Kryštof a Karel

13.10.2021

Knihu jsme kdysi získali z knihovny jako vyřazenou a teď na ni teprve došlo. Že Martina Drijverová psát umí, to samozřejmě vím dávno. Že ve mně její texty dokáží vzbudit emoce, to taky vím dávno. Ale že mne kniha Kryštof a Karel tak zasáhne, to jsem opravdu nečekala. Malý Kryštůfek se bojí očkování, tak mu tatínek začne vyprávět příběh ze svého dětství. Po prodělaném černém kašli byl hodně zesláblý, tak musel odjet do ozdravovny. Děti ho moc neberou, musí navíc nosit, jak sám říká, holčenčí košili, protože chlapecké pyžamo na něj nemají, cítí se odstrčený, chce domů. Přístup personálu není vždy ideální. Jak se to na Kryštofa sypalo, tak pro mě bylo čím dál těžší číst. A pak jsem se začala dozvídat víc o Karlovi. A to byla teprve síla. Možná na mě celý příběh tolik působit, protože jsem si představila, jak by to v takové ozdravovně asi zvládala Barunka, se kterou jsem knihu četla. Pro ni bylo zase stěžejní, že se v knize řešilo přátelství. Měla neskutečnou radost, když si Kryštof našel prvního kamaráda. Sama toto téma hodně prožívá i ve svém životě. Když pominu emocionální prožitek, tak jsem si díky knize udělala docela jasnou představu o tom, jak to v takových ozdravovnách mohlo chodit. Díky Bohu jsem žádnou nikdy sama navštívit nemusela, stačilo mi, když se jednoho dne známá rozpovídala o svém pobytu v dětské ozdravovně. Knihu jsem četla až po jejím povídání a často jsem na ni vzpomínala. Když jsme knihu s dcerou rozečítaly, tak jsem vůbec netušila, co od ní mám očekávat. Myslela jsem, že to bude o dvou kamarádech. A ono vlastně i bylo, ale cesta k tomu kamarádství byla hodně trnitá. Za mě zatím nejlepší knížka od paní Drijverové.