Kto chytá v žite
J. D. Salinger (p)
Prvotina a najznámejšia próza významného amerického prozaika patrí ku kultovým dielam svetovej literatúry. Hrdina Holden Caulfield, ktorý prechádza životnou krízou, je priťahovaný i odpudzovaný fyzickými aj duševnými stránkami života. Súcit s nedospelými deťmi, ohrozenými pádom do priepasti dospievania, ktoré túži zachrániť, v ňom vyvoláva rozporné pocity, ktoré môžu podliehať rozličným interpretáciám. K tomuto Salingerovmu dielu sa hneď po jeho vydaní prihlásilo množstvo mladých čitateľov, ktorí v ňom videli predovšetkým dokument generačnej kritiky mladých proti starým a jeho stále nové vydania potvrdzujú, že je aktuálny dodnes.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1993 , HeviOriginální název:
The Catcher in The Rye, 1951
více info...
Přidat komentář
Zvyšuji hodnocení, Holden mi připadá o hvězdičku přijatelnější a bližší než před čtvrt stoletím :-)
Knihu jsem četla v originále a naprosto mě uchvátila. Autorův styl psaní mi nesmírně sedl, mnohokrát jsem se skutečně od srdce zasmála. Přitom ale kniha ve své podstatě vtipná vůbec není. Naopak vystihuje spoustu smutných věcí v životě. A i když je Holden dost složitá postava ("I'm very hard to talk to. I realize that."), často jsem se s jeho pocity dokázala ztotožnit a pochopit je. Je to takové pohlazení pro každou ztracenou duši nebo duši, která si jednou připadala ztracená.
"I went down by a different staircase, and I saw another 'Fuck you' on the wall. I tried to rub it off with my hand again, but this one was scratched on, with a knife or something. It wouldn't come off. It's hopeless, anyway. If you had a million years to do it in, you couldn't rub out even half the 'Fuck you' signs in the world. It's impossible."
Taková sonda do myšlenek dospívajícího chlapce - Holdena, který hledá sám sebe a své místo. Přitom je víceméně ze všeho "deprimovaný" a "umrtvený" a naštvaný na všechny "tajtrlíky"... Ze začátku jsem měla podobné pocity z této knihy a myslela jsem, že ji odložím, ale kupodivu jsem to později shledala celkem milé a dokonce i místy vtipné. Proto jsem dala nakonec 4 a ne pouhé 3 hvězdičky.
Četla jsem v originále, přirozeně na mě pak překlad působil krkolomně. Uvědomuju si, že ke knize mám zvláští vztah proto, že nám ji dramaticky předčítal náš učitel. Nepatří k tomu, po čem bych běžně sáhla a byla to rozhodně oddychovka, vlastně jen dvakrát jsem se při čtení pozastavila protože na mne některá pasáž udělala dojem. Tyto pasáže předkládám:
„On mi v jednom kuse vykládal, že když nemám rád učedníky, nemám rád ani Ježíše a nic. Říkal, že když si Ježíš učedníky vybral, tak je člověk má mít rád. Já mu říkal, že vím, že si je vybral, ale že si je vybral jen tak nazdařbůh. Říkal jsem, že Ježíš neměl čas chodit a každýho analyzovat. Říkal jsem, že to nemám Ježíšovi za zlý a nic. Že to nebyla jeho vina, že neměl čas.“
„Fakt je, že když se člověk už už chystá, že to s některou holkou udělá – jako s holkou, která není prostitutka a nic – tak vám ta holka v jednom kuse říká, abyste přestali. A u mně je ten problém, že přestanu. Většina kluků ne. Já za to nemůžu. Člověk nikdy neví, jestli doopravdy chce, abych přestal, nebo jestli má jenom pekelnej strach nebo jestli mi to říká jenom proto, aby to bylo na mně a ne na ní, když se to stane. Zkrátka a dobře, já pokaždý přestanu.“
Klasika. Kniha se mi moc líbila, četla jsem ji opakovaně a určitě zůstane v mé knihovně.
Knihu nebudu hodnotit, vzhledem k tomu, že si nemyslím, že bych byla natolik objektivní abych ji vůbec byla schopna zhodnotit. Pouze ji okomentuji, převážně proto, že doufám v jakési ucelení myšlenek, kterých mám po dočtení hodně a nevím jak s nimi naložit.
Úplně upřímně kniha se mi nelíbila, vůbec. To na co se ale snažím přijít je proč. To, že mě absolutně vytáčí hlavní hrdina, jeho slovník a překlad je jedna věc, ale asi to co mi vadí nejvíc je, že nevím, co tím chtěl autor říci. Jak si tak pročítám starší komentáře docházím k závěru, že to většina z vás pochopila. Já ale nevím jestli v tom hledám zbytečnou vědu, nebo jestli to čtu v nesprávném věku (18 let), nicméně už dlouho se mi nestalo, že by mě kniha takto (abych použila Holdenovo oblíbené slovo) deprimovala.
Myslím si, že toto není jednoduchá kniha na čtení, přesto si myslím, že je výborně napsaná. Cesta Holdena Caufielda domů, poté co byl vyhozen ze školy, jeho poznávání života, lidí se kterými se setkal a vlastně i sama sebe. Pro mě na jednu stranu smutná, ale na druhou stranu zároveň pohodová a vtipná kniha.
Tuto knihu miluju láskou co nepomine! Poprvé jsem ji četla na střední, byl to zázrak zázraků, v době, kdy člověk, pokud měl tričko s anglickým nápisem, nebo aspoň igelitku, se mohl cítit jako King.
Bylo to jako číst reportáž z jiné planety! Ale vzal to nešť! Nemíním vůbec porovnávat žití Tam a Tady, ani Tehdy a Teď. Není to až tak úplně o tom, tohle není až tak podstatné...
Zkrátka vím, že Hodlen Caulfield a já jedno jsme, on je moje alter ego a já zase jeho. Já a tenhle kluk, kupodivu, ačkoliv vznikl už docela dávno a na druhém konci světa, máme skoro až brutálně dokonale stejné názory a pohledy na věci.
Bezva, zas jsem si po čase připomněla svoji druhou polovinu. Když čtu tuhle knížku, a že to není moc často, ať se mi nepřejí, bavím se náramně!
:-)
Ke knize jsem musela dozrát, ale teď - a že to bylo čtení několikáté - jsem si ji maximálně užila. Radím - definitivně ji neodkládejte po první čtenářské překážce...
O knize jsem dříve slyšela, takže jsem se na ni těšila, ale dostala jsem pro mě osobně zklamání. Nějak mě děj nezaujal a to to je asi ten hlavní problém, musela jsem se do ní spíše nutit.
Možná se mi kniha bude líbit v jiném věku.
Ovšem věřím, že se můžeme někomu líbit.
Nemohla jsem tu knihu odložit. Ani nevím, co mě na ní tak uchvátilo, děj není nějak zvlášť převratný ani napínavý, vedlejší postavy tam v podstatě nejsou, spíš se tam jen tak míhají. Ale Holdena si člověk prostě zamiluje. Jazyk je absolutně geniální, to mě na knize bavilo asi nejvíc. A je opravdu krásné, jak člověk poznává Holdena ve stejnou dobu, co on poznává sám sebe.
Přečetla jsem na doporučení kamarádky, která mi knihu půjčila. Za mě dost průměr, nemůžu říct, že bych s hlavním hrdinou sympatizovala ani že by mě štval. Prostě příběh jednoho kluka, který se vrtá ve svých emocích a pocitech.
"There's no motivation and frustration makes him crazy" – Green day: Who wrote Holden Caulfield
Páni. Bez nadsázky můžu říct, že tolik mě ještě nikdy žádná kniha neoslovila. Pořád myslím na ni a na hlavní postavu... Holden Caulfield je jak hlavní postavou, tak vypravěčem a děj knihy tak prožíváme skrz jeho prožitky-dostáváme se čím dál hlouběji do jeho hlavy v době, kdy prožívá vnitřní krizi, dochází mu, jak osamělý se vlastně cítí, protože se mu ostatní zdají být falešní a povrchní, sám si ale neuvědomuje, že jeho deprivace pramení jen z jeho vnitřní nespokojensti a neví, jak se jí zbavit. Svou osamělost přirozeně dává za vinu jiným, a možná má částečně pravdu. Lidé totiž ukažují svou bezstarostnou tvář a právě tu Holden vnímá jako přihlouplou a falešnou, protože mu připadá, že sám cítí mnohem víc. A snaží se najít někoho, kdo by mu porozuměl. Sní o tom, že bude sdílet své prožitky s osobou která mu bude blízká, ale protože to je jedna z věcí, kterých se mu nedostává, tak se stane, že se stále vzdává svých snah a utíká pryč.
P.S. Tato kniha má svou vlastní popkulturu, o Holdonovi Caulfieldovi existují například výdorné písničky: Who wrote Holden Caulfield-Green day, Catcher in the rye-Datarock, Catcher in the rye-Guns'n'Roses.
"Kdo chytá v žitě" mě chytlo. Kniha se čte opravdu rychle, nechybí jí spád, humor ani místa trocha sentimentality (Holdenovy sny odjet daleko a žít v chaloupce u lesa). Holden Caulfield je skvělým průvodcem po světě puberťákově, překlad Luby Pellarové se mi líbil, ale bohužel osloví spíše jazykové retro fajnšmekry. Aby se kniha četla dále mezi dospívajícími, myslím, že by neuškodil nový překlad. Ale nakolik má vlastně "Kdo chytá v žitě" šanci zůstat aktuální, když mnohé věci v životě dospívajících i morální poměry společnosti se tolik změnily? Něco ale zůstává stále stejné - pocit vykořeněnosti, cizoty a touha po rebelství - což se snad nikdy nezmění.
Zaujala mě diskuze týkající se toho, jestli Holden dobrým vzorem pro mladé. Problém ve společenských vzorech dospívajících je často v tom, že buď jsou to postavy nastrčené konzervatismem ("rodiči, kteří chtějí slušné děti") nebo naopak jsou to po všech stránkách rebelové. U Holdena si, myslím, každý najde své. Jeho autenticita, samostatnost, touha po lepším světě, odcizenost jsou pro mě stavy/hodnotami, kterými si pro duševní vyspění musí projít snad každý. Často omílaná "zhýralost" v mých očích Holdenovi neubírá, ale spíše přispívá tomu, že jej považuji za dobrý vzor. Holden chce sice spát s prostitutkou, ale díky tomu, že mu to nejde, pochopí, že za jeho tužbou se skrývá něco jiného než pouhá tělesnost. Holden cítí spřízněnost s druhými lidmi, cítí smutek, lítost; není "zhýralou bestií" ale také není nemyslícím strojem naprogramovaným někým druhým. Jeho cesta končí návratem domů, dokonce znovu nastoupí do školy - to může být pro mnohé znamením toho, že "dal společnosti za pravdu", že se snad vzdal i svých snů. Domnívám se, že je tomu jinak - sny mu zůstaly, ideály taky - prošel si cestou odporu proti společnosti, aby se do ní znovu, už jako dospělý, vrátil a pokusil se ji změnit.
Je mi líto, že jsem na knihu nenarazil dříve, protože by mě snad oslovila ještě více.
Neviem ako tento roman dostal status kultoveho. To by mozno bol zaujimavejsia analyza ako samotne dielo. :) Cital som to v 1993, cital som to znova nedavno, a hlavny hrdina ma stale neskutocne stval. To by tiez stalo za analyzu, ale mna a nie jeho. :) Za mna, uz sa k tomu nevratim, hoci kvality knihe neupieram. Ale nestretam sa s nou tak nejak vnutorno.
Vidím, že tuto knihu buď lidé nenávidí, nebo si v ní vyloženě lebedí. Nezařadím se asi ani k jednomu táboru. Kniha je psána dosti osobitým slangem, jež mě zaujal, i samotná persona Holdena není jinak prostoduchá. Sic je Holden bezesporu zhýralý, rozverný a ke mnoho věcem kritický, tak jsem si na jeho překotnost zhruba v půli knize zvykl a v něčem se myšlenkově i našel.
Pochopitelně, že Holden nemá být žádným vzorem, ba právě naopak mi jeho zhýralost přijde dobrým varováním i v dnešní době, asi bych nedokázal pravit, že není aktuální.
Není to můj šálek, ale příjemné vlažné počtení to bylo :)
*Jen doufám, že nebude o člověku, který nesnášel biograf a filmy, natočen film, to by bylo dosti paradoxní :D*
Prečítaná v rámci povinného čítania, ale je to asi prvá povinná kniha, pri ktorej som reálne zvažovala, že ju nedočítam.
Nevidím nič pozitívne, čo by mohol tento román vštepiť do života stredoškolákom, aký priklad by sme si my - 18-roční mali zobrať z Holdena. Zaradiť knihu do povinnej literatúry len preto, lebo je kultová v USA , je dosť chabý prístup. Jazyk bol pre mňa absolútne nemiestny od hrubých slov a hlúpeho slangu až po nespočetné spomínania Božieho mena nadarmo (s ohľadom na to, že je to na Slovensku štandardizované dielo v stredoškolských vyučovacích osnovách, je jazyk maximálne nevhodný) a správanie Holdena bola jedna veľká katastrofa (nehovorím, že v knihách musia byť všetci hrdinovia super slušní, vzoroví, to ani zďaleka nie - ale z tejto knihy bolo jasné, že Holden má byť čosi ako idol pre mladých čitateľov, čo sa napokon prejavilo v kultovosti knihy). Reálny problém znie - čo keby sme sa všetci začali správať ako Holden? K čomu by to viedlo? Knihy totižto formujú, ovplyvňujú, menia myslenie. Preto by mala byť povinná literatúra výberom najväčších tých skvostov, kníh so silným morálnym posolstvom, kníh, ktoré vedú ku kráse, pravde a hodnotám. A k čomu konkrétne vedie Kto chytá v žite? K zanedbávaniu školy, hýreniu, klamstvám, pijatike, fajčeniu, úchylným rečiam atď. Naozaj je rebélia to, k čomu má byť stredoškolská mládež na hodinách literatúry motivovaná? Nemôžem pochopiť zaradenie diela do povinných osnov, byť ministrom školstva, kniha by bez okolkov zmizla zo zoznamu a nahradili by ju diela, ktorým táto zlátanina nesiaha ani po päty. Dodám azda, že som v triede nebola jediná s týmto názorom.
Srdeční záležitost, ke které se často vracím. Jen málo knih působí tak lidsky, upřímně a opravdově.
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
1960 | Kdo chytá v žitě |
1971 | Devět povídek |
1987 | Franny a Zooey |
1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
V rámci povinné četby jsem si k ní našla cestu a doufám, že jsem ji nečetla naposledy. Příběh velice zajímavý, nic jsem od toho nečekala, ale četlo se to příjemně.