Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/84_/84764/bmid_zitkovske-bohyne-HEo-84764.jpg
4
7277
7277
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat – prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou? Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele – její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní… Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Či se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie. Kniha bude zfilmována, objeví se na jevišti zlínského divadla a je překládána do několika jazyků.... celý text
Přidat komentář
Kniha se četla hezky, příběh to byl poutavý a zajímavý - jediným problémem pro mě bylo velké množství spisů StB, které mě po nějaké době přestalo bavit neustále číst, takže jsem ztrácela pozornost. Příběh mě bavil, jen je třeba si uvědomit, že není reálný a nebrat ho jako historii.
Na dlouhé zimní večery je ale knížka fajn, čte se rychle :)
K této knize jsem se dostala zároveň díky ČV a zároveň díky mé kamarádce, která mi knihu věnovala k narozeninám se slovy: "Ať čteš taky někdy něco jiného, než fantasy příběhy."
V té chvíli jsem netušila, že mě dokáže příběh inspirovaný skutečnými událostmi a ještě z ČR vůbec bavit.
Části, ve kterých byla Dora v archivech a bádala, mě pohltily úplně ze všeho nejvíc. Život Dory samotné pro mě nebyl tak zajímavý, jako sledovat to, jak se ona sama vrací do minulosti.
Kniha je smutná, ale vtáhne vás do děje, takže chcete vědět, jak je to dál.
Kniha je svým způsobem magická a tajemná, takže pro mě tak trochu té fantasy stále bylo.
Tuto knihu jsem četla, když se poprvé objevila na pultech knihkupectví. Ze zájmu jsem po ní sáhla, přečetla ji. Žítkovou máme téměř za humny. ALE... Jediné, co se mi v ní líbilo, bylo to žítkovské prostředí, které je svým způsobem magické a posazeno v nádherné přírodě. Příběh samotný se mi ale nelíbil. Čtivá tato kniha je, ale buď si ji zamilujete, nebo ji nemáte rádi. Já patřím do té skupiny, která ji nemá ráda. Myslím, že k tomuto tématu vznikly daleko lepší knihy. Autorka Žítkovou a osudy bohyní svým románem zpopularizovala, dostala je do povědomí široké veřejnosti. To se zase tak každému nepodaří. Nicméně mě si kniha svým příběhem nezískala. Jinak tempo i styl jsou fajn, čte se dobře.
Žítkovské bohyně mám doma několik let. Ale nebyl čas, soustředění, energie, abych si k ní sedla. Až nyní na ni došlo, v klidných dnech svátků. A jsem ráda, že jsem si počkala.
Jako mnoho jiných čtenářů jsem během čtení stihla projít spoustu odkazů na Googlu, protože jsem občas potřebovala oddychnout, popřemýšlet, nechat usadit mocné dojmy. Opravdu se jedná o výjimečnou knihu, tak jak to každý říká.
Protože přede mnou je už skoro jeden a půl tisíce komentářů, nemám pocit, že je potřeba se rozepisovat víc, jen chci doporučit těm, kdo ještě nečetli - udělejte si na tohle čtení čas, budete ho potřebovat. Od čtení se nebudete chtít ani uložit večer ke spánku.
Žítkovské bohyně - přesně TA kniha, po jejímž přečtení chvíli nechci číst nic dalšího. Ten příběh ve mě totiž natolik zarezonoval, že ho hned nechci přebít něčím dalším a ještě pár dní si o něm budu tak různě přemýšlet a převalovat si ho v hlavě.
Kniha mě v podstatě vtáhla okamžitě a navíc jsem po několika letech dostala chuť na meltu, kterou ženy v příběhu pily.
Jelikož se jedná o jednu z nejčtenějších knih u nás, je asi zbytečné vypisovat děj, zaměřím se tedy jenom na dojmy.
Kateřina Tučková má můj velký obdiv za precizní práci s rešeršemi a také za to, jak krásně dokáže propojit bádání s beletrií.
I když mě trochu iritovala nadbytečná zájmena (ona, Dora; jí, Doře) tak to beru jako úplnou maličkost vzhledem k tomu, jak silně na mě kniha zapůsobila.
Už samotné prostředí Bílých Karpat a jejích obyvatel autorka skvěle vykreslila, do poslední chvíle jsem trnula, jak to celé dopadne.
Je to magické, smutné, tajemné a zásah přímo do srdce. S láskou a hrnkem melty v ruce posílám Žítkovským bohyním plný počet hvězdiček.
"Prášky? A kdo vidí do prášků? Do placatých bílých pilulí, které se vyrábějí kdesi ve fabrikách a které leda tak zaplaší bolest!? Nedala bych to do huby, ani kdyby mi to do ní cpal pan farář, odpusť mi, Pane, co teď říkám! A jak může doktor, když se v té bílé smrduté ordinaci posadíš a už tě sestra žene ven, vůbec zjistit, co tě doopravdy trápí? Vždyť tam má i Bůh strach pobýt, tak jak by tam mohl pomáhat?"
"Však to víš, že žádná bohyně nesmí nikdy mluvit o smrti, ani kdyby ji ten, co se ptá, už měl na jazyku. Protože cesta, kterou bohyně vidí, není uzavřená a kolo osudu se může pootočit jinam každičkou chvíli."
"Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidi kolem tebe, směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne..... silná a neotřesitelná víra je strašlivě mocná, uvědom si to!"
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je to takový druh knihy, kterou dočtete a ještě dlouho vám leží v hlavě a přemýšlíte o ní. Doporučuji přečíst!
Velice zajímavá kniha s poutavým příběhem. Občas jsem měla pocit, že bylo čtení těžkopádné, ale ve výsledku se mi moc líbila. Nakonec tolik, že jsem šla i na představení do divadla Pod Palmovkou, které doporučuji také.
Knihu jsem si půjčila jen tak náhodou v knihovně. Slyšela jsem o ní, ale nijak zvlášť mě nelákala, hold zrovna mě tam nic jiného nezaujalo, tak jsem po ní sáhla.
Moc mile mě překvapila. Zajímavé téma a hezky čtivě zpracované. Nejspíš někoho zmate množství postav, ale poslední dobou jich mám v každé knize tolik, že už mi to ani nepřijde a orientuji se snadno ;)
Kniha se dobře četla, téma zajímavé, jen jsem měla trochu chaos s postavami, musela jsem se každou chvíli vracet zpátky, abych si připomněla kdo je to, čí příbuzný je to a jaký osud měl, na které stránce se o něm psalo...
Knihy Kateřiny Tučkové nejsou pro každého čtenáře. Přesto by si knihu měl přečíst každý a právem je i v povinné četbě k maturitě (bratr ji v seznamu měl). Věřím, že je dobré pro nás Čechy vědět, co se tu dělo a jaké místo je s tím spjato.
Jsem moc ráda, že se autorka věnuje příběhu bohyň ze Žítkové. Jak je v knize psáno po staletí je nezastavily ani čarodějnické procesy, ani mor, dorazil je až bolševik.
Měli skutečně léčivé a některé z nich i čarodějnické schopnosti? To je na každém z nás, zda tomu uvěříme.
Knihu budu dlouho vstřebávat a musím se jet podívat do Bílých Karpat na ty domy a hlavně celkově do té krajiny.
Jsem také rada, že teď už vím, co jsou to zeliny.
Krasa. Příběh byla poučný a úplně z jiného soudku, než jsou ty zbylé. Tohle tema se mi libi, a tak se mi knížka cetla sama. Spisy StB přidávaly na kvalitě stejne tak jako viditelná prace a pile, se kterou autorka musela prosedet nekolik hodin v archivu. Jsem rada, ze se mi Zitkovske bohyně dostaly do rukou a ze nase literatura jde spravnym směrem!
O téhle knize jsem slyšela samé superlativy, takže jsem cítila povinnost si ji také přečíst. No, asi jsem čekala příliš... Téma bylo zajímavé, ale kniha se mi četla dost ztěžka, místy jsem se musela vracet a k dočtení jsem se musela vyloženě donutit. Asi nejsem cílová skupina... :-(
O žítkovských bohyních jsem nevěděla vůbec nic.
Ale celý příběh mě pohltil a těšila jsem se vždy na chvíli, kdy jsem mohla nerušeně číst.
Po přečtení jsem začala vyhledávat další informace. A jednou bych do těchto končin ráda zavítala osobně, škoda, že už tam bohyně nejsou.
Desítek generací nositelek starobylého učení přežily nástup křesťanství, čarodějnické procesy ranného novověku, řádění místních kněží i justice, výzkum esesáckého komanda, a nakonec je zlikviduje bolševik.....
Přiznávám, že knihu jsem chtěla odložit do nedočtených... Ale překonala jsem se a začla číst znovu a nemohla jsem se odtrhnout. Výborný.. teď už vím kdo je bosorka,ale netuším co jsou to zeliny. A kdo je vlastně vrah???
,,Tvé příjmení by se skvěle hodilo ke jménu mojí dcery." Věta, která stojí na počátku mé cesty k této božské knize o žítkovských bohyních. Jistě chápete, že motivace k přečtení tedy byla maximální. A nebyl jsem zklamán. Byl jsem vlastně víc než potěšen. Kniha mne absolutně pohltila a jako by mne někdo uřknul, že nespočinu, dokud knihu nedočtu, musel jsem číst a číst a číst, což vyústilo v to, že jsem ji přečetl na mé poměry v rekordním čase (byť to i přesto trvalo dva a půl dne). Co si ale budeme, není to zrovna kratičké dílko. I přesto jsem doteď smutný, že nakladatelství seškrtalo desítky stran, o které tak příběh byl ochuzen. Některé z dějových linek jsou na úkor seškrtání hluché, což je někdy zřetelné více a někdy méně, avšak na čtenářském zážitku mi to nijak extra neubralo. Jako by před námi autorka rozplétala obrovské klubko příběhů, z něhož každá nitka jako by byla součástí dalšího velkého klubka. Na příběhu je jednoznačně vidět, že má Tučková perfektně zmáknuté narativní způsoby, kterým se přiučila na bohemistice, a tak se není čemu divit, že každá z kapitol končí cliffhangerem, který čtenáře nutí si říkat ,,ještě jednu" až do doby, než zjistí, že vlastně už žádná další nezbývá. Místy jsem měl pocit jako by Tučková byla sama hlavní protagonistkou. Ostatně průběh její rešerše k tématu si nepředstavuji nijak jinak, než že podobně jako Dora strávila notnou dávku času objížděním nejrůznějších archivních zařízení, kde sbírala prameny, na jejichž základě pak vystavěla poutavý příběh mísící realitu s fikcí. Posledních zhruba sto stran dle mého názoru bohuže trošinku pokulhává za zbytkem knihy, avšak za vinu to dávám onomu proklatému vyškrtávání, které v této části bylo zřetelnější, než kde jinde v knize. Způsob, kterým v knize byly vykresleny praktiky a smýšlení komunismu a nacismu, je téměř dechberoucí. Číst o těchto ,,zločinech proti lidskosti" v porovnání právě s lidskostí Surmeny či obecně toho, co většina bohyň zosobňovala, to je zkrátka síla. Magnesia Literata rozhodně více než zasloužená. Přiznávám, že jsem ani netušil, že se u nás tak dobře píše a teď se stydím... A víte vy co? Pokud by tohle byla jedna z těch knih, o kterých se budou učit naše děti, byl bych za to rád. Jen doufám, že tou dobou budou mít k dispozici kompletní materiál. Žítková prozkoumána. Další zastávka: Bílá Voda. PS. Nemáte číslo na Tučkovou? Nutně si potřebuji přečíst tu nepublikovanou část textu!
Bílou vodu už mám přečtenou, takže už jsem věděla, co mě asi tak čeká. Jako literární dílo hodnotím vysoko, otázky ve mně vzbuzuje přístup autorky, kdy prolíná fikci s realitou takovým způsobem, že běžný (nepoučený) čtenář nemá šanci tyto vrstvy od sebe oddělit - dokud se nejedná o konkrétní jména a osudy, pak je to asi v pořádku, ale v tomto případě považuju takové nakládání s prameny za necitlivé a mírně řečeno kontroverzní.
Knížku dočítám v nádherné a pořád svým způsobem divoké krajině Bílých Karpat. Procházím se po loukách, kolem staveních na Bedové, Koprvasích... a představuju si, jak těžký život Kopaničáři měli. Je to opravdu jedinečný kout země s jedinečnou historií a tradicemi. Ale nedivím se, že místní tuhle knihu nemají rádi. Kdo by i po tolika letech rád četl, že se jeho předci paktovali s Němci nebo s komunisty.
Protože je příběh spíše rozkrýváním rodinné historie plné křivd, já vnímám tento román jako knihu, která vede toho, koho osloví, k hledání dalších knížek a článků, ve kterých se dozví více do hloubky o místním unikátním folklóru.
Už ze začátku se mi kniha četla velmi těžce, nemohla jsem se do ní začít. Některé pasáže knihy mi přišly méně zajímavé. I přesto jsem knize dala šanci a dočetla ji až do konce. A nelituji. Závěr knihy mě bavil nejvíce.
Vše podstatné už tu bylo napsáno. Já mohu jen dodat, že tohle je kniha, která mi po přečtení zůstala v hlavě ještě hodně dlouho.
Štítky knihy
čarodějnice ženy věštění pro ženy léčitelství česká literatura etnografie, národopis Bílé Karpaty žítkovské bohyně Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Čekala jsem, že knížka bude trochu víc tajuplná, nadpřirozená, mystická... jen kvůli mým nenaplněným očekáváním dávám tři hvězdy. Ale napsaný to nebylo špatně.