Kulhavý poutník
Josef Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/395684/bmid_kulhavy-poutnik-FUR-395684.png
4
106
106
Jednotlivá zastavení a setkání kulhavého poutníka umožňují autorovi klást otázky - odkud jsem, jaké místo zaujímá smrt v mém životě, v čem spočívá štěstí a jaký má můj život smysl. Ze všech těchto meditací vyznívá úsilí o člověka celistvějšího a hodnotnějšího, za jehož vrcholný znak lidství pokládá autor svobodnou duši, nezatíženou malostí a strachem.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem kdysi do školy, ale úplně jsem zapomněla, co bylo obsahem, tak jsem si Kulhavého poutníka připomněla ve formě audioknihy.
Jedná se o knihu, která obsahem nebude pro každého. Vyprávění, takřka bez děje, je postaven hlavně na rozhovoru muže-poutníka s dalšími lidmi, a to na téma smrti, života, duše - kam člověk směřuje a co je smyslem našeho bytí tady na zemi. Jde o filozofické zamyšlení, které je potřeba číst s otevřenou myslí a ochotou přemýšlet nad tím, co vám autor říká. Nemusíte s ním nutně souhlasit, to je v pořádku, ale kniha si prostě vyžaduje, abyste aspoň zamysleli. Jde o dialog mezi textem a čtenářem. A pokud ze strany čtenáře nepřijde odezva, asi to postrádá smysl se do této knihy pouštět.
Psané je to pode mne způsobem vcelku dobře přístupným, což jsem ocenila.
Nevím, proč nedokážu hodnotit na plný počet. Ale nevadí, kniha má značný přesah i v dnešní době pro současné čtenáře a určitě si zaslouží pozornost. Za sebe rozhodně mohu doporučit.
Zajímavá kniha, která se mi ale nečetla úplně lehce ... text je doplněn o citáty jiných autorů...
Další kniha, kterou nepřelouská každý, protože je naprosto bez děje a musí se spíše procítit, než dočíst. Poutník rozebírá etapy života, Duši a smrt.
Umění není, nemůže býti nástrojem, kterým se mysl vypíná, zhasíná, vyřazuje z činnosti...
Krásný a duchovně plný rozhovor 'mezi jedním člověkem'. Místy složitější pasáže ,svým vyjadřováním pasující konkrétní a jediné duši, duši autorovi. Ztišením, soustředěním a uvolněním lze knize porozumět, když né vždy intelektem tak niternou intuicí...
Niterná kniha o všem, co člověk vnitřně prožívá a co ho napadá. Krásné a věčně platné hodnoty v podání Josefa Čapka a jeho téměř sto let starém díle. Zamýšlení nad smyslem a naplněním života.
Dávné tušení, že je správné upřednostnit potřeby Duše nad chtěním Osoby a zájmy Druhu nad touhami jednotlivce.
Nad vaším dílem a osudem, Josefe Čapku, srdce usedá. Bůh s vámi.
Náročné, vhodné k čtení po částech, ne úplně na jeden zátah se záměrem zarelaxovat, už vůbec ne v období zkouškového nebo krátce po něm. Ale krásné, hluboké a k tomu všemu češtinářská slast. :)
"Tato váhavost sice v sobě nenesla všechna ta blaženství, jakými se dovede odvděčovati dobře spravovaná lenost, zato však dávala po vůli mnohému potěšení, radostem, jakých poněkud tupá přirozenost lenosti svým lidem uštědřiti nemůže."
Zajímavé, občas se vrátím, ale číst to na jeden zátah nezvládnu, nevstřebám to do sebe, nepoberu ty myšlenky...
Drahokam. Nečte se to snadno, ale stojí to za to. Mám dojem, že i na tehdejší dobu psal Čapek archaickou češtinou. Některá souvětí dají fakt zabrat. Byl to pro mě mimo jiné zajímavý dialog s C. G. Jungem; ten Osobě přiznává daleko větší význam než Čapek, který ji téměř úplně zatracuje. I když mám Junga velmi rád, v tomto se osobně přikláním spíš k Čapkovi.
V reakci na předchozí komentář musím konstatovat, že rok studia filozofie mi dal nepoměrně víc, než Kulhavý poutník. Vlastně si z něj neodnáším skoro nic, rozhodně ne myšlenky. Spíš příjemný pocit a chuť číst dál. Takové milé zamyšlení nad nebezpečím Osoby (snad bychom dnes řekli "ega"), a nad pozitivní životní filozofií Josefa Čapka: "já jsem rozhodně pro duši".
Kdo chce z několika stránek načerpat víc moudrosti, než kolik by nasál za rok studia filosofie, tak do Exupéryho, anebo sem!
Kulhavý poutník je pro Čapka člověk, "který zajisté má někam namířeno, ale napadá trochu na jednu nohu, a tak ovšem není rázným chodcem. Ta nachromlá noha, snad si to někdy v mládí zavinil z vlastní nezbednosti sám, když neprozřetelně lezl někam, kde není dosti jisto a pevno, a odnesl si z toho pak pro života takovouto památku; nebo mu to mohli způsobit jiní (...)." Kulhavému poutníkovi tak zůstává život něco dlužen - a on jemu. Čapek z pohledu kulhavého poutníka popisuje, co na světě viděl, zažil, jak to prožíval - a uvažuje nad tím, že to bylo zároveň příliš mnoho i příliš málo. "Příliš mnoho v tom, co ani nejdravějším životem ani nejdůvtipnějším duchem se neobsáhne, a málo v tom, co by až do dna ukojilo lidskou těkavost a neklid, baživosti a touhy." Přemýšlíte-li občas, odkud se vydáváte a kam, jaký je smysl životních prožitků, jestli jste šťastní, co znamená konec... Tak tady je pár úvah na tohle téma. Citáty jsou převzaté přímo z Kulhavého poutníka.
Trošku filozoficky náročná kniha psaná starším archaickým jazykem. Přesto několik skvělých okamžiků a myšlenek. Přesto nemám příliš rád, když autor příliš naoko připomíná, že není spisovatel a dokola se omlouvat čtenáři, že musí číst jeho řádky. Přílišná skromnost. Sice je možná děj a kniha skutečně neuspořádaná, ale celkově přínosné dílo.
Esej formou dialogu je zajímavá, ale celkem složitá k pochopení. Poutník znamená cestu a proto je motivem cesta, která je soustředěná směrem do nitra člověka. Tato esej je srovnávána s knihou J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce.
Na to, jak jsem se zprvu nemohla vůbec začíst, tak mi pak na konci knihy bylo líto, že už je konec. Líbilo se mi pojetí, jakým vmístil Čapek do textu své myšlenky - a to do rozhovoru postavy Poutníka, s nímž autor debatoval. Musím podotknout, že s některými úvahami souhlasím, či se s nimi dokonce osobně ztotožňuji - možná právě proto mne kniha začala tak bavit. A také jsem ráda za některé Čapkovy postřehy, díky kterým jsem si uvědomila některé věci, o nichž jsem nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela a spíš je brala jako samozřejmost.
Část díla
Kulhavý poutník
1936
Autorovy další knížky
| 1956 |  Povídání o pejskovi a kočičce |
| 2004 |  Ze života hmyzu |
| 1964 | Stín kapradiny |
| 1997 | Kulhavý poutník |
| 1990 | Proč nejsem komunistou |
Pohlazení po duši. Tím, co uvnitř mě svými slovy dokázal Josef Čapek vyvolat, mi kniha připomněla Stepního vlka od Hermanna Hesseho. Obě knihy jsou nádherné. Tiše mě dojímají a dotýkají se něčeho zásadního, co nelze pojmenovat, ale co možná všichni cítíme.