puczmeloun komentáře u knih

Jsem velký fanoušek knih Ilion a Hyperion, jejich pokračování, resp. povídky z těchto světů, mě proto opravdu zajímaly. Navíc mě fantazie Dana Simmonse nepřestává překvapovat a chtěl jsem víc. Jako celek to ale nebylo úplně ono, nemluvě o jednotlivých předmluvách, kde se autor vykresluje jako pěkně tvrdohlavý samorost, se kterým bych se tedy "hádat" fakt nechtěl...

Lov na Kelly Dahlovou: Podivuhodná temná divnost, zajímavá prostředím, ve kterém probíhá. Řešení vážných osobních sporů a životních problémů (sociální drama o sporu učitele a žačky promíchaná s rodinnou tragédií a sebevraždou) vzájemným naháněním dvou lidí v opuštěném světě, který putuje časem i prostorem...

Sirotci ze Šroubovice: Nejlepší povídka knihy. Je to originální, zábavné a pěkně to doplňuje svět Hyperionu. Simmons, jak ho mám rád... Krásný mix Straty a Hyperionu. Zároveň pobavilo zjištění, že původně mělo jít o díl Star Treku.

Devátý Av: Druhá z povídek, na které jsem se opravdu těšil, a tentokrát bohužel zklamání. Je to dosti čtenářsky nepřístupné, složité, bez pořádné pointy. Autor v předmluvě říká, že byl na toto upozorňován, ale stál si za svým. A výsledek ignorování konstruktivní kritiky je vidět... Rozumím pointě poukazující na neustálý antisemitismus, celému tomu příběhu ale něco k přístupnosti chybí...

Na K2 s Kanakaredesem: Parádní spojení lásky k horolezectví a sci-fi. Při čtení jsem si procházel na internetu jednotlivé části cesty na K2, Youtube nabízí i videa, kde se cítíte skoro jako na místě (až jsem chytal závrať). To vše hezky doplněné jinakostí mimozemšťana (a vlastně i náturou samotných lezců), nenápadnými proměnami světa budoucnosti, ve kterém se povídka odehrává, a oslavou horolezectví, do kterého já bych nikdy nešel...

Konec gravitace: Velice civilní návštěva novináře v Bajkonuru, nějaká ta vodka, zamyšlení nad životem, nic speciálního. Taková ta povídka, která když sejde z očí, tak brzy sejde i z mysli...

5 11.03.2021

A ty tvrdíš, že ty druhé vesmíry vytvořilo samo to vědomí?
Obyčejné vědomí ne. Výjimečné typy vědomí, které jsou jako holé singularity v tom, že mohou ohýbat časoprostor, ovlivňovat jeho organizaci a kolapsem pravděpodobnostních vln vytvářet samostatné alternativy. Mluvím tady o Shakespearovi. Proustovi. Homérovi.

Ílion je oslava geniality spisovatelů skrytá ve space opeře a napájená bezmeznou představivostí Dana Simmonse a jeho láskou k literatuře. Bylo pro mě velkou radostí se znovu začíst do knihy propojující pozemskou dystopii (kdy se podíváme i na oběžnou dráhu), příběh autonomních robotů vytržených z jejich prostředí kvůli řešení celogalaktického problému a o sci-fi prvky vylepšenou Trójskou válku. To vše postupně se skládající do jednoho příběhu, jehož rozpletení ale na čtenáře čeká až v pokračování Olympos.

I kdyby člověk chtěl knihu číst jako klasické sci-fi/fantasy/space operu, stejně se nakonec musí dostat k tomu, že vše je jen nepokrytý hold Proustovi, Nabokovi, Shakespearovi, Homérovi a dalším spisovatelům. Simmons si půjčuje jejich motivy, postavy o nich v knize aktivně diskutují, v kulisách jejich děl se část děje odehrává atd. Při dávném prvním čtení mě to poněkud rušilo, teď už jsem byl připraven a "tak zlé" mi to nepřipadalo. Více než dostatečně to totiž vynahrazuje autorova čistá imaginace - hrátky s vesmírnou fyzikou, proměnami Země či vlastní parafrází na božství.

Pátou hvězdičku za mě Ílion přesto ztrácí za onu až přílišnou zahleděnost do klasiky, kterou já asi nikdy kompletně číst nebudu, seberecyklováním témat, které už Simmons používal ve svých předchozích novelách, a někdy nepochopitelnými poznámkami ve stylu "Old Man Yells at Cloud", kdy není rozpoznatelné, zda jde jen o osobnostní rysy postavy, či zda sám Simmons prostě měl nutkání něco takového do knihy propašovat (po přečtení předmluv v knize Dost světů a čas sázím na to druhé).

8 11.03.2021

Nikdy bych neřekl, že budu číst více než 600 stránek dlouhou bichli o neúspěšné polární expedici a bude mě to bavit. A už v realitě asi nikdy nebudu cítit (slyšet i v duchu vidět) takový mráz, jaký dokáže jen slovy vytvořit Dan Simmons.

Je velkým potěšením číst knihu, která v sobě přirozeně spojuje tři rozdílné žánry. Začátek nijak výrazně nevybočující z podoby historického románu jsem s Franklinovou expedicí prožíval stránku za stránkou, otevřel si spolu s knihou také atlas světa, procházel si ony dnes už tolik nezamrzlé končiny na fotografiích (i družicových snímcích), četl si historické články... Navazující temná část postupně přechází v "survival horor" s útočícím ledním medvědem, teda pravěkou obludou, vlastně věcí z ledu, no však uvidíte... Je prošpikovaná akčními částmi, kdy útěk ledařského mistra přes ráhnoví a ledové labyrinty byl jeden z vrcholů knihy. A nakonec postupně dávkované snění, mytologie i drsná "psychopatologie", která se spolu i s těmi dříve divnějšími částmi (podivuhodná scéna s "flétnou", o které se už pak nemluví) a detaily splétá do dostatečně uzavřeného a zároveň příjemně otevřeného závěru. Ostatně v realitě byly obě lodi objeveny až několik let po vydání knihy.

I když to někdy v polovině knihy vypadá, že vše už je jasné a dál už není mnoho co řešit, autor nekompromisně pokračuje přes tlakové hřebeny, praskající led, množství mrtvol, krev, drsnou námořnickou mluvu, nemoci ("vše, co chcete vědět o kurdějích"), tehdejší předsudky i sodomii... V minus sedmdesáti stupních to jinak než naturalisticky (Eskymáci v iglú by k tomu měli co říct ;-) nejde.

Ano, někdy je opakování jmen (seznamy "obětí" se objeví ve své délce hned několikrát) či termínů ("temovačův pomocník", "Prestonovy patentní světlíky"...) trochu otravné, je ale vidět, že jako u dalších svých knih autor klade důraz na detail (což je vidět i ve velmi hutném seznamu pramenů) a jako jinde se inspiruje i ve světové literatuře - tentokrát pro mě bylo potěšením narazit na důraz kladený na "Knihu Leviathanovu" (kterou oproti Proustovi v Ílionu a Keatsovi v Hyperionu znám).

A hlavně - kromě listování v knize (má v sobě užitečnou mapu) jsem si celý text užil především zpracovaný ve verzi audiobooku. Každou postavu čte brilantně jiný herec a dává jí svůj osobitý hlas i pojetí. Výsledek je tak opravdu radost poslouchat. Všechna čest hlavně Martinu Stránskému za jeho kapitána Croziera.

14 11.03.2021

Barcelona pohledem architekta, rodiče a Pražana. O zajímavé architektuře, skrytých zákoutích, či unikátním urbanismu (ať už známého Eixamplu, Barcelonety či Ravalu) s poznámkami o údržbě města, ideálních plochách pro zábavu (a zaujetí) dítěte i srovnáním s realitou dnešní Prahy. Není to jen o kvalitních realizacích světových autorů ne/známých jmen, ale také o životě ve městě, některých rozhodnutích zdejšího vedení, sportu a místech na výlety i procházky. Dostane se na velké komplexy a areály, ale také na drobné detaily, které člověku zpříjemní pohyb po barcelonských ulicích a náměstích. Odvážím se říct, že většině těch, kteří mají Barcelonu rádi, kniha přinese alespoň pár tipů na další návštěvu. Pro mě je to knihovna ve vodojemu Dipòsit de les Aigües, Palau Güell, stará i nová botanická zahrada nebo zdejší varianta známé budovy Flatiron. A už je čtenář v myšlenkách u toho, strávit zase nějakou tu lenivou hodinku pohledem na hemžení přístavu z Montjuïcu. Jako živá stavebnice...

Poznámka 1: Knihu jsme si, vzhledem k současné době omezeného cestování, četli večer nahlas. Barcelonu máme rádi, Gebrianovy přednášky a poznámky k architektuře i urbanismu také. Musím ale říct, že některé opravdu dlouhé věty mi nešly přes pusu a zasloužily by si menší editorský zákrok.
Poznámka 2: Aby člověk ocenil vše autorem zmíněné, je nutné mít buď neskutečnou znalost Barcelony a světové architektury, nebo hned po ruce přístroj s vyhledávačem, především tím obrazovým. Bez něj by čtení nebylo kompletní. Fotografií přímo v knize není nikdy dost.
Poznámka 3: Trochu mě mrzí, že je kniha na jednu stranu hezky graficky jednoduše udělaná, to dokážu ocenit, ale "trochu zlobí" zvolený materiál. Obálka se při čtení krabatí (mačká) a papír nedává vyniknout fotkám (jako by příliš "sál barvy", které jsou na pohled hodně tmavé, nebo pastelové), což v knížce o architektuře zamrzí.

Nedá mi to nedoplnit reakci Adama Gebriana z Goodreads: "Zdravím. Díky. Obálka jde za mnou, chtěl jsem co nejlehčí knihu a tedy tenký přebal. Je to chyba, to lámání je moc, u dotisku snad bude oprava. Fotky jsou takhle schválně, chtěl jsem jen přenos atmosféry, takový náznak, ne možnost prohlížet detaily. Díky za přečtení. "

4 11.03.2021

Cestopis, který vlastně cestopisem úplně není. Jasně, za víc než měsíc prosvištíme s autorkou a "Mistrem GPS" nějakých 7000 kilometrů Čínou (Tibetem a na konci i Hongkongem), spíše než o atrakcích je to ale o "kombinaci bezemočního dezorientovaného jedince s užvaněnou hysterkou", která "zkrátka nefunguje" (slova autorky). Pokud vás tak baví Ladislav Zibura a jeho sebekritický pro škodolibého čtenáře zábavný styl, tady si zase užijete nekonečné pasáže dvou v Číně ztracených lidí, kteří se nedokáží domluvit nejen s neanglicky mluvícími Číňany, ale ani společným jazykem mezi sebou. Natož, aby pak např. v Pekingu dokázali najít Zakázané město (největší palácový komplex na světě!).

...a ano, dočkáte se i povídání o tibetských klášterech, čínských skalních atrakcích plných schodů a výhledů, přeplněném Hongkongu, známé Terakotové armádě či tradiční architektuře, i těmito částmi se ale prolínají příběhy místních lidí, jejich životě, přátelství, vztazích apod. Je to spíš takový člověkopis v kulisách komunistické Číny. Zábavný a čtivě napsaný.

Poznámka 1: Opravdu by mě zajímalo, jak celý měsíc vnímal onen tajemný "Mistr GPS" a zda se k němu kniha (někdy možná až zlá, ale chápu) dostane. Jestli ale mohu věřit autorce, pak asi úplně bez emocí.
Poznámka 2: Hlavní zápletka založená na podivuhodně nefungující GPS je fascinující už jen v tom, že ten, kdo má s tímto typem navigace nějaké zkušenosti, ví (nebo se při přípravě dozví), že - a teď pozor na spoiler - Čína cíleně proti přesným mapám bojuje (viz článek "Restrictions on geographic data in China" na Wiki) a např. v Mapách Google dodnes nesedí mapa se satelitem. Ale že by byl ten rozdíl celý kilometr? Nu, to už o uživateli něco opravdu vypovídá.

2 26.02.2021

Čekal jsem nějaké brněnské storky v hantecu, ale ony jsou to ze začátku hlavně "přeložené" klasické pohádky a pověsti... Samozřejmě řádně okořeněné támhle vtípky (a že jsou tedy některé řádně fousaté a "fotrovské"), tadyhle sprosťačinkami, sem tam brněnskými specifiky, aktuálními i historickými narážkami (např. PŠM bych v hantecu hledal marně, že) a někdy jiným či uříznutým koncem. Jo, a na ty storky nakonec taky došlo, včetně vtípků směřovaných na horoskop, či "Šipály, co fofrovaly betálným švunkem". Někdy to byl ale fakt betelné lochec :D Na to, že jde vždycky o hodně krátké kousky, dvě tři stránky a je konec...

A čtení? Záleželo příběh od příběhu. A taky na tom, jak se autor nechal unést vodami hantecu. Někdy se to četlo v pohodě, někde zas každá druhá věta nabízela nějaké neznámé slovo*. Na jednu stranu mě překvapilo, kolik slov z hantecu vlastně pořád každodenně používám a ani se nad nimi nepozastavím. Na tu druhou je pak fascinující, že pro spoustu věcí očividně hantec slova nemá, ale pro některá jich má jak Eskymáci pro sníh. Když už jsme u toho, a abychom v češtině nemluvili sprostě, pro příklad zvolím hlavu: bedna, budka, dózna, dyňa, gebeňa, glocna, kedlábka, kefa, lebeňa, makovica, ringla, řepa, škopek, štricla... No a pak chceš říct sníh nebo sněhulák a "seš v gebišu".

* S tím, že někdy ani internet nepomohl. Kurňa, to neexistuje pořádný slovník hantecu? Co toto je! Dvojjazyčné vydání by tak ani pro rodilého Brňáka nebylo sem tam od věci...

3 25.02.2021

"Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale dá se dosáhnout toho, že jsou všichni srovnaní. Jeden každý je věrným obrazem všech ostatních; pak jsou všichni šťastní..."

...a srovnaní u svítících (mega) obrazovek, srovnaní ve městech, srovnaní v práci. Bez chuti projít se, cítit přírodu a omezeni tím, co někdo jiný vybere, sestříhá a srovná. Děsivý svět. Stabilizovaná Čína dnešních dní dovedená do absurdna dobou svého vzniku. Znovu ve mě dokázal po knize Marťanská kronika Bradbury svou dystopií vyvolat intenzivní nepříjemné pocity. Tentokrát k apatii a jednotvárnosti. Uf.

12 18.02.2021

Dystopie lidské všednosti v kulisách sci-fi...

Opravdu krásná obálka (sladěná s přebalem i prvními stranami, srdce knihomola plesá...), ale velmi smutný obsah. Marťanskou kroniku už jsem četl opravdu dávno a pamatuji si prakticky jen první dvě (ony delší) kapitoly. Zároveň si pamatuji i tu předposlední, která jak dovětek správně připomíná, se objevovala často v čítankách a i pro mě tak byla prvním čtenářským seznámením s Bradburym. Celek pak doplňují další pochmurné kapitoly plné rasismu (nejen) doby vzniku, bezohlednosti, přehlídky špatných lidských vlastností i vynalézavosti lidstva použité samozřejmě špatným směrem. To vše ve srovnání s lehkostí a zároveň solidností Marsu a jeho (původního) osídlení. Člověka až netěší číst tolik pesimismu, který stále tne do živého i přes nesmírně dlouhou dobu, která od vzniku uběhla.

6 18.02.2021

Ze čtení až mrazí. Když člověk ví, že Čapek napsal Bílou nemoc v roce 1937, je jasné, na co odkazuje a před čím varuje. Stačí ale vyměnit jen pár slov za aktualizované termíny (například Čapkův anarchismus za dnešní terorismus apod.) a na mnoho světových vůdců (či situací v mnoha zemích) by se text jako varování dal použít i dnes.

I proto, že jde o divadelní hru, je čtení velmi svižné a vše směřuje k jasnému a silnému konci. Čapkův přístup je tak ve své koncentrované divadelní formě až neuvěřitelně pesimistický. Je ale velmi pochopitelné proč a svou kritikou se strefuje velmi cíleně a nadčasově...

Dovětek z roku 2021: Kdybychom tak věděli v roce 2019 (kdy jsem knihu četl), co víme dnes. Ještě aktuálnější než dříve, bez ohledu na téma nemoci...

9 18.02.2021

Oslava života koncentrovaná do léta roku 1928 v americkém maloměstě. Poetické střípky tehdejšího dění, fantazie, zvyky, proměny společnosti, ale také obavy či konec života. To vše především klukovským pohledem, nejen pro nostalgiky vzpomínající na dětská léta.

Nejde o nějaký celistvý příběh, kniha nemá klasický děj. Ze čtení jsem měl především pocit nekonečného televizního seriálu (dobrého a odpočinkového), kde se sice prolínají postavy a jejich příběhy, když ale vynecháte pár dílů (stránek), nic strašného se nestane. Odlehčené vzpomínky na sběr lesních plodů tak může střídat dětská filozofie nad stářím, různorodé rodinné i sousedské trable, skoro fantastický vývoj stroje na štěstí, nebo hororová pasáž z místní rokle...

CITACE: Na světě je pět miliard stromů. Někde jsem to četl. Pod každým stromem je stín, nemám pravdu? A víš, jak vzniká noc? Já ti to povím: to vylezou stíny zpod těch pěti miliard stromů! Jen si to představ! Plnej vzduch stínů, trochu jako by kalily vodu. Kdybysme přišli na nějakej způsob, jak těch zatracenejch pět miliard stínů udrželi pod stromama, mohli bysme zůstat vzhůru až do půlnoci!

Poznámka: Nevěřte anotaci. Mluví o jedné postavě, jejích zážitcích a jednom postrachu. Skoro, jako by kniha někde začínala a někde končila. Omezena je ale pouze začátkem a koncem léta, postav je víc a Samotáři je věnována jen velmi malá část knihy, která i tak nechává velký prostor pro představivost a fantazii.

CITACE: "Tome, řekni mi to na rovinu."
"Co ti mám říct na rovinu?"
"Kam se poděly šťastný konce?"
"V sobotu v biografu je mají."
"Jasně, ale v životě?"
"Dougu, já vím akorát, že když si jdu večer lehnout, tak je mi fajn. A to mi připadá jako šťastnej konec jednou denně. Ráno pak třeba vstanu a všechno se pokazí. Ale stačí, abych si pamatoval, že až večer půjdu spát a lehnu si do postele, všechno bude v pohodě."

11 18.02.2021

První polovina je nádherně poetická, umně splétá dohromady tradice českého venkova popohánějící průběh roku, spory tehdejší katolické přítomnosti s pohanskou minulostí (a stále silnější otázkou svobody či zpochybňování jediné církevní pravdy) a nějaké to hastrmanské nadpřirozené tajemno. Že je to ve výsledku zase tradiční české knižní téma vztahového několikaúhelníku naštěstí na zajímavosti celé věci nijak neubírá. Není totiž nijak extrémně dominantní a mezi spoustou dalším vjemů jen povystrkuje růžky. Mimoto se totiž čtenář může chytat i na udičky zmínek o rybníkářství, tehdejší módě, česko-německé otázce a klasické české vesnické "malosti". A zároveň se zvolený jazyk v interpretaci Jana Kolaříka (v souběžně poslouchané audioknize) opravdu příjemně poslouchá.

Druhé polovině už ale něco chybí. Nemůžu říct, že by mě skok děje do současnosti nějak vadil. Naopak je to zajímavý nápad. Co ale trochu drhne je rozvedení tématu. Autor sice tne do všech stran a postava doslovného "ekoteroristy" poukazuje na nešvary neziskovek, státní správy, samosprávy i celostátní politiky ve spojení s ochranou přírody, ale prakticky úplně opouští předcházející poetiku a nahrazuje ji jen kritikou. Sem tam se sice mihne originální nápad – např. protest s matracemi oceňuji a ve spojení s Bečvou by na něj mohlo brzy dojít – provedení je ale velice technicistní (a tím i ve výsledku předvídatelné) a celý ten pesimismus (moderně environmentální žal) najednou skončí v jakési místní nepravděpodobné utopii. Alespoň, že ten úplný závěr ještě pomrkává na čtenáře očekávající pokračování rozjetých témat první poloviny.

6 15.02.2021

Na takové to pozdně večerní listování...
Kniha je směřována vyloženě na jádro zeměplošských fanoušků, bez nějaké ucelené linky je to opravdu jen vzpomínání a doplnění informací pro čtenáře hlavní řady knih. Zpracování je moc hezké, člověk má z listování radost, větší ilustrace potěší (i když pro fanoušky díla Paula Kidbyho doporučuji spíše barevné Výtvarné umění Zeměplochy), stejně jako některé dobře mířené vtípky. Něco tomu ale k dokonalosti chybí... To něco, co bylo ve velmi povedené části o Cechu vrahů - skryté žertíky, running joky apod. Poštovní a zlodějská část jsou se svou kvalitou v závěsu, Neviditelná univerzita pak spíše zklamala a očividně šlo o rozjezd tehdejších diářů (ze kterých informace a ilustrace pochází)...

1 04.02.2021

Adams tedy nabízí opravdu šílené jízdy... Při čtení nejde nemyslet na Pratchetta, jeho styl psaní a nedostižné dílo Dobrá znamení, DTČSD je ale přímočařejší, s menším množstvím odboček i postav, zato ale přidává sci-fi detektivní zápletku. Taktéž oproti předchozí Holistické detektivní kanceláři tady nedostaneme na konci všespojující moment, nekončící proud všelikerých scének je ale více než dostačující - mezi nimi je nutné zmínit boj o ledničku, trampoty s orlem, speciální kliniku, získání kafe i knihy (a jinde zase novin), přechytračení opraváře aut atd. atp. Do toho severští bohové, britské kulisy a hlavně holistický způsob vyšetřování. Po dočtení pravda několik nejasností zůstává, jindy tak pomocný internet mlčí (resp. nabízí jen další otázky) a spokojím se tak s několika zajímavými teoriemi ("Hoši od soudu se na ně mrkli, zauvažovali o hlavních bodech a řešení se jim zalíbilo. Bylo jednoduché, nepravděpodobné a přesně takové, jaké kápne do noty koronerovi, který rád jezdí na dovolenou do Marbelly stejně jako oni."), ale že je mezi postavami Loki mi už nikdo nevezme - vždyť přeci umí měnit svou podobu, že...

2 02.02.2021

Pořád jsem nevěděl, jestli je to naprostá hovadina, nebo geniální test pozornosti ze strany Douglase Adamse. Pak přišel konec a já zjistil, že nebyl dobrý nápad číst si knihu před spaním, protože odpověď na úvodní otázku je zodpovězena už v samotném názvu knihy. Vše souvisí se vším, a je tak nutné být neustále připraven spojovat nespojitelné a za důležité nápovědy brát i naprosto nevinné poznámky a kulturní odkazy. Pro mě tak s poslední stránkou nastala fáze nového listování, abych si připomněl, co jsem už zapomněl, nebo v polospánku přehlédl... Nu, masakr, tohle mě ve výsledku baví a těším se, až se na knihu za pár let zase vrhnu a nechám se znovu překvapovat...

Kniha pak není tolik vtipná jako Stopařův průvodce po Galaxii, ale má v sobě podobnou praštěnost a ulítnutost. Je jí jedno, co použije, zda fantasy či sci-fi prvek, tam trochu kultury, tady zase trochu fyziky. Dost mi to připomíná Terryho Pratchetta a jeho Zeměplochu, která je sice v jádru fantasy sérií, ale v celku jde o nálož všeho možného i nemožného.

Poznámka 1: Není náhoda, že mi části knihy připomínaly Doctora Who, kniha má původ ve dvou jeho dílech. Svět je malý a o náhody není nouze :)

Poznámka 2: Ke knize jsem se paradoxně nedostal jako fanoušek Stopařova průvodce, ale jako divák seriálu volně inspirovaného Adamsovou Holistickou detektivní kanceláří. A musím říct, že mě bavil seriál i kniha. Obojí je v něčem své a originální, děj je v 95 % odlišný, ale vzájemně sdílí podobně praštěnou atmosféru, témata a Dirka Gentlyho, který jako by sobě z oka vypadl. Jsem zvědav, jak bude druhé pokračování ne/odpovídat druhé sérii seriálu.

7 02.02.2021

Chtěl jsem si doplnit vzdělání četbou klasické literatury a byl velmi v očekávání z dostupných recenzí. Bohužel v tomto krátkém čase jde o další knihu, kde můžu z čistého srdce říct, že není pro mě. Opravdu nemám rád texty, které jsou zbytečně zmatené a vypadají, jako by byly psány čistě improvizací a asociacemi, bez ladu a skladu, s použitím jakýchkoli dostupných nápadů a myšlenek. I hluboké téma války na mě jako fikce nemá takový vliv, když je psáno doslova tak, jak přišlo na mysl. A už od dob slohových prací na gymnáziu preventivně odmítám texty, které začínají stylem "dostal jsem zadání napsat toto, resp. dlouho jsem přemýšlel nad tímto tématem, tak to píšu". Je to strašlivý a nepěkný kýč.

Jediné, co mi tak při čtení této knihy přicházelo na mysl, byla Hlava XXII, kterou opravdu, z velmi podobných důvodu, nemám rád.

5 02.02.2021

Holistická detektivní kancelář pro ty, kterým Adams přijde moc prdlý? Nebo naopak? Je fiktivní náboženství bokononismus, spojené s atomovou bombou, vymyšleným karibským ostrovem a fiktivním vynálezem nebezpečného typu ledu nějak rozdílné od detektivky s mimozemšťanem, robotem a neviditelným duchem? Nebo od Anglie, kde "řádí" severští bohové? Snad mi i přijde, že je Adams dokonce systematičtější a pochopitelnější...

Pro mě je Kolíbka každopádně druhou Vonnegutovou knihou, kterou zkouším a znova jsem překvapen, že to celé nějak moc nedává smysl. Asi rozumím jiným čtenářem, proč jim to přijde zajímavé, já ale tento styl psaní opravdu nemusím. A stejně jako u Jatek č. 5 je použito klišé, které opravdu nemám rád - píšu knihu, tak napíšu o tom, že píšu knihu. Ach jo...

Na druhou stranu jsem rád, že jsem se u Kolíbky prokousal až do konce, který je pro mě odměnou. Takováto zakončení já rád. Nádherně absurdně, krásně dystopicky...

2 02.02.2021

To, co začíná jako klasická pohádka s králem, dvorními dámami a městy oplývajícími fantastickým jídlem, se brzy stane velmi dospělým čtením. Záhy totiž přijde první smrt, následována smrtí další a další a další... Ale to už je čtenář obklopen tématy, jako je propaganda (lež, fake-news...), strach a život v totalitě, výměna osobních zásad za jistotu práce (příjmu, života...), zneužívání "bezpečnostní situace" k osobnímu obohacení atd. atp.

Opravdu by mě zajímalo, jaké části knihy jsou původní z dob psaní série Harryho Pottera, a co bylo napsáno ve spojitosti se současným světem. Dospělejší čtenář totiž v ději může vidět odkazy na koronavirovou situaci (neschopnost přiznat situaci a uznat problém, šíření nesmyslů...), Brexit (naivní monarcha a země vedená neschopnými, zapojení lidí do kampaně, rozhádání rodin/přátel...), USA po 11. září (zneužívání situace pro "utažení šroubů"). Každý si v Ikabogovi najde to své, může si do něj projektovat vlastní naštvání i zkušenosti, včetně českých specifik (např. jakási místní Charta, která i přes dobré úmysly a zákonný rámec dopadne jako tehdy u nás)... Přitom ale není cítit, že by to bylo nějak na sílu, vše se čte dobře a i jako pohádka je to často uvěřitelnější, než kdejaké sociální drama. Jen bych tedy rád slyšel, jak na to děti (dle obalu 7+) opravdu reagují, a co si z knihy odnáší...

CITACE: "Zimní chlad byl cítit i v sirotčinci (...) Děti v hadrech, děti, které se živí jen zelnou polévkou, nepřečkají rýmu a nachlazení tak snadno jako dobře krmené děti. Na hřbitůvku za sirotčincem přibývali ti, kteří zemřeli na nedostatek jídla, tepla a lásky. Nikdo neznal jejich skutečná jména a truchlily po nich jen ostatní děti."

Na druhou stranu, i když je kniha pekelně temná, je zároveň opravdu psaná pro menší čtenáře a slovní obraty tomu odpovídají. A krom překvapivé drsnosti člověka dějově moc nepřekvapí (výjimkou je snad jen specifičnost života a smrti jistých tvorů). Po půlce už se to navíc i trochu táhne a čtenář pořád nevidí světlo na konci tunelu...

Jinak samozřejmě nelze zapomenout na povedené ilustrace knihy, které jsou překvapivě velmi dobré (kolik rodičů pomáhalo? :) a parádně text doplňují. Už jen tím, kolik má Ikabog forem a podob.

3 02.02.2021

Krásné fotografie živé i neživé přírody, zajímavé informace o deštném lese (jeho druzích, životu a koloběhu, fauně i flóře...) a životě fotografa, který na dobrou fotografii čeká hodiny, dny i týdny... Za nejkrásnější kapitolu musím rozhodně označit tu o přežití a maskování.

Víte, že?
- Jedovaté pralesničky svůj jed samy nevytváří a mají je z pojídání mravenců, kteří pojídají jedovaté rostliny. Jedná žába by stačila na usmrcení i 50 lidí.
- Sklípkani dost špatně vidí, své oběti sledují pomocí chlupů na nohách a přenášení vibrací.
- Až 40 % života na zemi nežije v deštných pralesích, ale v korunách tamních stromů. Na půdu se totiž dostane jen asi 1 % slunečních paprsků, a jde tak o mnohem nehostinější prostředí, než se často myslí. Představa neprostupného zarostlého pralesa realitě odpovídá tak, jako pouště složené převážně z písečných dun (což nejsou).
- Oči nártouna jsou větší než mozek a dokonce tak velké, že s nimi nelze otáčet a nártoun musí otáčet celou hlavou.
- Voda černé Amazonky sice vypadá čistě, ale skoro nic v ní nežije, protože je "otrávená" teiny z rostlin.

Jen je tedy bohužel vidět, že i přes hodiny a hodiny obětované získání těch nejlepších fotografií, se od doby focení a následně vydání knihy zase technika o trochu posunula. I tak ale převažují fotografie technicky kvalitní a kniha za prolistování i pročtení stojí.

2 02.02.2021

Vše o tom, jak...
...komunisté Sovětského svazu kradli rodinám syny a otce k likvidování havárie, kterou sami způsobil. Lhali, zatajovali, mlčeli. Tvrdili, že lidé odjíždí na cvičení, na dva týdny, na pár dní a oni tam byly měsíce, měli doživotní následky, nebo umírali. Bojovali proti těm, kteří se snažili informovat a pomáhat, proti vědcům a znalcům. Mluvili o sovětském člověku, o společném boji i o akcích zahraničních agentů.
...se šmelilo s radioaktivním jídlem, mizela radioaktivní technika, kradlo se vybavení domů i celé radioaktivní stavby prodávané mimo zónu jako víkendové chaty.
...se v době výbuchu jaderné elektrárny předstírala normálnost, projevovala se lidská hloupost, neschopnost pochopit smrtelnou nebezpečnost něčeho neviditelného, preferovalo se splnění úkolů, sklízení brambor nebo zavařování okurek, před vlastním zdravím. Sebeobětovalo se pro vlast i pro peníze
...v sobě jedna havárie skrývá tisíce a tisíce tragédií, rodinných, dětských. Lidské roboty na střeše reaktoru, lovce domácích i divokých zvířat, vědce, duše běloruských bábinek vyprávějících o starých zvycích, uprchlíky z válečných zón středoasijských "stánů "schovávajících se v neobydleném pásmu.
...se vyprávěly specifické černobylské vtipy.
...se stovky kilometrů od elektrárny šířil radioaktivní prach smíchaný z olova, písku a grafitu.
...silná byla víra v mírový atom i přípravu na válku, ale zároveň brutální bezradnost v době katastrofy, nepoužitelné zásoby civilní obrany, vojáci bez vybavení z lenosti nebo neschopnosti vedení SSSR.
...se šmelilo s materiálem i na vzorovou jadernou elektrárnu.
Ale zdaleka nejen o tom...

Je těžké, až nemožné, vybrat ty nejlepší části knihy. To by člověk musel odcitovat slovo od slova minimálně celou její polovinu. Není divu, že se stala základem pro skvělý seriál Černobyl. Po poslechnutí i přečtení tohoto díla je mi ale jasné, že těch silných lidských příběhů, přehánění i nadsazování pochází od filmařů mnohem méně, než jsem myslel. Všechna ta přirovnání, možnosti neobyvatelnosti velké části Evropy, dobrovolníci pod reaktorem i nad ním, likvidátoři zabíjející domácí zvířenu, všudypřítomná vodka... Ano, vědecký i historický základ je stejný, ale lidský pohled je jasně a viditelně z Modliteb.

Zároveň nejde nedoporučit zpracování audioknihy - jde vyloženě o hereckou hru hlasů. Skvěle se to poslouchá.

---------------------------------------------

Vesnice Čuďany... Sto padesát curie na metr čtvereční...
Ženy okopávají zahrádky, ulicí běhají děti. Chlapi na kraji obce přitesávají trámy na nový roubený dům. Hned nás obklopili a řekli si o cigarety.
„Chlapi, odsud se budete muset už brzo vystěhovat," pokoušíme se jim vysvětlit.
„Podívejte se na dozimetr a ten ukazuje, že radiace přesně na tomhle místě, co zrovna stojíme, je stokrát vyšší než povolená norma."
„Hele, nepřeháněj... To zrovna - a kdo je ti vůbec na ten tvůj dozimetr zvědavej? Ty si klidně jeď, ale my zůstanem tady. A svůj dozimetr si můžeš strčit do prdele, nám je k ničemu!!"
Když jsem pak několikrát viděl film o zkáze Titaniku, naprosto přesně mi to připomínalo vše, co jsem kdysi viděl sám. Měl jsem to přímo před očima, sám jsem to v prvních černobylských dnech prožíval... Tam taky bylo všechno jako na Titaniku a lidé se chovali naprosto stejně. Hlavně ta jejich psychologie byla stejná. Poznával jsem to, a dokonce srovnával - trup lodi už je proražený, podpalubí zaplavuje obrovská spousta vody a převrací sudy i bedny. Plazí se dál a dál a z cest hravě odklízí všechny překážky... Na horní palubě ale září světla, hraje hudba a servíruje se šampaňské. Pokračují rodinné spory a rodí se nové lásky. Jenže voda stoupá dál, po schodech výš a výš, do kajut...
Lustry září, hudba hraje, šampaňské teče proudem...
- str. 152

10 01.02.2021

Tato kniha je neuvěřitelná. Dá se číst jako vtipný příběh o dobrodružství, který je plný fantazie a obrovského množství nápadů. Může se brát jako dokonalý popis lidství zahrnující vše od válek přes náboženství po přátelství a lásku. Čtenář si u Dobrých znamení může odpočinout a užít si radost ze samotného dobře napsaného textu. Je možné v nich vidět třeba i parodii dneška. Zároveň ale přináší možnost zamyšlení a varovně zdviženého prstu, přitom velmi nenuceně a jakoby mimochodem. Je možné v knize listovat a hledat neodhalené vtipy, skryté odkazy nebo naplňující se proroctví*. A hlavně, i kdyby ji člověk četl po sté, vždy v ní najde něco nového a zábavného.

A když je bonusem množství skvělých ilustrací (speciální sběratelské vydání), nebo interpretace skvělého Jana Zadražila, člověk by až přidával šestou hvězdičku. A mimochodem, musím důrazně potvrdit úvod (i dovětek) zmiňující Dobrá znamení jako knihu Pratchettem a Gaimanem nejvíce podepisovanou v těch nejdivnějších stavech. První kus mi byl kdysi kamarádem sebrán a už nevrácen. Druhý mám doma v dost zbědovaném stavu, schovaný vzadu v poličce a plný poznámek, odkazů a doplnění. Třetí a čtvrtý (ilustrovaný a audioknihu) už si opečovávám. ;)

Do Dobrých znamení je zajímavé se vrhnout i po přečtení jiných knih obou autorů. Je vidět, že v nich svá témata a vtipy pilují, aby je právě zde mohli následně použít jako takové "the best of". Já se zrovna trefil s Americkými bohy a Čarodějkami na cestách, kde jsou podobná témata rozvíjena. A sem tam je použit i podobný vtip nebo kulturní odkaz...

* Prakticky vše, co vám v knize přijde trochu divné/nehodící se/příliš zdůrazněné, má svůj smysl. A může jít o odkaz na reálný svět, nebo další/předcházející stránky. Vždy, když se mě někdo ptá na moji nejoblíbenější knihu, vyberu si právě Dobrá znamení a příklad Elvise. Takovéto skryté vtipy prostě miluju. A přitom tenhle není ani zdaleka jediný. Nekompletní přehled odkazů na vnější svět naleznete třeba na webu "lspace", "vnitřní" odkazy na stránky knihy samotné už musíte najít sami. Stojí to ale rozhodně za to, doporučuji celým svým čtenářským srdcem...

16 01.02.2021