puczmeloun komentáře u knih

Je do drahně let, co jsem Nadaci (hned dvakrát) četl a pokračoval dál celou sérií. A i teď mi to přijde jako opravdu zajímavý nápad, kde je sci-fi až v druhém plánu a celé téma je spíše hrou s proměnami sociologie, náboženství, politiky atd. Podobně, jako si Isaac Asimov hraje v knize Já, robot se zákony robotiky, tady v několika tématem spojených příbězích nechává před očima čtenáře vyvíjet společnost kdesi daleko v budoucnosti a na okraji galaxie.

6 30.04.2021

Méně detektivní atmosféry, kde si člověk hádání pachatele moc neužije, zato však zajímavý pohled na společnost složenou z jedinců, kteří se rozhodli pro život v dobrovolné izolaci a péči všelikerých robotů specializovaných na všemožné činnosti. Ano, pozemská (myšleno reálná) technika se od doby napsání knihy docela posunula, a tak je toto sci-fi svými popisy někdy docela mile legrační. Z pohledu originality je ale stále nejzajímavější hříčka s individualistickou společností – trochu jsme si to teď rok v přerušované izolaci zkoušeli taky, setkávání na dálku, většina kontaktů přes "projekci"... Teď ještě aby nám roboti podobně zjednodušovali život. A hezký to kontrast (neskrývaný a cílený) s fiktivní pozemskou společností zavřenou do ocelových jeskyní obřích městských komplexů prvního dílu Románů o robotech.

1 30.04.2021

(SPOILER) Jak moc rád bych byl, kdyby se mi kniha líbila stejně jako mnoha zdejším čtenářům a čtenářkám. Rozumím, jak vznikla i kdo je její autorkou. Ovšem pokud je volně na trhu mezi dalšími tituly, nemůžu ji subjektivně hodnotit pouze podle okolností vydání. Zvláště ve chvíli, kdy je její děj bohužel podivuhodně nedokončený, jazyk nezralý a člověk narazí na nemalé množství podivuhodností. Mezi jinými mě především zaráží, že se hlavní postavy stěhují na Mars ve vesmírné lodi s „klasickým pohonem“, uvnitř se pohybují s pomocí nepohodlných levitačních kabin a „minibusů“, přitom se ale v servisních a všeobecně nepřístupných částech skrývají jakési portály (červí díry) velmi vysoké technické úrovně. A člověka napadá spousta otázek, zda by tyto pokročilé technologie nevyřešily třeba ono stěhování tvořící ústřední část děje a s ním spojené množství komplikací…

Když jsem se do knihy poprvé začetl, už první stránky na mne působily mírně uměle – množstvím přídavných jmen a přirovnání, střídáním velmi spisovné a hovorové češtiny, korekturou, která neodhalila chybku hned v prvním odstavci... V tu chvíli jsem se podíval po okolnostech vzniku knihy a... ono přepsání povídky na knihu mi prostě přijde jako nekoncepční nafukování (a velmi by mě proto zajímal originál pro srovnání)… Postupně se to s přibývajícími stránkami zlepšuje, například 15. kapitola je parádní (byla by to skvělá povídka sama o sobě), ale stále člověk naráží na střídání velmi podrobného textu s kraťoučkým popisem, přeskakující děj zaměřující pozornost na stále nová témata a nakonec i na závěr, za jehož podobu by se nestyděl Steven Moffat s Markem Gatissem (v podobě jejich posledních děl, kde se natolik snaží šokovat, že už jim to divák prostě nežere). Mimochodem, proč se tam najednou objeví postava dříve nepředstavená? A proč se jedné říká nějak, a pak najednou jinak (a jedna má jen přezdívku, ale jméno se nedozvíme)? Připomíná mi to tak dost čtení poslední Paoliniho knihy Spát v moři hvězd. Není to špatné, ale něco tomu (příběhu i psanému textu) chybí. Nemůžu proto souhlasit se zdejšími komentáři o geniálním jazyku a textu, který nejde přestat číst.

A teď doplnění výše zmíněné červí díry o výběr dalších otázek, které mě během čtení napadaly (bylo jich víc, ale celek ať každý čtenář posoudí sám):
- Na jednu stranu není lidstvo schopné zlepšit podmínky na Zemi a/nebo vyřešit populační explozi, na tu druhou má tak vyspělou technologii, že dokáže odhalit nanotechnologií sklony k psychickým poruchám (sestaví psychologický profil) a "na počkání" člověka buněčně proměnit v "sukulent, který přežije na Marsu". Zároveň ale není schopno vyřešit výběr lidí do posádky, aniž by myslelo, třeba na náhradníky, nebo možnost výměny. Něco, na co myslí i dystopie typu Hunger Games.
- Na celém světě se už několik staletí mluví anglicky, jen v Rusku mají pořád přízvuk a Česko je pořád Česká republika. A jí se tam pribináček, dostupný i v době děje knihy na mezinárodní vesmírné lodi! Všechno jídlo je mimochodem z náhražek a všichni jsou povinně vegetariáni.
- Některé detaily se kniha snaží vysvětlit, například existenci zbraní na palubě, nebo množství vlasových přípravků v době krize. I tak se ale člověk zamýšlí na tím, že lidstvu dochází voda, policie ale rozhání protestující dav vodními děly. Nebo, že je zvláštní knihy stále ručně třídit pomocí kódu EAN a proces vrácení do knihovny je na horší než současné úrovni. RFID čip? Nějaké spárování? Ne! A to jsme v době, kdy má každý svou osobní umělou inteligenci (na takové úrovni, že by prošla Turingův test).

5 28.04.2021

Jsem opravdu rád, když knížka přesně odpovídá důvodu, kvůli kterému po ní člověk sáhl. Jakub Szántó je totiž jeden z lidí, kvůli kterým jsem šel pracovat do televize a je opravdu příjemné číst o "své" dřívější každodenní práci, ale v naprosto neporovnatelných podmínkách. Zvláště, když je vše napsáno čtivou formou zkušeného novináře a kde jsou spojovány zkušenosti zahraničního reportéra, skvělé znalosti místního prostředí nebo válečná (a revoluční) historie s osobními příběhy. Představení (nejen) Blízkého východu v krátkých podkapitolách* funguje velmi dobře. Stejně tak i větší otevřenost autora k zabarvenějšímu popisování stavu, než se hodí do reportáží (kdy je diváky hlídáno doslova každé slovo) a kde se dokáže ukázat a projevit i jeho osobnost.

A hlavně, celá kniha není zdaleka jen o televizní práci, historii nebo válečných strojích. Krouží totiž okolo samotného "lidství", kde je jedno, jakého jste vyznání, národnosti nebo barvy pleti, ale záleží na tom, jakým jste člověkem a jaké zlo nebo naopak dobro ve vás je. A právě na reportérech je to ukázat...

*I když struktura po většinu knížky opravdu pomáhá vstřebávat množství různých konfliktů propletených s každodenní prací zahraničního zpravodaje, ke konci už se některé podkapitoly začínají ve svých částech opakovat. Například se tak vracíme do iráckého Kurdistánu nebo jemenského Adenu. Vždy ale s něčím novým - tak, aby čtení stálo za to...

4 28.04.2021

Martin Řezníček je nezpochybnitelný profesionál. Jeho reportáže, stand-upy i živé vstupy ze Spojených států byly často tím nejlepším ze zahraničního zpravodajství České televize. Sám jsem si práci redaktora na nějaké ty roky vyzkoušel, a tak jsem na jeho produkci koukal s otevřenou pusou (podobně skvělý je Dan Stach). Jenže zpravodajská (natož obrazová televizní) tvorba je ve srovnání s tou knižní často rozdílnou hrou – ta první především předává aktuální informace, ta druhá jako hodnota přetrvává v knihovnách. A tady si Rozpojenými státy, už jen názvem, autor naložil obří úkol, který ale plní jen částečně. V kapitolách o Trumpovi, konfederačních památnících nebo rasových protestech se o různých liniích dělicích obyvatele USA dozvídáme skrze konkrétní příklady a případy. Velká část knihy je ale opravdu – dle prologu autora – zápisníkem zahraničního zpravodaje, který rodině a přátelům léta práce shrnoval a v rozvinuté formě má čtenáře donutit k dalšímu čtení. A taky výběrem toho nejlepšího, nejdůležitějšího a nejsilnějšího z jeho tvorby, kde čtenář dostává mozaiku známých obrazů, nikoli hluboké ponoření do tématu. Zároveň ani druhá jednotící linie, která se pro knihu nabízí, tedy pohled do zákulisí televizní tvorby, není všude a netvoří kostru, od které by se dalo odpíchnout. Když přitom tyto pohledy do zákulisí probublávají na povrch víc, dodávají četbě pro čtenáře šťávu - například u protestů, přírodních katastrof nebo náhodných setkání, které krásně reportáže doplňují. Takové momenty jsem měl na televizní práci taky moc rád...

Kniha je každopádně řemeslně dobře napsaná, obsahuje zajímavá témata, zpravodajské zkušenosti i trefné poznámky. Jenže bez jednotící linie nenacházím mnoho důvodů, které by člověka vedly k opakovanému listování. A že jsem ke knize poslouchal i její audioverzi rozdělenou na půlhodinové díly, přijde mi, že ideálním formátem by pro tento zápisník byly pravidelné podcasty. To bych poslouchal s chutí, vždy k aktuálnímu tématu...

A paradoxně ti, kteří by si tuto knihu opravdu měli přečíst – lidé nadávající na jednostrannost České televize nejen ve vztahu k Trumpovi – si ji s velkou pravděpodobností asi ani nepřečtou. A přitom by zjistili, jak poctivě zahraniční zpravodaj ke svým tématům přistupuje. A že se snaží popisovat obě strany jednoho národa (např. při definování voličské skupiny 45. prezidenta).

Poznámka k audioverzi: Horší předělovou znělku jsem tedy zatím neslyšel. Tohle podivuhodné falešné pinkání na klavír se Radioservisu opravdu nepovedlo.

3 28.04.2021

Hele, tohle je fakt dobrý... Něco, jako když jsem před léty nadšeně sledoval v televizi Dr. House. Polovině lékařských termínů člověk úplně nerozumí, i když je vidět opakovaná snaha je překládat do "lidštiny", ale dodává to celé věci tu pravou atmosféru dál řádně okořeněnou Afrikou nasáklými příhodami a energií sršící osobností autora.

Krev, hnis, pot a další tekutiny tečou proudem, já se nestačím divit nekončícímu počtu "slepáků" a množství i různorodosti toho, na co jeden chirurg za měsíc narazí v jednom městečku mezi severním a Jižním Súdánem. K tomu čtenář dostává i nahlédnutí do života místních – že například po kýchnutí říkají oblíbenou barvu vola nebo jak zdůrazňují obdiv mlasknutím. To vše je doplněné návštěvou místního léčitele, informacemi o probíhající občanské válce a minových polích, sem tam výhledy do krajiny jako na tom pravém safari, povídáním o běhu (všechna čest v tom vedru), propagací Lékařů bez hranic a podobně... Vzhledem k tomu, jak záslužnou činnost autor dělá, člověku ani nijak nevadí méně související témata, i ta, která by mě osobně v jiné knize štvala. Na to, jak těžká témata autor popisuje, je vše přirozené a moc hezky se to poslouchá.

Jde o knihu natolik hovorovou, že jde spíš o jakýsi vyprávěný zápisník/cestopis. Témata skáčou jako divá a nejednou se mi stalo, že jsem nechápal, jak se děj dostal sem a proč se po převyprávění jiného příběhu zase k něčemu vrací. Jako kdyby vám to autor povídal někde u piva. K čemuž se nesmírně hodí také zvolený interpret audioknihy, který jako by autorovi "z hlasivek vypadl".

6 24.04.2021

První Sherlock, a tak ho taky musím brát. Je škoda, že jsou obě tematické části - Londýn vs. Utah - striktně oddělené a detektivní část příběhu čtenáři prakticky nedává možnost spekulovat nad vrahem i jeho motivy. Vše je odhaleno ve vloženém příběhu z Divokého západu a závěr knihy navracející čtenáře do Anglie jen shrnuje specifický detektivní přístup. Části atmosféry a principů vyprávění, které velmi dobře fungovaly v Psu baskervillském, se tady bohužel nedostává. Spíše než detektivkou je tak Studie v šarlatové představením Sherlocka Holmese, jeho metod i postav ho obklopujících a zároveň zajímavým nahlédnutím do tehdejší představy o mormonech, jejich utažské historii a "nepěkných" praktikách.

2 23.04.2021

Začnete číst první kapitolu a hned přichází pocit, že dál to prostě nejde. Doslova peklo na zemi, u kterého jsem před 4 lety ztroskotal. Tentokrát jsem zvolil audiobook, který je o trochu snesitelnější (ve smyslu tíže tématu, konzervativním zpracováním dobře odpovídá pojetí textu), přesto... Podobné výpovědi, včetně kanibalismu a vraždění dětí, jsem četl v čínských Hovorech se spodinou, ale jak jde o Ukrajinu kousek od našich hranic, nemůžu říct, že jde o jiný svět a kulturu. Nejde, je to naše společná evropská historie... Nedokážu porozumět tomu, že stále existují lidé Stalina obdivující a obhajující. Nechat cíleně hladem zemřít miliony a ještě si to mnoha dalšími rozhodnutími pojistit, aby náhodou někdo nepřežil, to už je opravdu úroveň diktátorské paranoii Mao Ce-tunga. A tak kniha pokračuje dál s každou stránkou, i když začátek je natolik silný, že následující kapitola o noci dlouhých nožů a souvisejících čistkách v nacistickém Německu a Stalinovu teroru je vlastně "klasická evropská válečná historie".

Krvavé země se každopádně nezastavují před ničím. Jedno za druhým sází obvinění všech stran, ukazují chyby, které si mnoho lidí v mnoha zemích nechtělo a nechce přiznat. Takto nějak by měly vypadat historické knihy a hodiny dějepisu. Velice dobře napsané, každé slovo má váhu (natolik, že zkracovat citace moc nejde), zdrojů je více než dost, nejde pouze o čísla a statistiky, ale především o lidské příběhy.

A hlavně - na tisíckrát převyprávěnou historii se Krvavé země dívají převážně střízlivýma očima badatele, který poodstupuje od historie zneužité ideologiemi. A připomínají, že holocaust nebyl prvním plánem, nebyl tak technicistní, jak se o něm často "odosobněně" mluví. Naopak. Byl to chaos, neustálé změny plánů na úrovni států i obcí. Šlo o nelidskost a rozhodnutí konkrétních lidí - nacistických zrůd. Že tolik zmiňovaná Osvětim se v literatuře objevuje vlastně proto, že o ní mohli přeživší vyprávět, kdežto o jiných mnohem horších místech už prakticky nikdo vyprávět nemohl - šlo doslova o továrny na smrt (jak velký je rozdíl mezi koncentračními a vyhlazovacími tábory). A pak taky, že dějiny druhé světové války a jejího začátku nejsou pouze o utrpení Židů (natož v Německu), ale například také Poláků doslova naháněných po celém Sovětském svazu.

18 22.04.2021

Ze začátku jsem měl trochu problém s hlavní interpretkou - poslouchal jsem audiobook - ale nakonec jsem si ji s celým příběhem spojil a knihu na několikrát doposlouchal až do konce. Nutno říct, že některé části jsem si pouštěl opakovaně, protože v těch jménech jsem se opravdu ztrácel (kdo je čí matka, teta, dcera, kdo má jakou přezdívku, jaké se jmenují stejně, podobně a proč...), ale výsledek je opravdu magický. Někdy jako by člověk poslouchal Pratchettovu Zeměplochu a tamní hlavologii čarodějek z hor Beraní hlavy, někdy jde o tvrdou připomínku dob minulých dvou totalit, někdy jde o pohádky a příběhy moravského venkova a někdy až na dřeň vytěžená témata diskutovaná i v dnešní době. Hlavně je to ale skvěle napsané a velmi dobře poslouchatelné... Krása... Až by se člověk chtěl vydat zase někam do hor, do přírody...

15 22.04.2021

Jednou za čas se snažím rozšířit si obzory a zabrouzdat i ve vodách literatury, kde nejsem cílovou skupinou. V tomto případě už jsem o autorce Aleně Mornštajnové slyšel tolikrát, že jsem neodolal a zvolil její nejznámější knihu v audioverzi. I proto jsem se ze začátku cítil jako při poslechu podobně zpracovaných Žítkovských bohyní, v tomto případě jde ale čistě o historický (a v českém prostředí samozřejmě i vztahový) román bez ničeho navíc. Chtěl jsem se nechat překvapit a do knihy vstupoval pouze se znalostí událostí spojených s oním objektem na přebalu - tedy s očekáváním originální, pro mě neznámé a dříve v literatuře nepoužívané historické linky. Ta ale vystačila pouze na úvod a místo toho jsem dostal další z řady románů vstupujících do vod druhé světové války, perzekuce židů a nacistických zločinů. Neříkám, že některé části nebyly silné, ale krom velmi dobře podchycené atmosféry závidějícího, velmi málo empatického a nepřejícího českého maloměsta v dobách dvou totalit, kde se každý zná a každý na někoho něco ví (nebo proti němu něco má), nepřinesla nic nového. Je to dobře napsané dílo se zajímavou strukturou a očividně dobře provedenou historickou rešerší, chybí tomu ale právě něco, co jinde není zpracováno ještě o trochu lépe...

14 22.04.2021

Na první pohled vše, jak má být. Řemeslně dobře napsaný text okořeněný lokálními výrazy, zajímavá oblast v zajímavé době (pro mě ještě spojená s rodinnými kořeny :), audiokniha profesionálně namluvená Vilmou Cibulkovou, chvála, kudy jen chodím. Jenže zatímco začátek knihy je skutečně dechberoucí*, s každou další kapitolou se čtenář dostává k románově zpracovaným těžkým, avšak všedním (jak jen to lze na dobu a místo říct), životům několika karvinských rodin. Sem tam na povrch probublají historické zajímavosti, jako je např. historie lázní Darkov, imigrace z Haliče, sedmidenní válka o Těšínsko (včetně tehdejší propagandy, zvěrstev a pověr, které jako by vypadly ze zpráv o probíhající válce o východ Ukrajiny) či čtvrtá třída vlaku bez střechy, skryty jsou ale pod hlušinou práce (hlavně té hornické), péče o rodinu, domácnost a potomstvo, či donekonečna rozebírané vztahy... Těžká doba, těžká práce, těžká četba...

Rozumím, proč se tato kniha tolik líbí. Určitě jsem rád, že jsem ji četl. Jako děda, který v Karviné žil a popisovaná místa zná, si ji ale užít nemůžu. Ano, začátek o cestě za solí, hornické neštěstí a válečný závěr stojí za to, dál už to ale čtenáři hledajícímu v knihách originalitu, nejen kvalitně zpracované lidské příběhy, mnoho nepřinese. Jako už vícekrát si musím přiznat, že zkrátka nejsem cílová skupina čtenářů českých bestsellerů.

*Trochu mi to připomíná knihu Hana, kde je úvodní příběh zajímavý a pro mě neznámý, brzy ale sklouzne ke klasickému českému vztahovému románu (i když výrazně ovlivněnému nacistickými zvěrstvy). Křivý kostel je rozhodně literárně kvalitnější a lepší kniha, trpí ale podobným způsobem.

11 22.04.2021

Propojení našeho reálného světa a světa pohádek není úplně nové a nejen čtenář, ale taky fanoušek filmů či seriálů (ano Desáté království a Once Upon a Time, dívám se hlavně vaším směrem), do stejné řeky rozhodně nevstupuje poprvé. Kouzelné přání k tomu ale přidává i zajímavou a podnětnou nadstavbu pohádek ve stylu, co by se asi dělo, kdyby vyprávění pokračovalo (například v jakési Sněhurce 2.0, kde je macecha už zavřená ve vězení). Práce s tímto mixem je už ale dost na sílu...

Když to vezmu úplně z druhé strany, tato kniha mě přiměla k zamyšlení nad tím, jak strašně záleží na "daru jazyka" a následné práci se slovy a dějem. Spisovatel může mít skvělou imaginaci a dokáže čtenáře bavit, když jsou na sebe ale jednotlivé části (vět i děje) naroubovány nepřirozeně, strašně to celou věc shazuje. A to je pro mě právě příklad Kouzelného přání. Jak už v těchto dojmologiích často píšu, nevím, zda k tomu nepřispívá i překlad, ale čtení není úplně přirozené. Nejde přitom jen o pocit při čtení, ale také o celkový dojem. Často jsem totiž cítil, že některé části jsou vyloženě napsány jen proto, aby posunuly děj k dopředu vykonstruované pointě. Přitom ale úplně nemusí dávat smysl.

Hned v úvodu je například nastolena alternativní verze našeho světa, kde jsou už ale jen "politicky korektní pohádky" (vlk byl na Karkulku zlý, protože měl jiný čumák, ale nakonec se všichni skamarádí) a pro žáky nudná učitelka je musí učit ty "klasické", aby autor mohl v následujícím ději ukázat, že právě ty jsou jediné správné. Podobné je to s ústředním kouzlem knihy. Jeho "ingredience" a opakovatelnost použití, obojí v jistém nesouladu se zákonitostmi obou světů, jsou účelově zvoleny tak, aby hlavní hrdinové museli jít tam, kde je to nejzajímavější. Pokud by přitom na pohádkový svět měly přímý vliv obě hlavní postavy (např. ve smyslu Jumanji), byla by zmíněná účelovost logická, protože by vycházela z jejich motivací (tedy poznat celý pohádkové svět). Druhou možností by byla cílená škodolibost (nebo snaha ponaučit) ze strany Kouzelné knihy. Ani jedna to ale s ohledem na závěr určitě není.

Na jednu stranu se autor zamýšlí nad nelineárním plynutím časů obou světů a narušuje pohádkové zvyklosti (např. proč bych musel jít přes most hlídaný trollem a riskovat "sežrání", když se můžu klidně bezpečně přebrodit). Na tu druhou deník psaný čistě pro osobní použití přeje štěstí někomu jinému a přidává podrobný návod i skryté propriety. Opravdu by někdo lezl na desítky metrů vysokou věž, , než by ji předtím obešel kvůli vchodu? Opravdu se dá projet závalem jen tak, že jste dostatečně rychlí? A pak přichází ona neuvěřitelná scéna u Trnité jámy (ostatně takové jsou všechny stránky věnované tomuto milostnému trojúhelníku)... K tomu všemu přibývá ještě fakt, že zlé postavy nemohou přežít, ty dobré naopak přežijí cokoli.

Jak tedy hodnotit něco, kde má autor dar imaginace i zábavnosti, ale chybí mu dar jazyka a logiky? Dávám silnější 2,5 hvězdy. A podobně jako u nedávné knihy Ve stínu Hvozdu se cítím velmi rozpolcen...

4 18.04.2021

Forma divadelní hry je hezky komorní, svižná a jasná. Zjednodušeně je pak kniha až koncentrovaná Válka s Mloky, kde sice rozsah neumožňuje téma mnoho rozvést a zodpovědět některé otázky, na druhou stranu má i jen při čtení svou nepopiratelnou sílu vycházející z dění těsně po konci první světové války (zajímalo by mě ale také dramatické zpracování). Jen jsem tedy poněkud překvapen z faktu, že ženské role jsou v R. U. R. až svojí vlastní parodií. Což tedy ve chvíli, kdy hned dvě z nich jsou pro dění klíčové, není pro výsledný dojem úplně ideální. A to i s přihlédnutím k době vzniku...

5 18.04.2021

Elfové jako hybrid koček s vosami, kteří v prostředí Snu noci svatojánské využívají propojení paralelních (parazitických) vesmírů? Zní to jako totální blázinec, ale výsledkem je oblíbený Pratchettův odpočinkový příběh, který i sám o sobě slouží jako nosič humorných scének a dalších kulturních i jiných odkazů, včetně magnetismu, sokolnictví a včelařství, kontinu(iui)a i obvyklých zmínek kvantové mechaniky či Schrödingerovy kočky. Tohle prostě není klasické fantasy, i když elfů, trpaslíků, mágů i čarodějek dostaneme více než dost...

Jinak, knihu Dámy a pánové jsem četl už několikrát, avšak odkazovaný Sen noci svatojánské neznám. Mrkl jsem tedy na Trnkovu animovanou verzi, prozkoumal Shakespearův originál (přiznávám, že na celý asi úplně nemám) a zabrousil i na novodobou adaptaci z roku 1999. A hned se několik podivných věcí vyjasnilo :) Nutno říct, že si Terry vybral ty nejlepší části... Odhalit ale všechny odkazy (již klasicky se můžete podívat na web L-Space) ani tak nedokážu.

Taktéž doporučuji audioverzi namluvenou Zuzanou Slavíkovou. Vše jak má být, u některých scén (mj. ona opilecká, ale zdaleka nejen ona) klobouk dolů, jak dobře a přehledně to zní :)

8 18.04.2021

Předně chápu, jak moc mohla být ve své době tato kniha převratná, proč se půjčovala z ruky do ruky a stály se na ni fronty. Bavil jsem se o ní během čtení s babičkou, což celému čtení dodalo na zajímavosti (i ona má tento román v knihovně, četla ho a půjčovala). Samotný text je na mě ale až příliš "rudě" obarven a z dnešního pohledu banální. Přesto velmi dobře vypráví o své době a kniha by měla být "must-read" pro zájemce (nejen) o dobu nadvlády komunistické strany.

3 17.04.2021

Ten jazyk! Ta atmosféra! Bařina, vřesoviště, mlhy, záhadné skřeky, trochu toho mysteriózna, obydlí a mohyly předhistorických lidí, převážně Watsonovo vyšetřování (i když, však uvidíte...). Byla velká radost knihu číst a spolu s Watsonem a Holmesem odhalovat, co vše se za případem skrývá. Mám rád, když kniha nenápadně naznačuje, cíleně upozorňuje na podivnosti a některé věci nechává otevřené, aby mohl čtenář (úspěšně) spekulovat. "Pachatele" jsme v tom relativně malém množství postav odhalili docela rychle, ale množství různých zvratů probíhajících ve skvěle podané atmosféře místa bylo natolik chytlavé, že jsme byli až do posledních stránek napnutí, o co opravdu šlo a jak to tedy vlastně bylo. Je obdivuhodné, jak je kniha i po 120 letech stále čtivá.

21 11.04.2021

Hezká detektivní hříčka napsaná v žánru klasického Asimova a jeho zákonů robotiky. Oproti povídkám v knize Ja, Robot nejde ani tak o techniku, jako spíš o otázky vývoje společnosti - rozdíl vypiplané příliš pohodlné vesmírné civilizace a Země zapouzdřené do uzavřených megaměst.

Na tři zákony robotiky samozřejmě dojde, ale děj se točí především kolem futuristického urbanismu* i jakéhosi technologického (neideologického) komunitarismu/kolektivismu pozemšťanů a na druhé straně kolem roboticko-lidského společenství vesmířanů (C/Fe kultura). Podobné hrátky já čtu rád a samotná detektivní část není vůbec špatná, přestože je svou jednoduchosti vlastně jen základní kostrou pro představení zmíněné vize budoucnosti. I samotné řešení případu je tak rozděleno do tří postupných kroků, na kterých se vždy postupně čtenář "něco nového naučí".

*Kam se hrabe současné územní plánování, tohle je budování měst ve stylu urbanismu minulého století. Práce na jednom místě, bydlení na dalším, vše hezky odděleno. Pravda, v té době to bylo opravdu bráno jako cesta do budoucnosti. Jaký to rozdíl od současné snahy funkce mísit a města "zmenšovat"... A jak se píše v knize, "na Zemi nelze rozmístit osm miliard lidí v malých domcích".

CITACE: "Každé město se stalo polonezávislou jednotkou, hospodářsky téměř soběstačnou. Stačilo je uzavřít střechou, obehnat je hradbou, zapustit je do země. Stalo se ocelovou jeskyní, obrovskou, sebe samu spoutávající jeskyní z oceli a betonu. (...) Byla postavena vědecky. V jejím středu byl obrovský celek správních úřadů. Kolem se rozprostíraly jednotlivé obytné sekce, pečlivě uspořádané, a spojovala je expresní dráha i místní linky. Na předměstích byly továrny, plantáže s řasami, půdy s kvasinkami a energetické zdroje. Ve vší té spleti bylo vodovodní potrubí a kanalizace, školy, věznice a obchody, energetické zdroje a dopravní prostředky."

7 03.04.2021

Kingovo "To" pro začátečníky. Včetně smrtí, podivných událostí, trochou nadpřirozena, společenských problémů, dětské klučičí party (s jednou zrzavou dívkou, Eddiem i Mikem) bojující se staršími kluky i základního rozdělení knihy do dvou časových linií. Jenže bez nějaké větší hloubky (ostatně +- 1000 vs. 300 stránek) zabředávání do společenských problémů (ve kterém se King vyžíval až patologicky), horroru, hnusu a nadpřirozena. Kniha je tak na detektivní thriller docela pohodovým odpočinkovým čtivem (resp. pro mě poslechem audioknihy velmi dobře načtené Vasilem Fridrichem), které jen občas naruší pasáže mysteriózna, hnusu či "Old Man Yells At Cloud", jak je ta současnost špatná a jakou záchranou je alkohol.

Pokud jde o (pro mě) základní princip detektivek, tedy pokusit se odhadnout, kdo za co může, ještě než to odhalí autor/ka, u Kříďáka to bohužel moc nefunguje. Kniha do nějakých svých 3/4 cíleně vynechává prakticky všechny náznaky, pak se najednou protrhne hráz a dramatické zvraty na konci kapitol (cliffhangery) se střídají jeden za druhým. Potěšila mě každopádně úplně poslední kapitola, já si říkal, že na to dojít musí :)

2 19.03.2021

Tak takovéto hrátky s časem jsem asi ještě nečetl. Kam se hrabe klasické cestování časem a tamní paradoxy. Kde ostatní končí, Asimov jde dál. Vyřešení známé otázky, co dál, když jsem "zabránil narození vlastního dědečka," je oproti udržování stovek tisíců let vývoje lidské civilizace brnkačka. Ostatně letopočty v knize nejsou v rocích, ale ve staletích. A to vše doplňuje pěkná teorie organického fungování času (jak by se toto přírodní vyvažování "nemožného" dalo vyjádřit ve fyzikálních zákonech?) a v Nadaci nacvičená práce se sociologickými rovnicemi vyjadřujícími fungování světa. Čtenář Asimova sice ono největší překvapení odhalí ještě před koncem, nic to ale nebere na zážitku z četby. Naopak. Na podobných knihách mám totiž nejradši, když autor otázky a námitky vyskakující při čtení jednu po druhé přirozeně vysvětlí a vyvrátí.

Ano, text už s léty v některých společenských tématech trochu zestárl, ale ústřední děj, zvraty a nápady jsou skvělé. Nemluvě o základní (až cimrmanovské) myšlence, že na hledání slepých cest není nic špatného (kdo se nespálí, nemůže vědět, že si má příště dát před ohněm pozor) a přílišná pohoda těžko člověka dovede k hledání cest nových (vědecky revolučních). Zajímavé, že od autora jsem v dětství přečetl kde co, ale na Konec věčnosti došlo až teď. Přitom bych ho bez váhání zařadil mezi autorovy nejlepší kousky.

PS: Úplně bych si po letech přečetl Zloděje času. Neříkejte mi, že Pratchett neznal tohle dílko.

8 11.03.2021

(SPOILER) Bylo by to odpočinkové "popcornové" sci-fi, tedy vlastně spíš vesmírné fantasy, které se dokonce promění v "quest" na magický předmět, jen kdyby nemělo nějakých 600 stránek a nebralo by se tak vážně. Přitom je kniha psaná velmi jednoduše až naivně, ve smyslu "nekomplikovaně" jazykově i dějově, drsné se to snaží být až dost. Věci se na stránkách prostě dějí, zvraty jsou přijímány často a opakovaně až příliš samozřejmě, ať jde o tragédie jednotlivce, nebo o změny galaktické historie - Vybuchla loď? Přišel jsem o ruku? To, v co jsme nejvíce doufali, nefunguje? Nu, OK, co se dá dělat... A lineární děj pokračuje... Popisy míst, technologií i lidí se objevují proměnlivě a výběrově (v rozdílné podrobnosti). Zároveň se kniha (především její začátek) namáčí do vod dívčího romantického young adult žánru, který pak sem tam vystrkuje růžky...

Nejsmutnější na celé věci je pak zahozená příležitost stovek stránek k nějakému uspokojivému zakončení a první díl končí uprostřed děje. Je spousta knižních sérií a s nimi varianty, jak je rozdělit do více knih - nějaké překvapení, cliffhanger, uzavření menších dějových línií. Tady jsou menší konce porůznu v knize. Ten první je velice podivný (porušuje se kde co, obětují se lidé a nakonec se zjistí, že magický předmět, po kterém jdou tři rasy, je rozbitý? A nikdo ho ani neposbírá? Není jediný zmíněný pokus o opravu či prozkoumání?) a přináší s sebou jedno deus ex machina. Ten druhý, že třetí rasa je spojení prvních dvou díky technologii krunýře, sice jako čtenář beru po nepřekvapující většině knihy jako příjemné zpestření, jen je pak tedy nutné vysvětlovat některé (zdánlivě) nelogické dřívější děje a kniha se následně podivně uměle protahuje dál do nezakončení...

Na druhou stranu v sobě kniha přece jen něco má - samotná pointa krunýře není špatná a její rozvíjení mě bavilo. Podobně se sem tam objevují zajímavé koncepty lidstva vesmírné doby, jako jsou tisknutelná semena, lodní mozky lidských lodí (spojené s hezkou pointou vnějšího pohledu mimozemšťanů na lidi - kdo je komu nadřazen a je lodní mozek jen druh člověka?), programovatelná zvířena či kultura implantátů a genetických úprav (od "překryvů" als. počítačů v očích přes zdravotní úpravy např. přerušující menstruaci po výrazné vojenské změny lidského těla).

1 11.03.2021