Kudy projde jehla
Véronique Mougin
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423156/bmid_kudy-projde-jehla-6aq-423156.jpg
4
28
28
Tomas, řečený Tomi, problémový levák, palice dubová, drzoun a šikula, je v roce 1944 ve věku čtrnácti let s celou rodinou odvlečen z rodného Maďarska do koncentračního tábora. Posléze projde táborů několik, je s ním i jeho otec, pánský mistr krejčovský. Tomi, který otcovým povoláním na svobodě nepokrytě pohrdal, v koncentráku s bezstarostností vlastní mládí předstírá, že umí šít, aby se dostal do tepla krejčovské dílny. Zpočátku ale umí pouze navléknout nit do jehly, řemeslu se tajně, riskantně a postupně učí od ostatních dělníků v dílně. Tomiho zázračná pouť z malého, středoevropského města přes peklo koncentračních táborů do ráje francouzské módy je plná zákrutů historie, krásy i hrůzy, beznaděje, naděje, vzteku i humoru.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
Où passe l'aiguille, 2018
více info...
Přidat komentář
Vzpomínková knížka na strýčka který přežil holocaust a ve francií se vypracoval na věhlasného krejčíře . Kniha je psaná krásným jazykem a nem§žete s od ní i přes všechny ty hrůzy odtrhnout. Je krásnou ukázkou toho jak neteř vzdává hold tomu co strýc prožil . Na knihu jsem se velmi dlouho těšila. Půjčeno z knihovny.
(SPOILER)
Kniha s krásnou obálkou. Napůl se svislými pruhy, napůl s krásnými růžemi. Už i to napovídá, co můžeme čekat uvnitř. Je to román, na který se nezapomene. Celé to začíná ve čtyřicátých letech v tehdejším Maďarsku, v židovské rodině vyhlášeného krejčího Kisse. Dva synové, malá dílna, v ní se pilně ohání jehlou hodný tatínek, který se snaží ke svému řemeslu přitáhnout dospívajícího Tamáse. Ten o šití nechce ani slyšet, právě prochází obdobím vzdoru. Marně mu táta domlouvá, snaží se ho učit, ukázat mu krásu té práce - Tom radši uteče z domu a kuje jiné plány. Ani maminka s mladším bráškou ho doma nedokážou udržet, přestože jde o příkladné domácí zázemí. Tamás má prostě neklidnou krev a neposednou náturu. Momentálně sní o práci instalatéra. Jeho sny přeruší politická situace, která se každým dnem víc vyhrocuje. Nepřátelství dříve dobrých sousedů se stupňuje tak, že už zbývá pouze jeden, kterému mohou důvěřovat. Už je jisté, že nemůžou ve svém domě zůstat, musí se připravovat na odchod do neznáma a doma nechat všecko, co je jim drahé. Tamás je nešťastný, že si s sebou nemůže vzít kočku, tak ochudí zabalený proviant o štangli salámu, kterou kočce vstrčí do dutiny stromu, aby nebyla po jejich odchodu o hladu. A teď začíná nejkrutější etapa života rodiny. Napřed v evakuačním místě před odchodem do transportu, pak i ten a cíl cesty v koncentračním táboře. Rodina je násilně roztržena, maminka s mladším bratrem jdou na jinou stranu, než tatínek s Tamásem. Uprostřed hrůz se tichý a obětavý táta dokáže postarat o to, aby zůstal naživu a když se dostane do šicí dílny, dochází na jeho slova o užitečnosti krejčovského řemesla, . Tamás teprve teď poznává jakou chybu udělal, když se nic od táty nenaučil. Krutost každodenního života tam vyžaduje umění nenápadnosti i vynalézavosti. Otec Kiss pracuje v dílně, kde jsou přece jen lepší podmínky k přežití a když ho napadne šít ze zbytků látek čepice pro dozorce, zajišťuje si jejich lepší zacházení. Jeho syn na tom tak dobře není a musí dřít jako otrok. V nouzi nejvyšší použije pro svou záchranu riskantní lež, že umí šít, aby se taky dostal z toho pekla tam, kde je k přežití větší šance. Jenže předstírat krejčovinu nelze a brzo to na něj taky praskne. Slzami obměkčí dozorce, kterého zastihl v nějaké slabé chvilce, a ten mu přidělí práci uklízeče na dílně. Otec i syn jsou tedy dočasně zachráněni, ale s vědomím, že se už nikdy nesetkají s druhou polovinou své rodiny. Matka s malým dítětem žádnou šanci nedostala. Po osvobození tábora se tedy táta se starším synem vracejí domů, aby zjistili, že tam žádný domov nezůstal. Sousedé rozkradli co mohli, není do čeho se vrátit. Jedině ten soused, u kterého si schovali cenný šicí stroj Pfaff, jim otevřel a srdečně je přivítal. A tak vytáhli ze studně to, co si v ní před transportem ukryli a odcestovali do Paříže. Tam se potvrdilo pořekadlo "odříkaného chlebíčka největší kus" a Tamás začne toužit po umění haute cutoure z dílny odnaproti. Tatínek se ve své dílně doma věnuje tomu, co dělal celý život a o nějaké novoty moc nestojí. Je hrdý na své řemeslo i umění, které ho dokáže dobře uživit. Jenže pravidelnost a předvídatelnost není nic, co by jeho syna udrželo v domácí dílně. Antoine je něco jako kouzelník. Z látek umí vyčarovat modely, umí krásně vyprávět, přesvědčovat. K řemeslu přidává to, co z obyčejného oděvu udělá přehlídkový kus. Tamás získává zkušenosti, hýří nápady, propadá kouzlu jehly a niti. Jejich salon začíná být díky němu vyhlášený. Roky ubíhají, Tamás si založil rodinu, ale jeho srdce patří vysoké krejčovině. Spolu s ním prožíváme tvůrčí muka, kdy přemýšlí o střihu, látce modelu, vymýšlí novinky, kterými oslní na mole při přehlídce. Je nádherné o tom číst, jistě je i nádherné vidět jeho práci na manekýnkách. Zároveň nás učí, že se na jeho úspěchu podílí ruce těch, co nejsou nikde vidět, ale na kterých záleží. I třeba na tom Fedorovi, který umí vyčistit každý flek. A kde se to naučil? V koncentráku. Všichni, co jím prošli, jsou jím poznamenaní. Tamás na něj vzpomínat nechce, protože ví, že zapomenout je pro něj to nejlepší. Jenže podvědomí pracuje a vzpomínky se nedají smazat. Mluví o nich ke konci románu, proč se odhodlal k tomu, aby je znovu otevřel. Autorce příběhu říká: "... život je vlastně nit. Člověk nikdy neví, kudy projde jehla." A že za své umění v krejčovině paradoxně vděčí koncetračnímu táboru, protože bez něj by nikdy nedokázal to, co umí. Možná by byl tím instalatérem...
Prostě nádherná kniha. To, co on vyčaroval jehlou a nití, vyčarovala spisovatelka, která vzpomínky Tamáse Kisse sepsala a ve svém románu přivedla k životu. Je to proud krásných slov, obdiv k lidské tvořivosti, nezdolnosti, obětavosti a lásce. Vložené kapitoly, psané kurzívou, reagující na probíhající příhody, jsou skvělý nápad. Nejen hlavní hrdinové, ale i ti, kteří s nimi procházejí životem nebo se třeba s nimi jen náhodně setkají, ti všichni mají čtenáři co říci a přidat barvy k tomu velkému obrazu, před kterým po přečtení stojíme v němém úžasu. A velký potlesk vestoje Kateřině Vinšové!
Vyprávění hlavního hrdiny je střídáno krátkými pasážemi, kde tutéž událost vypráví jiní, je to nesmírně zajímavé, jakoby se plošky drahého kamene natáčely z různých stran. Tomi je především citlivý, svou citlivost skrývá za nesmírně tvrdou slupkou obhroublosti, ubližování, cynismu, ..zpočátku je to proto, že si připadá ublížený a zrazený svými "nepravými rodiči", posléze v tom pokračuje, aby přežil ...a nezbláznil se. Místo, které líčí Tomiho raný útěk z domova. kdy si šťastný představuje, jak rodiče trpí, ukazuje, jak velmi toužil po absolutní lásce, třebaže si pozornost vynucoval ne vždy nejlepším způsobem. Tento hrdina rozhodně není nesympatický, má jen mnoho vrstev a až úplně vespod je měkké bílé jadérko jeho duše. Paní Veronique Mougin píše velmi bohatým jazykem a její styl je podmanivý, skutečně máme pocit, že jsme vrostli do kůže 14 letého drzého kluka, ale co víc, dostáváme se mu hluboko pod kůži. Příběh je o to zajímavější, že je vystavěn na reálném příběhu autorčina strýce. Velice doporučuji.
Zpočátku jsem se nemohla začíst, hl.hrdina mi přišel dost nesympatický. Postupně to začalo nabírat obrátky, a i když jde o smutné těžké téma, kniha se čte dobře.
Kniha ve mně zanechala emoce, které budou doznívat dlouho. Je to jistě tématem, ale je napsána citlivě, čtivě, uvěřitelně. Vyprávění o lágru se nečte lehce, ale nejvíc mě zasáhl Tomiho život po válce, jak se po svém vyrovnává s hrůzou a ztrátou svých bližních. Jedna z mých nejlepších knih.
Napsat, že to bylo pěkné čtení , není úplně na místě, protože číst o krutostech a nebezpečích, které prožívali Židé v koncentračních táborech je smutné, hodně smutné, těžko si to jen představit a jako to prožívali děti, to už je zcela mimo představu. Ale aby přežili, museli se naučit v tom žít, být místy necitelní, "kdo brečí, zemře", někdy pomáhali ostatním, někdy jen sobě, a možná těžší bylo žít se vzpomínkami po osvobození, s výčitkami, které nelze napravit. Závěr knihy, kdy autor přiznává , že lágru paradoxně vděčí za to, že si umí vážit života, je dojemný, ale zároveň z něho mrazí. Na hlavního hrdinu jsem si chvilku zvykala, ale potom mě děj knihy pohltil a musela jsem si dávat přestávky, abych některé kapitoly vstřebala. Bylo to silné.
Kudy projela jehla je povedený příběh, ve kterém se vyprávění Tomiho střídá s popisem událostí z pohledu ostatních. Jako dítě byl nevděčný a trvalo mu spoustu let než pochopil, že jeho otec to s ním vlastně myslel dobře.
Nejsem si jistá, že je to kniha na 5*. Na vlastním příběhu mi nepřišlo nic až tak výjimečného, ale líbil se mi způsob vyprávění, postavy byly sympatické, líbilo se mi střídání s krátkými kapitolami psanými z jiného pohledu. A strašně moc se mi líbí obálka, ta kniha je opravdu krásná a za to jí patří i ta poslední hvězda.
Kniha zpracovává závažné téma, a zpracovává ho dobře, takovým uvěřitelným jazykem i tónem. Jen chvilkami je zde vidět snaha natáhnout knihu tu o stránku, tam stránku takovým tím nepříliš padnoucím stylem, který rychle vyšumí a v celkovém dojmu se i ztratí přesto mě to rušilo a ubírám jednu hvězdu. Myslím si že takové snahy jsou zbytečné, zejména v této tématice. Knihu doporučuji, je možné že ten šum nezachytí každý, protože pokud vypráví hlavní postava mizí...
Krásná knížka ,velice mě překvapila .Napínavé a ctive do poslední stránky.
Kudy projde jehla
Jak v době hrůz v sobě člověk odhalí vlastně vášeň k něčemu, čemu se dřív vyhýbal...kor, když vám to v té době pomáhá přežít...jeden z mála příběhů, který víme i jak pokračoval po válce...