puczmeloun komentáře u knih

Hezké ilustrace doprovázejí stručné představení světa Star Wars skrze droidy, rytíře Jedi a piloty různorodých vesmírných lodí. Je to taková malá encyklopedie pro začínající dětské fanoušky této série. Jen tedy, v českém vydání je to uváděno jako "od pohádky k pohádce", což moc neodpovídá originálu. Jde totiž o rozsáhlou sérii knížek pro děti (Star Wars Golden Books Series) zaměřenou na postupné představování jednotlivých filmů, postav, fenoménů apod. V této české knížce jsou pak vybrány tři z nich a dány k sobě. Není to tedy žádná pohádka (natož pohádky) a bez základní znalosti univerza Star Wars nemá smysl se do knihy pouštět. Tak ať nejste (vy nebo vaši malí posluchači) překvapeni.

1 17.11.2024

Z věků, které jako by začínaly na přelomu prvního tisíciletí (pohledem Středoevropana). Od vzájemných vražd ("bratrů Přemyslovců") přes ("napoleonskou"/"německou") okupaci, loutkové státy a občanské války, vojenské státy, japonský imperiální nacionalismus a čínský poválečný komunismus 20. století až po zakončení jako z Velkého bratra. A to vše v relativně krátkých 70 letech. Zkrátka, jak by řekli Číňané, "zajímavé časy"... Je to jako nějaké sci-fi s promíchanými časovými linkami.

Není to ale jednoduché čtení. Napřed je nutné se prokousat opravdu velmi zmateným a složitým úvodem* se stovkami čínských jmen a kde jsou opakovány a zároveň vynechávány i klíčové informace. Také je potřeba znát základy čínské historie (nebo jako já googlit ostošest). Skáče to totiž v rocích sem a tam. Orientace tak může být dost obtížná, protože ty nejdůležitější události jsou zmíněny jen názvem – něco jako by kniha o českých dějinách zmiňovala mnichovskou smlouvu a následující okupaci, ale nebylo popsáno o co šlo a jak to probíhalo, pracuje se jen s následky. Takto třeba chybí klíčový konec čínské občanské války (a Kuomintangu), ale v Číně ho "přeci všichni znají".

Odměnou je ale neuvěřitelně pestrá paleta informací zdaleka nejen o čínském císařském dvoru před sto lety (množství intrik, uplácení, boje o moc...). Vše je sice psáno velmi odosobněně – o rodinném životě Císaře nevíme skoro nic, snad jen že se jedna manželka rozhodla rozvést a obě hodně utrácely, náhodou je zmíněno, že měl císař i dceru – ale zároveň z toho má čtenář dojem jako z nějaké vymyšlené pohádky. Člověk by nevěřil, co mohlo být realitou, navíc v kulturně odlišném prostředí. A k tomu s přibývajícími roky přibývají věty, které byly očividně přidány pod dohledem komunistické Číny (zdá se mi, že mají i trochu jiný styl a tak nějak se tam nehodí?).

* Přičemž nemyslím velmi dobré úvodní vysvětlující slovo překladatele, kde je kniha uvedena do kontextu doby, jazyka i politické situace.

Co jsem se tak dozvěděl a zapsal si já?
- Jste císař, středobod všeho. Ostatní jsou nehodní služebníci a vy pán deseti tisíce let. Kolem vás se děje množství intrik, vy ale víte jen to, co vám řeknou učitelé. Jste centrem světa, o kterém nevíte nic. A ještě jste hlídáni a omezováni extrémně konzervativní (resp. zároveň na statutu quo vydělávající např. rozprodáváním uměleckých sbírek) Palácová správa. Jste císař, přesto otrok rodu, správy a později Japonců.
- Co byla Bible Mandžukua? Manifesty císaře, které se museli lidé učit nazpaměť a kdokoli nepohodlný mohl být obviněn na základě nesouladu se slovy nebo větami císařských manifestů. Což byla vlastně jediná práce za 13 let tamní vlády. Navíc císař je ani nepsal sám – jako předtím nikam nemohl, nic nesměl, zjednodušeně měl nadvládu pouze nad svými sluhy, čehož zneužíval.
- Čína a její role ve světové politice – imperiální politika v Číně (německá kolonie, Boxerské povstání), období první světové války i to, že v prvních letech republiky neustále probíhala občanská válka různých klik a vojenských vůdců (Warlord Era).
- V roce 1917 bylo poctou získat právo vjíždět do Zakázaného města koňmo, nebo nosit žlutou vestu.
- Až do roku 1912 býval udělován trest smrti za zradu, a to za nenošení povinného copu.
- V císařském paláci se servírovaly desítky až stovky chodů při každém ze dvou jídel, nikdo je ale nejí a jsou dělány jen na efekt. Samotný císař měl třeba za měsíc sníst 240 kusů drůbeže, ale nesnědl je nikdo.
- V co věří palácoví eunuši a jak moc šmelí s penězi? Prakticky ve všechna asijská náboženství naráz. A čím výše byl eunuch postavený, tím šmelil víc a chytřeji.
...a taky to, že cenzoři v Číně nejsou to, za co je bereme tady, že císařovna za rok spotřebuje 300 kuních kožek, že se císař kojí do 9 let, jak krásně se dá pojmenovat ulice/dům/hora (mj. palác nahromaděné vytříbenosti), jak rychle se dá někoho zbavit (dát mu trojnohou židli a když se neudrží, tak ho popravit za pohrdání majestátem), že se povinnému doprovodu císaře dalo ujet jen na kole, jak překvapivě středověké/zastaralé byly zvyky císařského dvora na přelomu 19. a 20. století (otroci, bití, mučení, popravy, medicína, vyučování...).

CITACE:
Všechno v Zakázaném městě pro mě bylo názornou učební pomůckou. Říká se, že císař Čchien-lung kdysi stanovil, že nic v paláci se nesmí ztratit, kdyby to mělo být třeba jen stéblo trávy. Aby se přesvědčil, že jeho slova se stala skutkem, položil na stůl v paláci několik stébel trávy a nechal je denně přepočítávat. Říkalo se tomu „stéblo trávy jako vzor“. Po celá ta léta, co jsem žil v paláci, leželo těch šestatřicet suchých stébel stále ještě v Síni pěstění mysli v malé nádobce z cloissoné. Ta hromádka suché trávy ve mně kdysi budila nekonečný obdiv k tomuto mému předku, a současně i bezmezný hněv a pohrdání vůči Sinchajské revoluci. Neuvědomoval jsem si, že z těch suchých stébel, která tu zůstala po Čchien-lungovi, neubylo sice ani jediné, zato ze země porostlé čerstvou trávou, z té země, kterou tento veliký císař zanechal svým potomkům, ukrajují „spřátelené mocnosti" kousek po kousku tisíce čtverečních mil.
Plýtvání na císařském dvoře nelze už dnes přesně vyčíslit. Z materiálů sestavených Palácovou správou vyplývá, že ve čtvrtém roce Republiky (1915) dosáhly výdaje dvora víc jak 2 790 000 liangů, a i když se v následujících třech letech neustále snižovaly, představovaly nakonec stále ještě 1 890 000 liangů. S mlčenlivým souhlasem republikánských předáků vedla nepatrná skupinka lidí se mnou v čele dál svůj dřívější honosný a příživnický život, živený potem a krví prostých lidí.

2 27.10.2024

Jsem až překvapen, jak to zestárlo. Jazykem, stylem vyprávění, dějem, chováním hlavních "postav"... Hmyzí základ, včetně povedených ilustrací, je pořád skvělý, to si s malým posluchačem užíváme. Ale u zápletek, jejich vyústění i některých point tedy kroutím hlavou a během čtení improvizovaně doplňuji. Nu, od publikace už to máme 88 let. A to jsem sám jako malý v 90. letech vyrostl i právě na Ferdovi, kdy si ten pozitivní vzdělávací-entomologický-vtipný základ pamatuji, z toho "navíc" si vzpomínám jen na "divnou berušku". Paměť je naštěstí milosrdná. :)

2 21.10.2024

CITÁT: Každý, kto nedávno navštívil po dlhšom čase Venezuelu, neverí vlastným očiam ako rýchlo kedysi najbohatší štát Južnej Ameriky skĺzol do chudoby, násilia a úpadku.

O armádě, ozbrojených jednotkách vládnoucí strany, kubánských "pomocnících" nebo korupci slyšel už ve spojitosti s Venezuelou asi každý, kdo se zajímal. Ale že to mimo známé obrysy ze zpravodajství* vypadá v zemi ještě o řád hůř, na to je potřeba znovu Tomáš Forró a jeho další skvělá kniha (a to od roku 2021, kdy vznikla, ještě vše graduje**). Je velmi zajímavé poslouchat při čtení této knihy nové zprávy o Venezuele a opakovaně zfalšovaných volbách, a zároveň s novými znalostmi přemýšlet nad tím, jak to tam vůbec prakticky vypadá. Co pro voliče znamenají třeba všechny ty cesty zablokované mnoha a mnoha zátarasy, kde se vybírají úplatky pod zamířenými zbraněmi? Nebo o hrozbě invaze do sousední Guyany, když ten režim nevládne ani vlastnímu jihu. Chtěl těžbu zlata, kterým chtěl nahradit příjmy z ropy, kterou neuměl těžit, a inflačních peněz, které si vozil v letadlech po tunách, ale místo toho si vychoval mafii a nalákal kolumbijské narkopartizány, kteří ovládli část země. Prostě Venezuela – země, která zažila největší relativní propad a dostala se z nejvyšších úrovní bohatství na tu nejnižší.

Tím, že je součástí knihy mnoho skupin, politiků, velkých historických událostí, i těch na úrovni vesnice nebo dokonce jen zlatého dolu, a vše se různě promíchává, je celé vyprávění velmi složité. Není to proto tak jasně vysoustružené literární dílo jako předchozí "Donbas: Svadobný apartmán v hoteli Vojna", které se prakticky četlo samo. Ostatně to potvrzuje i autor sám.*** Už jen uvedení do celé knihy je pekelně dlouhé... K tomu je potřeba tří úrovní map, seznam osob i potřebných termínů (díky za to, že vše je pěkně po ruce hned na přebalu). Nemluvě o samotném závěru, kde se autor vše snaží postavit na hlavu – intriky skryté v intrikách! K tomu je navíc mnohem méně součástí celého děje, stává se spíše posluchačem, vnímajícím návštěvníkem, který se dostal někam, kam se už moc lidí ze Západu, natož novinářů, nedostane. Každopádně skvělá práce, to bez debat!

*** CITÁT: Skutočná vojna totiž zároveň znamená istý poriadok, hoci zvrátený a založený na autorite zbraní. Chaos južnej Venezuely je, naopak, jeho popretím a ohrozuje nielen nevinných ľudí, ale aj každú z bojujúcich strán. Nikto z neho tak naozaj neťaží výhody, nikto nemá ozajstný plán na prežitie a žiaden z aktérov ani svetielko nádeje, že sa mu raz podarí nad ostatnými zvíťaziť.
Je pre mňa ťažké si predstaviť, v akom dlhodobom strese a pod akým tlakom tu musia už dlhé roky žiť miestni.
Aj preto takmer každý večer snívam, že sa ráno nezobudím tu. Túžim sa z Venezuely presunúť späť na frontovú líniu Donbasu. Namiesto zradne nádherného spevu tunajších tropických vtákov chcem radšej počúvať hrozivé, no predvídateľné a pravidelné dunenie delostrelectva oboch strán.

A stejně jako u Donbasu, ve slovenském původním vydání velice oceňuji grafiku knihy, práci s typografií i grafické vtípky... Nezlobil bych se za více fotografií, ale je jasné, že o ty tady úplně nejde.

* Kdy se přímo nabízí srovnání s knihou "Venezuela: Rozklad ráje" (Eduard Freisler), která se právě těch základních obrysů drží.
** Nemluvě o covidu na závěr knihy. Po třech letech to je jako z jiného světa.

3 21.10.2024

Pro úplně nejmenší děti to pravda není, je to trochu "řada nešťastných příhod" z pohledu gorily, ale svou bizarností, nápaditostí, cestováním po různých koutech světa a prakticky formou jakéhosi polokomiksu (velké množství celostránkových ilustrací a ne úplně největší množství textu) nás to při čtení před spánkem s malým posluchačem pobavilo během pěkných pár nocí. Nakonec příjemné překvapení.

Příběh Černobylu je fascinující. A každé čtení, dívání či poslouchání neomrzí. Neviditelná zabijácká síla, arogance moci, Sovětský svaz, specifický přístup místních... Nejen to vše dohromady tvoří velmi vděčný vypravěčský mix. Navíc, každý o Černobylu slyšel. Stejnojmenný seriál je dodnes na ČSFD tím nejlépe hodnoceným (96 %!). A i on sám vychází mj. ze slavné a skvělé knihy Modlitba za Černobyl od laureátky Nobelovy ceny (Světlana Alexijevičová). Právě kvůli tomu, jak moc a do jaké podrobnosti už byl Černobyl probrán, tak nemůžu Pád Atomgradu hodnotit vysoko. Zpracování komiksu totiž nepřináší nic významně nového, není pojímán z nějakého neotřelého pohledu, viz pro srovnání např. Bomba (Alcante), ale jde prakticky o proškrtaný/stručnější scénář seriálu, včetně těch největších a nejzajímavějších špeků ze zmíněné knihy. A je velká velká škoda, že autor svou inspiraci ani konkrétně neuvádí/nezdrojuje. Tedy četba zajímavá jako další černobylská jednohubka, ale pro hlubší ponor se zase vrátím k osvědčeným kouskům.

1 21.10.2024

Graficky velmi zajímavé, povedené, rozmyšlené. Téma určitě zvolené více než dobře. "Nemísta", ať už jakkoli definovaná, jsou a budou velmi řešenými částmi měst. Ať už pro sousedy, milovníky městské přírody/urbexu, developery, vizionáře... Potud mi dávalo smysl se pro knihu zastavit a pročíst si ji, jenže...
...kniha je spíš zamýšlející se, málo konkrétní, míchá témata i styly. Šlehá, přemýšlí, koření, odkazuje, vypráví... Na první pohled na to jde vědecky, vším tím dělením ale chce spíš překvapovat, hrát si, dumat, zkoumat. Není to žádná encyklopedie, natož návod. Je to malé umělecké dílo. A čtenáři, který hledá hlubší ponoření do tématu, toho moc nepřináší. Několik zajímavých perel jsem si odnesl (mj. umělce, který kupoval "zbytečné" parcely), ale jinak jsem už kvůli práci a zájmům asi podobného přečetl tolik, že víc nepotřebuju.

1 20.10.2024

Na jednu stranu neuvěřitelná klasika, už jen mravkolva Ťutínka je nutné pro "přežití" v české přírodě bezpodmínečně znát, na tu druhou už je u toho (stejně jako u prvního Ferdy) znát jistá doba od publikace. Některé chování je už zkrátka příliš divné. A i ono střídající se "otroctví" provázející nás mezi jednotlivými "pány" je podivuhodným konceptem pro dětskou knihu. Ilustrace každopádně skvělé, základní představení jednotlivých hmyzích druhů šikovné a procházky pro malého posluchače už nikdy nebudou stejné.

2 20.10.2024

Nu, tak u čtvrtého dílu už jsme narazili na limity čtení knih školkovému dítěti, když jsou určeny pro starší školní děti. Podle toho ale nehodnotím, protože u předchozích dílů nás to nijak výrazně neomezovalo. I sám totiž uznávám, že jsem si záhadu Zlaté slzy tolik neužíval. Ano, pořád je to skvělá směs bláznivých nápadů všeho druhu. Ale opouštíme Zemi a trochu jinou "Prahu", což bylo zatím neodmyslitelnou součástí knihy. Použité koncepty začínají být složitější a abstraktnější, navíc přibývá i nějaká ta dospělejší vztahová dynamika mezi hlavní trojkou. Necháme pár let odležet a zase se k tomu vrátíme... Zvláště, když následující Zkázonosný prstenec má být už podobně dospělejší.

2 20.10.2024

Tolik nápadů! Takových vtipných detailů! Pro malé i velké čtenáře! A co je nejlepší známka vysoké kvality knihy? Že hlavní zápletku malý posluchač ještě nemohl plně docenit*, přesto byl z celého příběhu nadšený. AuLePo značky Citroën, návštěva sochy ("rohatí" strážci, trh, palcát...), svítící liány, Kuneš, tornádový "stroj", Mňamman Le Fouseclé, čučouni... A to zdaleka není všechno. Masakrální směs!

*Když odcituji z internetu: "Živé sny se strukturovanými příběhy se začínají u dětí objevovat až v 7 či 8 letech."

3 20.10.2024

Začali jsme knihou Tři malé pirátky a skvělé. Pokračovali s Třemi malými čarodějkami a průměrné. A Tři malí upíři bohužel pod průměrem. Žádná mapa, žádné zvraty, žádné překvapení. :( Slabé i na dětskou knihu, zvláště ve srovnání s dalšími kousky ze série.

1 20.10.2024

Je to hodně zajímavá knížka. V některých ohledech dosti originální, někdy v ní člověk vidí odkazy na další knihy (třeba Stopařův průvodce, který vznikl jen dva roky před Stratou), ale i hluboká filozofická témata spojená s (nejen) lidstvím*, původem vesmíru, života a vůbec (a zase :). Na druhou stranu (a teď nevím, jestli je to překladem nebo originálem) je to psané někdy dost těžkopádně, některé věci si člověk čte dvakrát a nechápe, někdy se části textu vysvětlí až za několik stránek, někdy vůbec. Bavilo mě to, to jo. Dodnes si pamatuji dávné první čtení a seznamování se s tvorbou planet, zkamenělin (ha rozdíl, tady se neřeší fjordy :), ale také postupné odhalování tajemství (tak trochu jiné Země-) plochy. Pratchettův humor prosakuje plnými doušky a podle mnoha slovních spojení použitých v dalších knihách je to taková první hrací plocha, než se vrhl do dalších knih. Např. klasické "Ten boj je nefér. Pro ně. Vždyť jich stálo proti mě jen 20." - jsem v Zeměplochách viděl hned několikrát. Přesto je pro mě Strata spolu s knihou Temná strana slunce "must read" pro Pratchettovy fanoušky. Je to zajímavé, jiné, originální...

* Která přetrvala v termínu "tvarismus" skrze mnoho knih až do úplně posledních Zeměploch.

2 20.10.2024

Kdysi hodně dávno jsem knihu četl - vypůjčenou z knihovny. A mnoho let ji intenzivně (spolu s knihu Strata) sháněl (vydavatel druhé vydání vylučoval, bohužel...). Nakonec se povedlo dlouhodobým monitoringem antikvariátů po celé ČR a jsem moc rád. Tahle knížka je totiž super. Pratchettova imaginace je tady naprosto neuvěřitelná - témat, nápadů, technologií, postav ras, planet atd. je tady tolik, že se v tom člověk až ztrácí. Jasně, příběh pak není úplně dopilovaný a ne vše je logické, ale čte se to skvěle. Celovesmírné tajemství* ve stylu série Stopařův průvodce Galaxií, jen dřívější než zmíněné dílo a vtipné jiným stylem. A navíc s velkou spoustou odkazů na budoucí Zeměplochy (Noc prasečí hlídky, Malí bohové, Klač...). Pro Pratchettova fanouška a čtenáře vyhledávající sci-fi dohromady je to takový malý splněný sen. :)

* Btw strašně mi to celé kromě knih Douglase Adamse připomínalo taky poslední fázi hry Spore a objevování tajemství Hrubešů, včetně divnoplanet poschovávaných ve vesmíru :)

2 20.10.2024

Zeměplošské kresby Paula Kidbyho jsem měl vždycky moc rád. Svou realističností totiž dělají Zeměplochu opravdovou a jednotlivé postavy (jak ostatně píše v knize) tak často odpovídají i (a to nejen) autorovým představám. Např. lorda Vetinariho, Elánia nebo stařenku Oggovou si už prostě jinak nepředstavím. K tomu kniha dodává spousty informací o tom, jak postavy vznikly, jak se vyvíjely a jaký k nim má vztah jejich autor nebo jejich kreslíř. A do toho spousty skrytých detailů, krásné a povedené "parodie" reálných maleb a kreseb a spousty dalšího. Prostě krásná kniha, kterou si ale pořádně užije jen opravdový fanoušek Zeměplochy. A tím já určitě jsem.

1 20.10.2024

Taková jednohubka, pro mě jen doplnění povedenější a krásnější knihy Výtvarné umění Zeměplochy.

1 20.10.2024

Geralda Durrella mám rád, ilustrace Adolfa Borna mi ke knize sedí, jen je to opravdu pohádka pro menší děti. Už jen to mě u Durrella trochu překvapilo, protože v knihovně mám zásobu jeho povídkových a zoologických knih. O to zajímavější je pak ono zvláštní propojení absurdity Alenky v říši divů, ale psané ve stylu Narnie. Proč ne, taková představivost sama dělá knihu docela unikátní a např. množství mytologických tvorů je svými vlastnostmi dovedeno do krajnosti (existuje zde mj. zvíře, jehož sliz - tzv. čarotelecí rosol - si člověk může vmyslet do čehokoli). Jen děj je hodně jednoduchý a některé postavy jsou na podobný text až bohužel svojí nehezkou vlastní parodií (převážně ženská část osazenstva - Penelopka a Pavoučice).

Je to opravdu krásná kniha. Člověk se probírá stránku za stránkou až s posvátnou úctou. Některé z ilustrací jsou pro fanouška Zeměplochy, jakým já jsem do morku kosti, až splněným snem. Klasicky Vetinari, Smrť s koťátkem, vesmírné výjevy Velké A'Tuin, želvonauti, bohové, dráčci, nákresy vesmírných oblud, Luňáka atd. Samotný příběh je velmi jednoduchý a psaný spíše na míru obrázkům, než naopak, ale přesto mě bavil. Není to tak silné, jako ty nejlepší Pratchettovy kousky, ale potěší (například odkazy na Hlavu 22 apod.). Je to ale opravdu hlavně vizuální blaho (včetně odkazů skrytých i v obrázcích...).

PS: Četl (a po dlouhých letech i pořídil) jsem si anglickou verzi. A protože Pratchett je o skrytých vtípcích, četl jsem to dohromady i s českým překladem. A baví mě, jak se Kantůrek s některými větami popral a jak někde i přidal nenápadně trochu svého :) Je to opravdový spoluautor české verze.

3 20.10.2024

Lemův styl mi opravdu sedne. Je velká radost jeho texty číst a i když je Solaris tématem a laděním jiná než skvělé Příběhy pilota Pirxe , má hodně co do sebe. Dodnes jsem viděl jen poslední film podle knihy natočený a byl jsem velmi příjemně překvapen, že má v sobě originál ukryto mnohem víc témat a dominantní nejsou zdaleka jen ony známé kopie. Výzkum celoplanetárního organismu v Lemově pojetí je víc než vědecký a člověk by až věřil, že solaristika je reálná. Navíc stejně jako u Pirxe, i tady jsou popisy řádně rezavé, ušpiněné desetiletím provozu, plné olejových skvrn, různých zápachů, světel a nepořádku z dlouhodobé lidské činnosti. Tak, jak to oproti "čistým" sci-fi filmům v realitě opravdu bývá... Jediná věc, která snad na Solaris nemusí úplně všem sednout, je nedokončení všech linek a ponechání některých otázek i nadále ukrytých ve stínech. Nemusím mít vysvětlení všech dějů, o to snad ani v knize nejde, ale dozvědět se trochu víc by mi nevadilo. Přesto, kvůli atmosféře prýštící z každé stránky, kniha Solaris za přečtení určitě stojí.

6 20.10.2024

Až mě překvapilo, že je Kyberiáda od stejného autora, který napsal Solaris nebo Příběhy pilota Pirxe. Pryč je ta alespoň domnělá reálnost a syrovost, která z Lemových textů čiší. Chybí mi lehkost humoru a "boje" s vesmírem, nebo naopak nějaká hloubka myšlenek. A je to škoda. Neříkám, že nemám rád přehánění a absurditu, ale i když mě někdy povídky bavily - např. Ideální protivník, elektrobard nebo úvodní stroj vyrábějící věci jen na N - zbytek šel docela výrazně mimo mě. Nemá to prostě takový ten šmrnc, který jsem si u tohoto autora oblíbil.

1 20.10.2024

Pro mě velké překvapení. Knihu jsem zahlédl v knihovně, sehnal si ji a očekával nějakou klasiku 70. let. Jenže Příběhy pilota Pirxe jsou psány lehkou rukou, dobře se čtou, neberou se tak strašně vážně (někdy jsou až vtipné) a zároveň se soustředí i na temnější témata. Navíc, i když je kniha původně z roku 1973 a některá vesmírná témata (technika, objevy...) už jsou překonaná, velká většina jich zůstává aktuální. Člověk si tak může vyloženě užívat skvělé popisy krajin Měsíce nebo Marsu, "nudy a rutiny" vesmírných patrol nebo mnoho let používané raketové techniky. Jako by byl autor přímo u toho. A pochválit musím i samotný styl příběhů, kdy jde o rozkrývání nějakých problémů/záhad na způsob "technických detektivek" Asimova a knihy Já, robot - rozdílem je ale civilnější a uvolněnější styl psaní, který mi velmi sedne.

5 20.10.2024