Kuře melancholik
Josef Karel Šlejhar
Novela z vesnického prostředí o utrpení malého dítěte je pozoruhodnou ukázkou z tvorby vůdčího představitele českého naturalismu 2. poloviny 19. století. Jako všichni naturalisté i Šlejhar vychází z pojetí člověka jako tvora, pro něhož zlo, sobectví a násilí jsou přirozené sklony, vítězící nad city, obětavostí a pocitem soucitem. Na malém prostoru v příběhu osiřelého nemocného chlapce sadisticky týraného svým okolím, shrnul myšlenku, že člověk postrádající běžné lidské vztahy a lidskou účast, postrádá to nejdůležitější, co činí člověka člověkem.... celý text
Přidat komentář
Tak toto byla síla. Za mě se jedná o jeden z nejkrutějších příběhů, co jsem kdy četla. Jak již bylo napsáno v jiných komentářích, nic čtenáře tak moc nedojme a nerozpláče, jako utrpění dítěte. V této knize bylo vše popsáno tak neskutečně reálně, až mi z jistých pasáží bylo i zle, zvlášť ke konci, kdy utrpení chlapce nabralo na intenzitě. Obdivuji pana autora, já sama bych asi neměla chuť, natož tak sílu, napsat takovouto knihu. Je pro mě zajímavý také název knihy, který je velmi poutavý a zaujal mne již v seznamu povinné četby. Obálka knihy jest poměrně vkusná a vystihuje i děj, protože přesně takto bych si představila ono kuře. Jazyk byl vyhovující, nenacházela se zde žádná nářečí a řádky mi rychle ubíhaly. I přes krátkost této povídky je příběh velmi silný. Jen málokterá kniha mě tak dojala, jako Kuře melancholik, proto mu musím dát plný počet hvězd v hodnocení.
Když to shrnu: pěkně napsaný velice krutý příběh. Přečetla jsem poměrně hodně knih o holokaustu, thrilery, kde vyšinutí lidé páchají zločiny, ale nic se mnou tak nezamávalo jako tohle bezpráví zpáchané na bezbranném dítěti. Nacisti to dělali alespoň na něčí rozkaz a pro nějaký důvod. Tady se ptáte, to ani vlastní otec se neslituje a nenajde kapku svědomí? Přečteno jedním dechem do výzvy, ale řadím to k jinému tématu, než jsem zamýšlela.
Smutný příběh, trochu mi to připomíná Malého Bobše, kterého jsme četli někdy ve čtvrté třídě a vím, že jsem z toho byla vždycky psychicky na dně. V epilogu se píše, že děj v této novele není skoro žádný, ale je to hlavně o pocitech malého dítěte a o nesnášenlivosti a lhostejnosti tehdejších lidí. Ne, že by dnes mezi námi takoví lidé neexistovali, ale asi to umíme lépe skrývat. A navíc si myslím, že je skutečně lidstvo jako takové lepší.
Původně jsem si to půjčila kvůli názvu, protože já sama jsem hustý melancholik, ale hned od začátku se pojednává o smrti a pohřbu - zadám tuto novelu do jiného bodu.
Teskná a smutná kniha vyobrazující krutost a paralelu člověka se zvířetem, si mě dokázala získat a udržet při čtení, vyvolala ve mně mnoho emocí, a některé přetrvaly i po dočtení.
Já nemám slov. Ze začátku mi kniha přišla zvláštní a snažila jsem se marně hledat pointu. Prvotní naivní a dětský pohled na svět mě uváděl trochu do neklidu, hlavně v místech, kde dítě obdivuje umíráček. Následná změna, kdy příběh dostal naprosto nový morbidní nádech, mi ale vyrazila dech a konec už jsem dočítala s bolestí na hrudi a slzami v očích. Neskutečná kniha.
Zasáhla mě do hloubi duše. Tolik jsem neplakala u žádné jiné knihy. Četla jsem ji na střední a v tu dobu jsem se cítila všelijak. Možná proto mě tak dostala.
Ale nevím, jestli ji doporučit. Je vážně smutná, není to pro každého. Jsem ráda, že jsem ji četla, je skvělá, ale už jí nikdy nechci číst. Tu bolest s chlapcem nechci znovu prožít.
Vytáhla jsem si ji u maturity a to bylo velké plus, protože jsem krásně popsala snad úplně všechno. ☺
Uff, tolik bolesti, smutku a nespravedlnosti na tak malém prostoru v tak malých stvořeních. Jazyk je krásný, čte se to velice dobře, a přitom tak těžce.
Za mě velice krásná a smutná knížka. Na pár stránkách je vyobrazen silný příběh, který nenechá chladným ani toho největšího drsňáka. Příběh o utrpení malého chlapečka, který ještě pořádně nechápe svět venku, natož aby poznal lidskou krutost.
Knihu doporučuji k přečtení, ale nedoporučuji k maturitě.
S láskou,
Rose
Velice smutná kniha o lidské krutosti a o lidském utrpení, která je ovšem napsaná opravdu nádhernou češtinou. Stojí za přečtení, i když z ní člověku není zrovna lehko.
Spíše než o kuřeti je kniha o malém chlapci, který je nucen snášet násilí všeho druhu. I když je pravda, že kuře i chlapec toho mají mnoho společného. Konec knihy, ač smutný, je vlastně pro dítě i čtenáře úlevou.
Pan Šlejhar používá nesmírně krásný, květnatý jazyk. Ve chvíli, kdy jsem četla následující odstavec, jakobych tu scenérii měla přímo před sebou:
"Byl již večer.
V těch chvílích, kdy večerní chlad již smysly jímá a tajemný soumrak vniká do duše; kdy listím provanuje tichý šelest a na dálném obzoru temně slehají se nebesa; kdy zdá se, že kolem není oblohy ani vzduchu ani jakýchkoliv předmětů a vše je tak šeré, usněné, kam práhne a vznáší se duše celá; v těch okamžicích, kdy zdá se, že anděl urovnaného smíru vane svými perutěmi..."
Příběh je to jistě strašlivý a každý, kdo oplývá jen minimální empatií, nezůstane klidným do té doby, než knihu přečte. A i po jejím přečtení jí nebude moci dlouho dostat z hlavy.
Taková jednohubka, ale přesto velmi silný a krutý příběh. Nejvíce na mě dolehla věta "moji mamince jsem nikdy nesmrděl".
Největší Zlo, které člověk dokáže spáchat, je na nevinném dítěti. Příběh depresivní od začátku do konce, jen kuře občas dokáže zachvět dětským srdéčkem.
Kdy se končí lidská zloba? Pravím, kdy se končí? Je naděje, že ukojivši svou vášeň, sama se rozplyne a uklidní? Nikoliv! Konce jí není. Žene se dál silou pořád vzrůstající, vše jí slouží za pohnutku, ve všem spatřuje zmocnění k svým útiskům..
Nejvíce mě dojala část, kde se obyvatelé domu připravovali na příchod doktora a příchod doktora samotného.
Zezačátku mě trochu rušilo, že se pořád mluví o "děcku" - ve středním rodě, člověk nejen že nezná jména hlavních postav, ale u dítěte dlouho zůstává v nejistotě i ohledně pohlaví. Pak mi to začalo imponovat. Čím obecnější příběh byl, tím míň jsem mohl nenávidět abstraktní macechu/milovat abstraktní dítě. Ale hluboko pod kůži se mi zažírala syrost krutosti, nevinná bezmoc. Tak zoufale drásavě, tak zoufale obecně. Ta vylíčená krutost neobviňuje nějakou konkrétní osobu, neobviňuje ani dobu nebo společenský stav. Obviňuje člověka jako takového. Mnoho lidí mi říkalo, že se jim z knihy dělá fyzicky zle. Myslím, že je to proto, že to, o čem vypovídá, velice dobře všichni známe. Každý byl někdy v něčem ta macecha, každý byl někdy v něčem to dítě. Tak zoufale konkrétně se to týká každého člověka, že nezbývá než žasnout. A vzít si poučení. Jaké přesně? No, jen si to přečtěte...
Do poslední chvíle jsem držela palce, aby to ani jeden nevzdal. Pěkně napsáno, příběh krutý.
Ačkoli jsem děj znala z hodin češtiny ve škole, jsem opravdu ráda, že jsem si knihu přečetla. Je neskutečné, jak dokáže Šlejhar celou situaci tak barvitě a krutě popsat, kam se na to hrabou dnešní horory. Osobně pak musím uznat, že mi třeba Zolův Zabiják oproti Kuřeti přijde jako slabý odvar.
Jak říkávala naše češtinářka: "Kdyby žil Šlejhar déle, mohl být slavnější než kdejací světoví naturalisté." Naprosto s ní souhlasím.
Nejhorší a nejodpornější týrání je týrání zvířat a dětí. Od začátku do konce jsem u knížky brečela, naštěstí to netrvalo dlouho. Kniha je krátká a i přes komplikovaný "zastaralý" jazyk a archaismy se čte svižně. To, jak Šlejhar dovedl vykreslit nenávist a zlobu v lidech, mě upřímně děsí. Po dočtení podobných knih si vždy říkám, jestli je správně, že je nás na světě tolik a jestli to s lidmi bude někdy lepší. Posledních pár stran jsem se modlila, aby chlapeček i kuře konečně zemřeli a dostali se pryč, někam, kde jim bude lépe.
Štítky knihy
zfilmováno venkov naturalismus domácí násilí týrání sirotci
Část díla
- Kuře melancholik 1889
Autorovy další knížky
2008 | Kuře melancholik |
1989 | Vteřiny duše |
1980 | Příběhy o lidech a zvířatech |
1972 | Zátoka smrti |
2017 | Cvrček mého krbu |
Páni... Tohle bylo... drsný.
Květnaté věty a barvitý jazyk knihy mi dělaly ze začátku problém, ale pak jsem si zvykla a zamilovala si to.
Spisovatel na vás přenese tak ponurou atmosféru, jakou jsem dlouho nezažila.
Pociťujete napětí a úzkost už na začátku, kdy vlastně ještě nevíte o co jde, ale jen tušíte.
A ten špatný pocit graduje, čím víc se v příběhu posouváte.
To nejde dost dobře popsat, to si musíte přečíst.
Chvílemi mi z toho bylo hodně úzko.