puczmeloun komentáře u knih

Po světě se šíří virus, má za sebou desetitisíce obětí, zpočátku se tutlá i bagatelizuje a pak se až pět minut po dvanácté hledá vakcína. Ano, tohle už pěkných pár měsíců slýcháme i v realitě a pro čtení knihy je tak začátek roku 2021 ideální dobou. Rozdíl je však ještě v tom, že nemoc kosí jen muže v produktivním věku a jediná záchrana (do vakcíny) spočívá v ukončení spermatogeneze, ať už chirurgicky nebo chemicky. Spojené státy, očividně nejvíce postižené, tak začínají ovládat ženy, muži jsou pod kontrolou, kastráti (tzv. "Áčka") nebo za odpadlíky a začíná převládat ideologie radikálního feminismu ("muž je utlačovatel a jako takového ho nepotřebujeme") a náboženského boje proti heterosexuálnímu pohlavnímu styku (nemoc spojená s "varlaty" je nábožensky vykládána jako boží trest).

"Mé laborantky se usadí v kruhu a já si sednu mezi ně. Překvapilo je to. Následuje chvilka ostýchavosti a rozpaků. Už nás od sebe neodděluje můj stůl. Navázal jsem s nimi kontakt. A pro ně to je nějaký kontakt! S pohlavním nepřítelem číslo jedna! Se sexistou! S falokratem! S ďábelskou bytostí nižšího řádu! Ale taky si říkám, že možná i trochu přitažlivou, když se musí stýkat pouze s Áčky…"

Základní premisa tak zní opravdu zajímavě, ovšem na knize je vidět stáří (publikováno 1974). Velmi tepe radikální feminismus (ten, co "nenávidí muže") a zároveň chválí silné rozhodné ženy. Jenže ve stejné chvíli je stránku za stránkou celá kniha protkána tím nejpovrchnějším hodnocením žen. Například hned ta první - sekretářka - je třikrát po sobě opakovaně hodnocena jako nepřitažlivá*. Všechny "hrdinky" se kterými musí hlavní představitel "trpět" jsou naopak hodnoceny jako přitažlivé a celé to končí jakýmsi faktickým mnohoženstvím (i když tak trochu jinak...).

"Osamělé ženy – a říkám to s trpkostí, protože nejsou všechny ošklivé. (...) Ona byla, stejně jako ten, s nímž si dopisovala, osobnost zcela mimořádná. Už jenom vzhledem."

Po přečtení knihy Malevil si nemyslím, že je to schválně - ve smyslu koncepčně zajímavě takto na "mužský pohled" poukázat - jen autor už je zkrátka takový. Na druhou stranu se to ale dobře čte a umím si představit, že ve věku okolo 15 let by to byla má oblíbená knížka. Spojení pubertálních představ a sociální dystopie v době, kdy člověka nějaké teze o rovnosti mnoho nezajímají...

Zároveň je proměna společnosti (nejen fyzická, ale hlavně politicko-sociální) až příliš rychlá a radikální, podobně málo uvěřitelná jako v Podvolení nebo podobně (i když o 180 stupňů naopak) zaměřeném Příběhu služebnice. Po malé chvíli už jsou znásilnění odsuzováni ve stylu "oběti se to muselo líbit", nemluvě o trestnosti sexuálních pomůcek apod. Naopak ale oceňuji náhled do mezinárodních vztahů v sobě vymírání můžu, které zněly velmi dobře. Kuba, Gibraltar, Taiwan, to, co tolik chybělo ve Věku supernovy.

Poslední poznámka směřuje k překladu - v knize se objevují velmi pravidelně cizí slova a různá latinská přirovnání a neřekl bych, že se u nás používají nějak pravidelně - dixit, kurtoazie, zkratky jako LIB a HEW (což je mimochodem od roku 1979 již neexistující součást americké vlády a v knize je vysvětlena až někde daleko za půlkou) - která by si zasloužila český ekvivalent, nebo vysvětlení. A je mimochodem fascinující, že ženská jména jsou ve feministické "dystopii" hezky česky přechylována :) Takový jazykový vtípek...

* Pro zajímavost posuďte sami: "Další osoba v místnosti moc místa opravdu nezabere. Žena. Jeden z nich ji, zrovna když jsem vcházel, oslovil jako slečnu Whitovou. Jméno jaksepatří ironické: slečna Whitová není bílá, ale šedivá od hlavy až k patě. Šaty, pleť, vlasy, všechno jako myška. Bez věku a bez přitažlivosti, se sluchátky na uších se otáčí kolem magnetofonu. Budí ve mně dojem, že se sama dobrovolně vyškrtla ze života, jako ostatně lidé v pozadí vždycky.
(...)
Oči mých tří spolubesedníků se současně obrátily k slečně Whitové. Nebyla mladá ani hezká, a tak k sobě zatím jejich pozornost nepřivábila. Pro ně to byla ženská ani mladá, ani stará, vykonávala podřadnou funkci a neznamenala o moc víc než třeba stůl.
(...)
Nežasnu nad tím tichem, ale nad slečnou Whitovou, lépe řečeno nad tím, jak na ni pohlížíme. Diví se, jak se k ní najednou sbíhají všechny ty mužské pohledy. Ne že by si dělala iluze. Padesátnice, šedivá od hlavy k patě, navíc ani náznak toho, že by bývala hezká."

2 09.01.2021

Nejsem nějaký znalec nebo pravidelný čtenář Bible a do Parabible jsem se ze zajímavosti pustil symbolicky v předvánočním období. A i když jsem se do poslechu (pro zájemce je vše na Radiu Wave) pouštěl s otevřenou hlavou, něco mi na tom nesedí. Zasazení celého příběhu do současného Česka (i s odkazy na "budelípismus" apod.) je spolu se snahou o zachování co nejvíce originálních principů i stylu jakési na sílu (už jen odlišným politickým i společenským uspořádáním, kde ono "prezidentství" prostě nesedí).

Využívání a poukazování na stávající problémy skrze parafrázi biblických příběhů je zajímavé, s povrchní znalostí originálních textů si ho ale nedokážu tolik užít. Současné čtení Parabible a Bible, jaké je v papírové verzi, by kazilo pointu poslechu a měl jsem pocit, že Parabible je směřovaná i mimo stávající věřící, kterým má základní myšlenky podat jinak - současnou formou. Jenže i ona Ježíšova kázání mi příliš šustí papírem/historií a neznalému zněla jako neuvěřitelný mix staromilsky konzervativního a progresivně liberálního. Zajímal by mě pohled samotného autora. Stejně jako náhled na to, pro koho je kniha opravdu určena. Pro neznalce je málo stravitelná, znalci zase nemusí krom aktualizace přinést nic nového (resp. umím si představit, že může vyvolávat i odpor). I dle různícího se hodnocení z obou stran se mi zdá, že to není úplně ono...

...světlo mi po přečtení (resp. poslechu) do věci vnesl text na Goodreads: Důležitější než jednotlivé substituce je ale jiná otázka: představuje samotné přesazení známého příběhu do jiného kontextu, jakkoli odborně podložené, literární hodnotu, je to něco, kvůli čemu by stálo za to psát knihu? Nemyslím si. Jenže kromě toho Parabible nemá vůbec co říct. (...) Jako inside joke pro ty, kdo Bibli znají, to není špatný nápad, ale maximálně na fejeton (kniha ostatně vznikla z facebookových statusů), ne na celou knihu – jedna dvě perikopy zpracované tímto způsobem by bohatě stačily, u třetí by to asi začalo být trapné a křečovité.

1 09.01.2021