Kuře melancholik
Josef Karel Šlejhar
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409011/mid_kure-melancholik-cWB-409011.jpg
4
1127
1127
Novela z vesnického prostředí o utrpení malého dítěte je pozoruhodnou ukázkou z tvorby vůdčího představitele českého naturalismu 2. poloviny 19. století. Jako všichni naturalisté i Šlejhar vychází z pojetí člověka jako tvora, pro něhož zlo, sobectví a násilí jsou přirozené sklony, vítězící nad city, obětavostí a pocitem soucitem. Na malém prostoru v příběhu osiřelého nemocného chlapce sadisticky týraného svým okolím, shrnul myšlenku, že člověk postrádající běžné lidské vztahy a lidskou účast, postrádá to nejdůležitější, co činí člověka člověkem.... celý text
Přidat komentář
Geniální kniha. Rozhodně bych ji doporučil k maturitní četbě, pokud tam ta možnost je. Děj je velice poutavý a rozhodně dokáže zaujmout, když se do domu nastěhuje nové služebnictvo, tak se přeci jen nedá přestat číst. Rozhodně nemám rád, když od začátku knihy vím, jak dopadne konec, ale tady to bylo přímo naopak. Upřímně doufám, že se povídka stane českou klasikou a přiláká mnohem více čtenářů.
Jak v lidské tak ve zvířecí říši dokážeme být krutí a nemilosrdní. Jen u zvířat se takové chování dá přičíst k tomu, že tak nějak vycítí slabšího jedince a zprovodí ho ze světa kvůli tomu. Ale u lidí jsou důvody většinou zištné, sobecké a vypočítávé…velmi smutný příběh….
Kniha je napsaná srozumitelným stylem, který se dobře čte i přesto, jaký děj v sobě povídka skrývá. Myslím, že je to jedna z knih české klasiky, která by neměla být problémem pro čtení a zároveň by se na ni pro své důležité postavení ve vývoji naší literatury nemělo zapomínat. Tento smutný příběh nám ukazuje, čeho všeho jsou lidé schopni udělat pro své vlastní dobro a jak krutý život může být.
Nevím, co jsem čekala, ale určitě ne tohle. Krutost, beznaděj, bolest, smutek, utrpení, násilí, týrání, sobectví, surovost, bezcitnost, lhostejnost, nenávist... koncentrované zlo. Prostě naturalismus, jak má být.
Kniha byla napsaná skvěle, rychle se četla a jen tak rychle ji nezapomenu. Skvělá volba k maturitě.
Jedna z nejlepších knížek české literatury. Naturalismus sice není úplně pro každého, ale vzhledem k délce knihy, ji musím doporučit všem. Realisticky zpracovaný život dítěte se prolíná s dospíváním malého a slabého kuřátka. Když jsem si knížku brala poprvé do ruky, nečekala jsem, že mě pár stránek dokáže citově ovlivnit takovým způsobem. Kuře melancholik je velmi čtivá novela. Ikdyž od začátku tušíte, jakým směrem se děj vyvíjí, nemůžete jí položit z ruky. Samozřejmě, chování postav je nemorální, nechutné(a možná i trochu přehnané), ale nevinnost chlapečka a kuřete vás dostane natolik, že padesátou druhou stránku budete dočítat se slzami v očích.
Naturalismus asi není můj styl, něco tak hnusnýho a depresivního jsem dlouho nečetla. Ale když opomenu příběh, četlo se mi to docela snadno. Objeveno díky čtenářské výzvě.
Když jsem si knížku vybrala k maturitě, nečekala jsem, že bude takhle silná. Brečela jsem, až jsem neviděla na písmena. Bylo to tak hrozné. Chtělo se mi na postavy řvát, to dítě jsem chtěla zachránit. Taková bezmoc a žal, to po každé knížce necítíte... Pecka, ale jednou přečíst stačí.
(SPOILER)
...a hrozné na tom je, že to tak opravdu bývalo. A co je ještě horší, že se to mnohdy pořád děje.
Kdo zažil týrání, tak se mu tato kniha bude číst těžko. Vzpomínky na to, že je na to člověk sám... Že nemůže udělat nic proto, aby tomu zabránil. Být lepší, nedělat chyby, nebýt na obtíž, zmizet... Nikdy to nestačí a stačit nebude.
Btw: Jinak super kniha, od začátku do konce se to pěkně odvíjelo. Hezká stará čeština, spousta psychologických jevů k zamyšlení. Jsem tedy trochu zmatená o jak dlouhý časový úsek se jednalo, ale těžko odhadnout, za jak dlouho dokážete utýrat dítě k smrti? Doufám, že na tuto otázku nikdo z nás nezná odpověď. Ale objasnilo by mi to alespoň, proč chlapec macechu nezabil. Či alespoň sebe. Kdo ví, no.
Ačkoliv tenká knížka, četla jsem ji celkem dlouho. Nesnáším křivdu a zlo, od půlky už to na mě bylo docela silné kafe. Teď si dám něco oddechového...
Kuře se zdá být knihou klasicky naturalistickou. Což ostatně nepovažuji za kdovíjakou výhru. Je fakt, že v knihách v duchu daného směru nikdy neexistují postavy. Nene, vždy to jsou figurky, karikatury, něco, co je člověku strašně vzdáleno. Neexistuje u nich vnitřní rozpornost, emocionální, či behaviorální komplexita. Všechny postavy, každá z nich představuje jednu, maximálně dvě konkrétní vlastnosti a funguje jako kolečko v soukolí, které má dojít předem stanovenému cíli. Na první pohled se to nezdá být na škodu. Tvoří to, způsobem jaksi nepochopitelným, silné příběhy. Tak pět, deset silných příběhů. A pak už je to jen to samé dokola. Zdá se pravdou, že naturalismus je prázdný a vyprázdněný směr.
Jak říkám, kuře se zdá takové být. Ale zase úplně pravda to není. Obsahuje celkem dost literárních prvků a zvláštností které stojí za to zmínit a při čtení vnímat. Předem, jak se jmenuje hlavní postava? Nejmenuje. Je to dítě, je to chlapec. A otec je otec a maminka je maminka. A nová maminka je nová maminka. Pouze služebnictvo má v knize vlastní jména. Člověka by napadlo, naturalista by neměl hodnotit, jeho přístup k textu by měl být indeferentní, vypravěč skrytý, anonymizace postav tomu pomůže, naprosto vymaže empatii. Ale to zjevně není pravda. Cituji vypravěče, mimochodem nepřekvapivě extradiegetického a heterodiegetického: „Kdy se končí lidská zloba? Pravím, kdy se končí? Je naděje, že ukojí svou vášeň, sama se rozplyne a uklidní? Nikoliv! Konec jí není. Žene se dál silou pořád vzrůstající, vše jí slouží za pohnutku, ve všem spatřuje zmocnění k svým útiskům…“ To není něco, co by vám řekl klasicky naturalistický vypravěč. Ale jistě je to něco, pro co se vyplatí Kuře číst, zatímco většina pravých naturalistů končí v zapomnění, Kuře žije! Mno tedy…. Ale chápeme se.
Text je vůbec moc prolezlý filosofií (ač netvrdím, že kdovíjak důmyslnou) a emocemi, takže ho rozhodně nemohu považovat za plně naturalistický. Díky bohu. Zajímavá je koncepce kuřete. Co se nám tím autor snažil sdělit samozřejmě nevím, ale co se mě týká, zdá se mi kuře jako zajímavý prvek. Krom toho, že má vytýrávat čtenáře samozřejmě, to ostatně dělá i hlavní protagonista a celá kniha. Kuře, zvíře jakoby bylo pohledem do budoucnosti, Utrpení které potakalo chlapce o stránku dále se sneslo na kuře o něco dříve. V určitém bodě se to ovšem otočilo a chlapcovo utrpení předjímalo utrpení kuřete a chlapcův konec jistě předjímala konec kuřete. Dostali lidé jednoho ze svého vlastního druhu pod úroveň drobného opeřence? Patrně. Patrně se v určitém bodě chlapec stal ohroženějším nežli nevyvinuté kuřátko. Cosi depresivního se v tom nese.
Nebojte, už to zapíchnu. Ale na to, jak krátká knížečka je, je toho překvapivě mnoho co o ní říci. Jaká tedy kniha je? Kupodivu dost smutná, lidi nekecaj. Neříkám, že bych u toho zrovna bulel, to snad ani ne, ale to je nejspíše tím, že jsem, jak jsem napsal jednomu známému, člověk hnusný, zlý a od základu zkažený. Jinak plně chápu ty, kteří nečetli A uzřela oslice anděla a kteříž budou z této knihy poněkud rozsmutnění. Je z čeho. A mohu konstatovat, že kniha je dosti zajímavá po mnoha stránkách a číst se jí rozhodně vyplatí.
BTW k tomu jazyku... Naprosto nesouhlasím s kýmkoliv kdo tvrdí, že se kniha špatně čte. Ano, pdf co jsem četl bylo dost chybové, ale to je vedlejší. Jazyk pana Šlejhara ne naprosto excelentní a upřímně se mi máloco v poslední době tak dobře četlo. Plynule navazující věty, překrásný slovosled, mimořádná jednoduchost a přímočarost, no prostě krásné to bylo.
Nevím toho o autorovi moc, snad jen že trpěl v nešťastném manželství a útěchu nacházel v práci na svém hospodářství. Už tahle dvě fakta ale vysvětlují, odkud se bere ten prožitek trýzně slabého tvora i důkladná znalost drůbežího chování.
Já si nemyslím, že by postavy v „Kuřeti“ byly vysloveně černobílé, jelikož otec i macecha občas projevují cosi jako záškuby špatného svědomí; ale i tak postrádám vysvětlení jejich motivace. Leda že by bylo týrání dítěte do té míry přirozené, že by žádné vysvětlení nepotřebovalo, a to se mi — při všem skepticismu k lidské nátuře — úplně nezdá. (+ Proč nezasáhl někdo z vesničanů?)
Souhlasím s komentáři, které se vesměs shodují, že je to brutální kniha a že je psychosomaticky obtížné ji číst. Kuřete mi bylo líto asi ještě víc než hošíka. Přesto jsem četla drásavější knihy (Baarův „Holoubek“, Goldingova „Věž“, Hiltonovo „A nyní sbohem...“ — ty mě emocionálně rozbily) a knihy, z kterých by bylo fyzicky a morálně hůř (Jaspersova „Otázka viny“). „Kuře melancholik“ nutí přemýšlet o zdrojích zla a soucitu, ale to jaksi není dost. Občas svojí jímavostí tlačí na pilu a nebezpečně se blíží kýči. Od chvíle, kdy o něm na SŠ mluvila moje roztomilá, inteligentní a zjevně celkem zaujatá spolužačka, jsem od téhle novely čekala... no, něco... víc.
Těžko se hodnotí taková kniha. Mám ráda starý sloh, čas od času si ráda přečtu takovou malebnou češtinu. Děj a rozsah knihy bych přirovnala spíše k povídce. Velice těžké povídce, po které si jdu přečíst něco oddechovějšího a veselejšího.
Smutná a bolavá novela o týraném chlapci, který po smrti své matky přežívá po boku slabého kuřete. Neskutečná krutost nejen nové macechy, zloba, povrchnost a nespravedlnost se táhnou celou knihou. A po konci zůstává jen úzkost, tíseň a beznaděj.
Při čtení jsem stále cítila narůstající tíhu a úzkost z toho jak je svět nespravedlivý.
Četla jsem na sš. Je to kniha, která mě mile překvapila. Neplánuji číst od autora nic dalšího, ale tuto knihu si umím představit číst vícekrát.
Četla jsem v rámci maturitní četby a musím uznat, že to nebyla zas tak špatná kniha, ale hned se nepohrnu k jejímu dalšímu čtení.
Štítky knihy
zfilmováno venkov naturalismus domácí násilí týrání sirotci
Část díla
- Kuře melancholik 1889
Autorovy další knížky
| 2008 |  Kuře melancholik |
| 1989 | Vteřiny duše |
| 1980 | Příběhy o lidech a zvířatech |
| 1972 | Zátoka smrti |
| 2017 | Cvrček mého krbu |
Četla jsem kdysi a nezapomenu na to, jak to mnou otřáslo. Z hlediska popisu psychické krutosti a naturalistickeho hnusu je to nejvystiznejsi popis tyrani, jaký jsem kdy četla. Dokonce bych autora místy skoro podezirala z nějaké poruchy. Něčím ten příběh pro mne už překračuje hranici toho, co je ještě nezbytné písemně sdělovat.