Můj rok 1955

12.01.2025

Irena Tatíčková dokázala navázat na kvalitní zpracování roku 1952. Měla to o to těžší, že rok 1955 byl takový v podstatě nijaký. Do Chruščovova odhalení kultu osobnosti zbýval ještě rok, který byl ale dramatický i na mezinárodní scéně a tak se mohla přiměřeně věnovat zdánlivě méně důležitým věcem. Nechybí samozřejmě ani všeříkající statistické údaje na samém začátku knihy stejně jako elementární přehled cen a platů.

Snad nejvýrazněji o rozdílu mezi rokem 1952 a 1955 vypovídá nejpopulárnější film onoho roku - Anděl na horách. Dovolená s Andělem byla plná radosti, vše bylo sluníčkové, odbory vyslaly na dovolenou rozvádějící se manžele a naopak o ruku své (na dovolené poznané) vyvolené Marienky požádal hornický brigádník Dibarbora "účastníky zájezdu" domácím rozhlasem. Budovatelské nadšení a pokrytecká oslava "práce" se odrazily i v sestavě rekreantů, kde Marienka řídí autobus, nechybí zde ani ty tehdy tak oslavované "zedničky" a samozřejmě i horničtí brigádníci. V Andělovi na horách se objevuji už poněkud jiné tóny. Andělův spolubydlící vyžírka a kariérista Puleček ve skvělém podání R. Deyla ml. nebo řešení tak maloměšťáckého problému, jako je to, kde bude bydlet Andělův syn Mirek se svoji přítelkyní po svatbě včetně faktu, že Anděl jede do Tater, aby ji mohl sledovat a mohl zjistit, jestli je "poctivá".

A z novinek roku je to třeba první, dodnes stojící panelák, první samoobsluha v Praze na Žižkově i takové drobnosti, jako je první březen knihy a s ním spojené určité uvolnění jejich vydávání, zejména pro mládež a z oblastí, jako je dobrodružná literatura nebo science-fiction. Za bombasticky tendenční fráze se často schovaly věci úplně jiné. Snad nejvýraznějším příkladem ukázky toho, o co šlo, byla první spartakiáda, kterou organizovali bývalí příslušníci Sokola a tvůrci sletových skladeb, úlitbou době byl onen poslední militaristicky pojatý den s vjezdem tanků na plochu strahovského stadionu.

U této řady knih mě překvapuje, kolik věcí (vynálezů a technologií) bylo známo už v dobách před půlstoletím. Pobaví pokrok v počítačové technologii s tím, že tranzistorová paměť představuje již počítače druhé generace. Na prvomájovém průvodu v Mladé Boleslavi předvedli pracující nový "spartak", který se tak ale oficiálně nikdy nejmenoval.

V roce 1955 také vznikla Varšavská smlouva, která byla deklarována jako "obranné" spojenectví socialistických zemí proto imperialismu a zejména západoněmeckému revanšismu. NSR byl totiž začátkem května nejen přiznána omezená suverenita, ale další den byla přijata do NATO. Že byl vznik Varšavské smlouvy o pár dní později dlouhodobě připravovaným aktem dokazuje, že k němu došlo doslova pár dní pro přijetí NSR do NATO. A ještě jedna věc (nezmíněná v knize) ukazuje, jak to bylo doopravdy. Bundewehr byl založen na podzim a měl v té době něco přes stovku příslušníků. Východoněmecká Národní lidová armáda vznikla údajně rovněž později, ale o faktu, že v onom roce měla až sto tisíc příslušníků tzv. policie v kasárnách s tanky i děly se nikde nemluvilo. Byl to jeden z oněch typicky propagandistických kousků, stejně jako povinně podepisovaná mírová výzvy u nás, v zemi, která při 13 milionech obyvatel měla třísetticícovou armádu a vedly se úvahy o prodložení vojenské služby na tři roky.

Přesto na mě nejvíc zapůsobilo shrnutí vzniku obrovského Stalinova pomníku na Letné. Smutný osud jeho autora, sochaře Švece je zde pozoruhodně podán jako ukázka dilemat, které v té době museli umělci řešit. Švec navrhl obrovskou sestavu postav a domníval se, že soudruzi takhle bombastickou "věc" nepřijmou. Spletl se. Zásahy do vzhledu a umístění jednotlivých postav i jejich umístění ukázaly stupiditu tehdejších vedoucích představitelů na čele se Zdeňkem Nejedlým. Samotné odhalení pomníku bylo rozpačité, autor spáchal měsíc předtím sebevraždu a o Stalinovi se už zas tak nemluvilo. Příští rok měl ukázat proč. Monstrum bylo odstřeleno o celých sedm let později. Takový byl rok 1955 a takové bylo v tomto roce lidově demokratické Československo.