Kuropění
Viktor Fischl
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15254/kuropeni-15254.jpg
5
68
68
Spisy Viktora Fischla. Dnes už proslulý román Viktora Fischla (česky vyšel poprvé v r. 1975), lyrické vyprávění stárnoucího vesnického doktora, plné moudrosti a autorovy nostalgie po české krajině. Hrdinou příběhu je kohout Pedro, "bojovník mávající na barikádách praporem svého chvostu", doktorův věrný druh, jeho optimistické alter-ego a partner v dialogu. Román Kuropění vychází jako předposlední svazek edice Spisy Viktora Fischla a doprovází ho rozsáhlý, dosud nepublikovaný autorův esej o malíři a zároveň ilustrátorovi této knihy Janu Kristoforim.... celý text
Přidat komentář
Lyrické vyprávění stárnoucího vesnického doktora plné moudrosti a nostalgie, psaný krásnou češtinou.
"A já jsem tu, abych dosvědčil, že vytí psů a ržání koní jsou totéž jako bubínky pukajících poupat a totéž jako Pavlova křídlovka. A tanec jepic je jako stékání vod, a let ptáků jako kroužení hvězd, a všechny vzdechy jako kroky ponocného, jež se vzdalují.
Při cestách za pacienty doprovází doktora kohout Pedro, s kterým často promlouvá:
"Kolik barev dnes vidím v tvém chvostu," říkám v takových chvílích Pedrovi. "Jak je krásný. Oč krásnější jsou věci, víme-li, že je snad vidíme naposled."
"Naposled?" diví se Pedro vždy znovu. "Já je vidím pokaždé všecko jakoby poprvé. Poprvé je vše ještě krásnější. Zkus to, uvidíš."
"A jak já jsem trávil léta mudrováním, Pedro zpíval stále stejnou písničku. Zpíval ji v různých tóninách, v různých variacích, ale vždycky jen jednu a tutéž písničku, jíž zůstával věrný. Je krásné jitro, krásný den.
Jak moudrý je můj Pedro."
Je dobře mít takovou knihu doma.
Velmi milý, poetický příběh o starém venkovském lékaři. Takové čtenářské pohlazení...
Bez jakékoliv přílišné nadsázky jeden z vrcholů česky psané lyrické prózy 20. století. Poetický román, psaný krásnou češtinou, který oslavuje krásu života a půvab české venkovské krajiny. Jedno z nejvýznamnějších Fischlových děl, které nejen dle mého názoru dosáhlo formálního i lyrického mistrovství.
Starý venkovský lékař je tak trochu podivínskou, ovšem velmi oblíbenou postavou v malé vesnici, kde žije a ošetřuje své sousedy. Je ovdovělý a na jeho cestách za pacienty jej obvykle doprovází jeho kohout Pedro. S ním „promlouvá“ v okamžicích, kdy bilancuje svůj život nebo hledá otázky ohledně jeho smyslu. Pedro je mu zkrátka jakýmsi přítelem, souputníkem a partnerem při dialozích o niterních myšlenkách, často i oponentem v tom, co je v životě důležité a jak toho dosahovat. Mimo tyto „dialogy“ je doktor moudrým a pečlivým pozorovatelem života ve vsi a upřímným rádcem pro ty, kteří stojí o jeho názory a zkušenosti - v časech dobrých i zlých. Hlavní postava si uvědomuje neodvratnost blízkosti konce svého bytí a v pokoře před ní se oddává myšlenkám a dialogům s Pedrem i dalšími blízkými lidmi o podstatě věcí, lidských činů a údělu člověka. To vše se odehrává v poetické formě, oslavující jak život jako takový, tak i krásu přírody a prostého venkovského života.
Určitým sjednocujícím motivem knihy je poetickou formou podaný autorův filozofický a teologický náhled na to, co je pravou podstatou bytí, o co je třeba v životě usilovat, zkrátka co pro něj znamená naplněný život, žitý v pravdě. Při jedním ze svých četných „dialogů“ s Pedrem, například hlavní postava obhajuje nutnost hledání smyslu života těmito slovy: „Musíme se alespoň snažit odkrýt pravdu. Musíme se aspoň snažit vědět. Bez stálého hledání by život neměl smysl. Hledat, i když víme, že nikdy nebudeme vědět. Nevíme, jen věřit můžeme, jen věřit musíme.“. Zajímavé i k zamyšlení nad vlastním životem a tím, co je v něm skutečně důležité. Báseň v próze.
Jeden z autorů, který svou prózou pohladí duši, jedno z děl, které melancholicky ladí při čtení, ale nezarmucuje a naopak svou moudrostí a jemností rozehrává melodii života vyrovnaného, krásného, jasného a hlubokého. Navzdory smutku, vyhrává vděčná radost.
Poetické vyprávění stárnoucího vesnického lékaře je knihou, ke které se bude člověk vracet. Příběh prodchnutý člověčinou a moudrostí, touhou i láskou. Jako takový se mohl odehrát kdekoliv na světě a také se na spoustě míst odehrává. Děkuji pane Fischle.
Jásavý zpět kohouta Petra, vítající naději nového dne po noci plné smutku, deprese, únavy, melancholie z ubíhajícího času i pokory před smrtí. Poetické zamyšlení prodchnuté autorovými filozofickými a teologickými názory. Sdělení o pravých hodnotách života plného a pravdivého, zahalené jemnou rouškou nostalgie a naděje v očekávání každého dalšího dne. Viktor Fischl, to je čirá poetika v každé větě.
Vyslechla jsem jako četbu na pokračování. Klidné, nostalgické, moudré...sepětí s místem, s přírodou, s lidmi, kam patřím. Všichni se navzájem potřebujeme. Nová generace se učí od staré, stará je v té mladé nějakým způsobem otištěna. Přirozený koloběh, přirozený řád.
Jako bych se touto knihou přenesla do téměř idylicky působícího světa, který dnes už není ... ale to, co v něm Viktor Fischl popisuje, ta prostá podstata životního koloběhu vesnice a přírody jsou základy existence, které se nemění, nakolik jsou styl a tempo odlišné. A V.F. svými rozmluvami vesnického felčara a jeho kohouta dává dobrý návod, jak moudře, smířeně a pokorně k nim lze přistupovat.
Bylo to moc příjemné, na ta dvě odpoledne zastavit, zklidnit a rozjímat o životě s doktorem a pohanem Pedrem, skoro jako lék z jeho felčarské torny, který si určitě ještě někdy naordinuji.
Místy báseň v próze, oslava přírody, venkova, lidské práce. Přes koloběh ročních období, opakující se motivy - z kolébky stůl, ze stolu rakev, z rakve kolébka, podávají si děti provázky na prstech - jakoby ves ležela ve zvláštním bezčasí, kde se všechno točí v kruhu, nic se nemění trvale. Je to možná naivní sen, ale zase jsem ho Fischlovi věřila. Je to základ, na který je dobré myslet i v době (právě v době), kdy jedna generace už zažívá věci úplně jiné než předchozí a kde zděděné pohyby a činnosti zdánlivě nemají využití. Vždyť i Fischl psal Kuropění v době, ve které všudypřítomná selská práce a věčný mír dávno patřily historii.
Fischl nepíše idyly, ale jeho postavy se dokážou smířit se smrtí svou i blízkých, těšit se z toho, co vidí kolem, třeba i každý den z téhož, jako pohanský uctívač slunce, kohout Pedro. Je mi v jeho příbězích dobře.
Oslavná báseň života na českém venkově, venkovanů a jejich prostých životů a práce, v nichž se odráží životy jejich matek, otců, dědů, pradědů... Do životního příběhu a vzpomínek stárnoucího doktora a jeho kohouta, věrného doktorova druha a rádce, se ponoříte tak snadno, jako je nesmírná jejich poetika. Nechávám se unášet proudem myšlenek, úvah, poetických příměrů a nádherných lyrických popisů toho, co právě doktorovi padne do oka, kudy se zrovna prochází podpíraje se svou holí, přerušovaných delšími či kratšími setkáními s jednotlivými vesničany.
Doktorovy myšlenky plynou řádek po řádku, zatímco popisuje život kolem sebe, rozmlouvá s nezřízeným kohoutím optimistou Donem Pedrem, shovívavým farářem Baltazarem, se zatracovaným Bohem, vzpomíná na svou manželku Annu či řeší vesnické spory. A léčí. Fischlův doktor vidí obrazy života, kterými lidstvo prochází, v jeho věčném, neutuchajícím koloběhu a přemítá o nich v dramatických kontrastech. Mládí a stáří. Krása a sešlost. Zrození a smrt.
Když Fischl Kuropění vydal, měl 63, odtud tedy ta moudrost, která proudí z každé jeho věty. A to měl před sebou ještě dalších 30 let života. Moudrost sama o sobě ale jistě nestačí. Ne každý disponuje takovou hloubkou imaginace, šíří slovní zásoby a poetikou ducha.
"Vím, kdo vyoral brázdu v poli mých pochyb."
"Má hlava se změnila v bojiště, jímž táhla vojska proti sobě."
"Ústa, na nichž seděl smutek, jako motýl na květu."
"I poupata tvých prsou rozkvetou. A zvadnou."
Kuropění, to je kniha z toho nejkrásnějšího světa. Každé slovo někam vede, každá věta má smysl a hloubku. Viktor Fischl dokáže ve čtenáři rozvířit velkou spoustu krásných úvah. Navíc, jako trochu humorná osobitost, je příběh velmi zvláštně vsazen do dialogů mezi poněkud nostalgickým doktorem a jeho kohoutem, který je vždy plný optimismu: "Dnes je krásnější než včera, protože dnešek je a včerejšek už není". Jejich rozhovory jsou plné spousty úchvatných myšlenek, které jsou vám podávány dvěma naprosto odlišnými stranami, které se však nakonec vždy nějak dohodnou.
Některé knihy jdou velmi těžko popsat, je třeba je přečíst - a toto je jedna z nich. Dle mého uvážení jde o velmi krásné a křehké dílo plné moudrosti a zaslouží si vaší pozornost.
Po prvních stranách mě napadalo - báseň v próze. Ale později mi došlo - ano, i když je děj "pouhou" vedlejší nitkou - že mám v ruce naprosto unikátní dílo. U prózy si často říkám: Nemá to děj, je to nůďa. JENŽE! Něco mi nedovolilo knihu odložit, četla jsem dál a dál. Nemusím dlouhé filozofické pasáže, příliš lyrické opisy a popisy, ztrácím se v tom a hlavně to svou naprosto průměrnou hlavou nepobírám. Takže v čem je tato kniha jiná? Snad tou nádhernou barvou slunce, která na mě sálala z každé strany. Nejen slunce, i oranžová zář ohně, barevná paleta na křídlech kohouta Pedra. To, jak autor popisuje rozdíl mezi tím, jak vypadá sluneční světlo v létě a jak na podzim. Prostě jsem se v tom našla! Přesně takhle vnímám přírodu, denní světlo - jen to neumím tak mistrně pojmenovat, vlastně se ani ten můj pocit nedokáže zhmotnit v myšlenku, a tak mi unikají některé nádherné asociace, které byl ovšem autor schopen tak mistrně popsat.
O doktorovi, jakožto hlavní postavě, je psáno na různých internetových portálech mnohé. Vnímám ho trochu jako morouse, trochu jako životem zklamaného a ubytého člověka, který už vidí smysl jen v tom, že se s kohoutem Pedrem prochází po vsi a zná tajemství i sny prostých obyvatel vesnice. Vidí je jaksi z nadhledu, poznává v nich dramatické postavy - Hamleta, Romea, Julii. Celá vesnice je vlastně velkým jevištěm. Důležitá je i změna, kterou doktor projde: po jeho nemoci začíná vidět svět i trochu z Pedrova pohledu. Nechává si stále svou moudrost, své povědomí o životě, ale zároveň má v žilách trochu toho nového optimismu. Vždyť když se vzhlédl v mladé učitelce Haně a ta dala přednost jinému, pocítil žárlivost. Od smrti své ženy poprvé něco pocítil. To ho zarazilo nejvíc, ne ten samotný pocit, ale ta MOŽNOST toho pocitu. To je změna dosti patrná v životě takového člověka.
Pár řádků musím věnovat i Pedrovi. Teda, řeknu vám, tak optimistické zvíře...!:) Ano, je to přehnaně jásající, ale jen když jsem si uvědomila, jak blaženě se Pedro musí ráno cítit, když: "Už jen vyjde slunce je zázrak" a "Vstávej, je krásný den!" a hlavně "Každý den je krásný už jenom proto, že začal!" To mě tak neuvěřitelně posílilo, že každému, kdo si říká, že by měl udělat něco ze svým životem nebo mu nestíhá haldy běžných denních starostí - alespoň si o tom Pedrově přístupu přečtěte. A opakujte si to každý den!
Asi jsem zrovna nebyla na takovouhle četbu naladěná, dostala jsem z toho depku. Je to hodně melancholické, depresivní. Příběh stárnoucího venkovského lékaře není čtení na vyčištění hlavy po rušném dni. Je v něm spousta životní moudrosti, ale čte se to těžko.
Krásná kniha, jedna z mých stálic, k nimž se vždycky vracím. Moc doporučuji.
Tahle knížka je jako studna moudrosti, co kapka (respektive věta) to perla. Líbí se mi rozhovory mezi Pedrem a doktorem, jako hádky mezi pesimistickou a optimistickou stránkou osobnosti každého z nás, alespoň mé tedy určitě. A taky je zde ta úžasná nostalgie díky které se to tak krásně čte.
Na pozadí poetického popisu přírody zapadlé vesnice se odehrává příběh stárnoucího doktora, který strhne i mnohem mladší čtenáře (i když spíše ty náročnější :) )
Autorovy další knížky
| 1990 |  Dvorní šašci |
| 1996 | Hovory s Janem Masarykem |
| 2005 | Kuropění |
| 1991 | Pátá čtvrť |
| 1990 | Dr. Karel Steinbach - svědek téměř stoletý |
Venkovský doktor a kohout don Pedro - a mnoho dalších bytostí. Próza lyrická v kvalitě jazyka a spočívání v detailech krajiny, nicméně plná skrytých dramat směřujících ku smíření. A nakonec vás k tanci vyzve bratr Fran...