Kulky a opium
Liao I-wu
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/225071/mid_kulky-a-opium-225071.png
4
36
36
Časně ráno 4. června 1989 mobilizovala čínská vláda lidovou armádu, aby potlačila mírovou demonstraci desetitisíců studentů, kteří požadovali větší svobodu a demokracii. Na Náměstí nebeského klidu pak armáda zmasakrovala tisíce lidí, což vyvolalo vlnu zděšení. Čínská vláda nikdy nezveřejnila, kolik lidí rozjezdily tanky, kolik studentů bylo zastřeleno nebo ubito k smrti. Liao I-wu, který krveprolití předjímal ve své básni napsané den před vlastním masakrem a byl za její uveřejnění na čtyři roky odsouzen do žaláře, vedl potají rozhovory s očitými svědky a příbuznými obětí. Vzniklo tak šokující i dojímavé svědectví o nepochopitelných událostech 4. června a statečných lidech, kteří zaplatili za svoje předsvědčení životem.... celý text
Přidat komentář
Vždy, keď dočítam takýto druh knihy si uvedomím a ďakujem, že som sa narodila do demokracie. Človek si to neuvedomí a nevie, aké obrovské šťastie má... Myšlienky v knihe sú stále aktuálne, možno ešte viac ako predtým, bohužiaľ k udalostiam, ktoré sa momentálne dejú vo svete... Z niektorých pasaží mi bolo až fyzicky zle. Báseň na konci knihy - Krveprolití je pre mňa osobne zmesou krásy, bolesti, nádeje, smrti, utrpenia....
Rozhodne odporúčam prečítať!
Nejzajímavější částí knihy je báseň Krveprolití. Příběhy disidentů jsou sice velmi smutné, ale zároveň i navzájem dost podobné, a proto, když čtete už počtvrté vlastně to samé, docela nečtivé. Dokumentační hodnota knihy je nesporná, Hovory se spodinou se mi ale líbily více.
Hodnotím středně. Čínské kulturní prostředí je dlouhodobě hrozné, pro evropana nepochopitelné, dodnes neuznané křivdy, dodnes sedící vězni... prostě hrůza, děs... nicméně literárně se z toho asi dalo určitě vytěžit něco více. Řada rozhovorů se opakovala podle stejného mustru - někde jsem byl, kde jsem neměl, pak jsem žil chvíli normálně, pak mě zatkli a čekal jsem na trest smrti, pak mi dali rozsudek, pak jsem seděl nebo se pracovně napravoval a pak mě pustili a mám zničený život, jsem zničený po stránce sexuální a nerozumím tomuto světu. Mnohem více mě zaujaly přílohy knihy - seznamy a příběhy více či méně náhodných obětí nebo raněných. Za sebe bych ocenila více politických přesahů, občas nějaký ten ženský pohled, méně opakujících se situací a fňukání. A na závěr - proč se to jmenuje Kulky a opium, když o opiu není v knize jediné slovo? Jednu hvězdu navíc přidávám jen za statečnost a obtížnost tématu. (květen: 1474 str.)
Neskutečné, neuvěřitelné, ale ano, Miloši, Jardo četli jste? Než jste jeli do Číny pochlebovat? A byli jste i někde jinde než u prezidenta na obědě?
Čína- dvě odvrácené tváře, stále a pořád. Jak je to možné? Světová mocnost ve které je jsou slova demokracie, svoboda slova, tisku, názoru.... zakázané. Kruté podmínky obyčejného života, ale i vězení, lékařské péče, vše co odporuje Základní listině práv a svobod. To jsme v 21. století?
Jinak mě styl vyprávění moc nenadchl, těším se na Hovory se spodinou a uvidím.
Bylo by dobré udělat i rozhovory se zasahujícími vojáky, s rodinami mrtvých, jak se na to dívají zpětně, jak se jim žije s vědomím, že někoho rozjezdili tanky... To ale asi v dnešní Číně pořádně nepůjde.
Začal jsem Hovory se spodinou a když vyšly Kulky a opium, věděl jsem zhruba, do čeho se pouštím. Vyprávění jednotlivých politických vězňů je velmi explicitní, pasáže popisující podmínky ve vězeních jsou úděsné (zejména z toho pohledu, že se jedná o politické vězně, v Hovorech se spodinou je vězení a podmínky v něm popsáno do ještě větších detailů). Některé pasáže výpovědí se opakovaly, ale nikoli ve velké míře, takže jsem to jako zápor knihy neshledal.
Nemůžu pochopit, že někdo může vůbec vyslovit to, že bychom se měli od Číny, která pořád ještě drží politické vězně zavřené kvůli událostem z roku 1989, stabilizovat společnost. Důsledky rozhodnutí jednoho člověka (nebo úzké skupiny osob) jsou určující na léta a desetiletí dopředu; máme jen štěstí, že pohotovostní pluky nedostaly v listopadu 1989 stejný pokyn, jako čínští vojáci.
Kniha je jistě zajímavá, pohužel jsou rozhovory místy dost repetitivní. Bylo by dle mého zajímavé udělat nějaký rozhovor třeba se zasahujícími vojáky nebo policisty či rodiči nějaké oběti.
Bezpříkladná sbírka rozhovorů s “výtržníky”, které čínský režim uvěznil a týral po masakru na náměstí Nebeského klidu. Z větší části se jedná o dělníky, kteří se snažili zabránit Čínské lidově osvobozenecké armádě, aby pronikla až ke studentům na samotném náměstí. Příběhy lidí, kteří se o politiku nikdy moc nezajímali, ale cestou do práce se připletli k tak ohavnému násilí, že se v nich cosi vzpříčilo a rozhodli se mu postavit. Liao hovořil i se studenty, umělci, disidenty či téměř náhodnými kolemjdoucími, rozmlouval i sám se sebou a nyní zprostředkovává svým čtenářům náhled do fungování čínské “justice”, věznic (v nichž muklové v nelidským podmínkách, o hladu, spánkově deprivovaní a vystavovaní nekonečným násilnostem, vyrábějí latexové rukavice na vývoz či osmnáct, dvacet hodin denně pletou svetry), popisuje osud jejich rodin, návrat do společnosti a místy i nečekaně intimní detaily o neschopnosti propuštěných sžít se se světem, který na ně venku čeká. Neskutečné čtení, myslím, že jsem přišla o poslední zbytky iluzí, že se v Číně za posledních dvacet let něco podstatnějšího začalo měnit. Mrzí mě jen, že ženám je zde hlas propůjčen pouze v dodatcích, ve kterých matky zmasakrovaných synů útržkovitě popisují své pátrání po ostatních pozůstalých. Velmi by mě zajímalo, jestli režim ženy pronásledoval stejným stylem jako muže, to se zde bohužel nedozvíme, ale ani si nic takového po po autorovi netroufám požadovat, já jen trnu nad odvahou a vytrvalostí jeho i ostatních, dříve bezejmenných, hrdinů, protože jinak se jejich kuráž snad popsat nedá. Nepředstavitelně silné vyprávění.
Mně to moc neoslovilo. Nevím, jestli mi nesedla forma rozhovorů, či mi byl autor nesympatický.. Ale ráda jsem se o tématu aspoň něco dozvěděla.
bohužel jsem se k ní dostala až 2 dny před tím, než jsem ji musela vrátit do knihovny... zaujala a snad si ji zas někde půjčím.
Není to tak dávno, co Chomsky zpochybnil "výjimečnost" utrpení českého disentu v době sovětské okupace. Česká média následně, ruku v ruce s některými politiky, zahájila soutěž ve "vytrhávání z kontextu" a "dehonestaci" mluvčího. Poměrně trapnou "minikapitolu" o úpadku myšlení v Čechách pak dovedlo k ironizující pointě aspoň několik málo obdařených, v čele s panem Uhlem, kterým za to patří velký dík.
Kniha Kulky a opium jako by rozvíjela Chomského výrok - o disentu v Číně všichni podvědomě víme, ale málokoho zajímá. Přitom nejde o míru utrpení (a že tamější represe jsou skutečně velmi tvrdé), ale o jeho prostou přítomnost. Je nám lhostejná. Není obchod s danou zemí ve své podstatě souhlasem s její politikou?
Ale příměji ke knize - syrová výpověď bez příkras. Zcela. Prostor v povědomí o porušování lidských práv za hranicemi se aspoň částečně zaplňuje.
Kniha je hodně výživná a rozhodně plánuji si přečíst i další z knih od tohoto autora.
Štítky knihy
Čína rozhovory politická perzekuce perzekuce
Fuj, hrozný příběhy. Ta kniha mi trochu kazila víkend. Považuju ale za důležité, aby se mělo na paměti, jak Čína (dodnes) zachází s osobní svobodou. Komunisté u moci jsou svině kdekoliv na světě.