nikde nepotkal.

Váchal díky svému povolávacímu rozkazu musel (dnešními slovy) opustit svoji sociální bublinu a začít řešit základní otázky a problémy každodenní existence v prostředí, kde se funguje podle velmi pokroucených a až zvrácených pravidel. Jakmile se ale přihlásil k artilerii a byl z Rumburka odeslán do Vídně k dalšímu výcviku, jeho pohled na ostatní a okolí se začíná měnit. Fascinuje mě, jak ve svých pamětech dokázal zachytit tento přerod od umělecké a intelektuální individuality k onomu vědomí sounáležitosti s ostatními normálními lidmi. Jeho popis událostí, prostředí a třeba krajiny (o lidech, které během svého působení v c. a k. armádě potkal a se kterými kratší nebo delší dobu žil ani nemluvě) je velmi autentický a přitom až dojemný. Jeho postupné přiznávání se k běžným lidským slabostem, strachu, snaze se nějak „ulejt“ i na druhou stranu pomáhat druhým lidem není strojené, ale uvěřitelné, stejně jako charakteristika lidí (včetně důstojníků a poddůstojníků), kteří naopak pomohli jemu. Svoje malířské a grafické práce si cenil až překvapivě málo a nedá se říct, že by zneužíval občasné výhody „malíře“ nad míru, danou slušností a sounáležitostí s ostatními ubožáky na frontě. Zajímavé i je, že Váchal neuměl příliš německy, což jenom ukazuje, že už žil v ryze českém prostředí a nepotřeboval to.

Nikdy se sice neocitl přímo v zákopech, ale byl mnohokrát ohrožován nepřátelskou dělostřelbou, později i leteckým bombardováním a hrůzy války poznal zblízka, stejně jako její doprovodné jevy, způsobené postupnou erozí Rakouska.

Popis ofenzívy u Caporetta i vpád do Pádské nížiny až k řece Piavě je dramatický, i když Váchal patřil až ke druhém sledu. Kromě neokázale projeveného soucitu s vlastními i nepřátelskými vojáky, stejně jako s civilisty na dobytém území popisuje, jak demoralizujícím účinkem na německé i rakouské vojáky působil dostatek jídla na italské straně. Tady se Váchalovo vyprávění prolíná se Hemingwayovým románem Sbohem armádo. A Váchalovy vzpomínky, nedělající si asi až bůhvíjaké literární ambice mně nakonec připadají mnohem emotivně lidštější i literárně poctivější.

Pozoruhodné je i vyprávění o rabování dobytého území, nebo nesmyslného ničení zejména knih a písemností. Váchal se sám přiznává, že i on si leccos „přivlastnil“, když viděl, jak rakouští důstojníci posílají domů z rámů vyřezané obrazy, sta let staré folianty, ale i dokonce porcelán, sklo a zmiňuje i krádeže drahých kovů, i když zlato bylo doménou říšských Němců.

Čím se válka blíží víc ke konci, jeho mysticizmus a filosofování o životě, jeho smyslu, vině a trestu se vytrácejí a nastupuje jenom strohé vyprávění, jak to vypadalo v zásobovacím středisku, kam byl přidělen. Ani dostatek potravin tváří tvář hladovým vojákům nevyvolává u Váchala žádný pocit špatného svědomí nebo dokonce viny. Absence jakéhokoliv pokrytectví jenom zdůrazňuje pravdivost knihy. I když to v textu není doslovně zmíněno, ze samotného vyprávění je cítit podvědomí konce Rakouska, ovšem bez hlubokomyslných úvah o budoucnosti. Chvílemi mně Váchalovo vyprávění připomíná až některé pasáže ze závěru románu Na západní frontě klid. Zcela famózní je popis návštěvy velitele italské fronty maršálka Boroeviče (původem pravoslavného Srba z Chorvatska), jeho střetu s velitelem Váchalovy divize, které se týkalo se mizerného materiálního zabezpečení vojáků. A urážlivá poznámka onoho maršálka na Váchala z důvodu jeho české národnosti. Nechybí ani připomínka nějakého Schwarzenberga, předchozího velitele divize, který chtěl tak moc válčit, až byl raději vystřídán. A celé vzpomínky končí, když je autor poslán na začátku října 1918 na dovolenou a vyhne se tak poslední pohromě, která už naprosto rozklížené Rakousko postihne – „bitvě“ u Vittorio Veneta, přes jejíž nádraží se vydal přes Vídeň domů.

A tak se mi po přečtení knihy vybavil ještě jeden autor, který v důchodu začal po listopadu oslavovat císařskou armádu a v jednom ze svých děl obdivně popisuje bojové výkony, hrdinství a loajalitu českých vojáků na italské frontě jako údajně největšího vojenského vystoupení Čechů ve válkách ve 20. století. Docela by mě zajímalo, co by soudruh plukovník ve výslužbě Fučík řekl na Váchalovy vzpomínky. Jeho blábolení o slávě a hrdinství, plozené v dobách nejhlubšího míru a bezpečí zní nějak tak falešně v porovnání s vyprávěním a postřehy o strachu, bolesti, mrtvých, zmrzačených a přitom hladových a zavšivených lidech ve zbytcích uniforem tam dole v Itálii. Odhadem z českých zemí narukovalo na italskou frontu tři sta tisíc vojáků z našich zemí. Pětina jich zahynula, co víc k tomu dodat.