Labyrint duchů
Carlos Ruiz Zafón
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429280/bmid_labyrint-duchu-6we-429280.jpeg
5
207
207
Pohřebiště zapomenutých knih série
< 4. díl >
Uhrančivá agentka Alicia Grisová je španělskou tajnou službou pověřena vyšetřováním mimořádně citlivého a přísně utajovaného případu – záhadného zmizení španělského ministra kultury Mauricia Vallse. Jediným vodítkem se zdá být vzácná kniha od Victora Mataixe, autora, který byl během druhé světové války – stejně jako David Martin a další spisovatelé – vězněn v nechvalně proslulém žaláři v Castelle de Montjuic, jehož byl Valls v té době ředitelem. Pátrání po stopách těchto autorů Aliciu zavede do magické Barcelony, kde se seznamuje s Juanem Semperem, který znal její rodiče, o něž Alicia v mládí přišla a s jejichž ztrátou se dodnes nedokáže úplně vyrovnat. Čím více se blíží nalezení Vallse, tím blíže je také odhalení jednoho z největších skandálů španělské historie, který zasahuje nejen do nejvyšších kruhů barcelonské smetánky napojené na čelní představitele Frankova režimu, ale týká se překvapivě i jí samotné… Dlouho očekávaným románem Labyrint duchů se uzavírá volná tetralogie Pohřebiště zapomenutých knih, která se stala doslova kultem a z Carlose Ruize Zafóna udělala jednoho z nejprodávanějších španělsky píšících autorů po celém světě.... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno:
2019
,
Kalibr
Originální název:
El Laberinto de los Espíritus, 2016
více info...
Přidat komentář
Začalo to slibně, ale bohužel skončilo spisovatelskou onanií. Leč čtenář si to zřejmě žádá, tak proč mu to neposkytnout skoro na 900 stranách. Tam kde ve Stínu větru lavíruje Zafón na hranici kýče a pohrává si s žánrem gotického románu, zbývá v případě čtvrtého dílu jen zbytečná upovídanost, přeslazený patos a efektní momenty z béčkových filmů.
Nevím, zda to autor myslel opravdu vážně, nebo se rozhodl dělat si ze čtenářů šprťouchlata.
Naprosto velkolepé zakončení celé série. Labyrint duchů se mi líbil úplně nejvíc ze všech. Posledních sto stran jsem čela se zatajeným dechem a pocitem, že až knihu zavřu, budu muset dát všem svým oblíbeným hrdinům sbohem. Vážně mi bude smutno po celé rodině Semperových, po vtipném Fermínovi a jeho citrónových suguskách, po Juliánu Caraxovi, jehož všechny romány si toužím přečíst i po nadpozemsky krásné a odvážné Alicii, kterou bych chtěla alespoň pár dnů být...
Sbohem Pohřebiště zapomenutých knih, snad se ještě někdy setkáme!
Bohužel musím konstatovat, že na této knize nejvíce oceňuji její přebal. Co se samotného textu týče, jde o snůšku nepřeberného množství klišé, prázdných frází, mlhy, slz, andělů, hřbitovů a zejména deštivých scén (jen pro zajímavost- průměrné množství srážek v Barceloně činí cca 5 dnů v měsíci). Vrcholem byla kapitola "Isabellin sešit", u níž jsem si příslovečně samým zoufalstvím rvala vlasy (můj pokus o autorův styl). Zafónovy romány jsme si vylosovali v rámci čtenářského kroužku a díky tomuto nedopatření jsme byli nuceni postupně přelouskat všechny jeho knihy - pročež můj názor nemůže být ovlivněn tím, že bych se ztrácela v ději (i když....).
Přiznávám se, že i přes úžasnou, originální (a pro samotný příběh styčnou) myšlenku hřbitova zapomenutých knih je vše ostatní z mého pohledu literární propadák. Kromě již shora řečeného mne ubíjela nulová psychologie postav (přesně totéž jsem tuším naposledy vytýkala T. Harrisovi v románu Cari Mora) , patos, šablonovité dialogy (samozřejmě až na těch pár Fermínových prohlášení)…… Jaká škoda, že panu spisovateli při zpracování bezpochyby velmi originálního námětu nepomáhal Julián Carax (nebo duch E. A. Poea).
Tajné služby, tajemní hrdinové v tajemných uličkách tajemné a dusně kouzelné Barcelony. Neméně zamotané osudy hrdinů i členů společenstev, které si "zadaly" v složitých dějinách Katalánska (Španělska) kroužících kolem Pohřebiště knih. Příběh připomínající temné těžké víno. Až jej vypijete, zůstane prázdná průhledná sklenice se sedlinou vzpomínek na osoby zanechané na cestě příběhů volné tetralogie.
Mohu říci, že Carlos Ruiz Zafón si mě získal již Stínem větru, kdy jsem si příběh z Barcelony zamiloval. Na čtvrtý díl jsem čekal skoro sedm let, ale vyplatilo se. Je to završení série, která má hloubku a hlavně mi přijde, jako kdyby ta kniha byla i o mně samotném. Posledních 70 stránek jsem četl se strachem z konce, že už nikdy se nesetkám s Pohřebištěm zapomenutých knih, ale člověk nakonec nikdy neví ;). Díky!
Parádní čtení, které si vás vodí jak loutku. Když už jsem si tipovala, jak to je, tak přišel zvrat. A potom znovu a znovu. Stojí určitě za přečtení.
Na tuhle knížku jsem se moc těšila, ale jsem dost zklamaná. Oproti předchozím knihám, které jsem přečetla jedním dechem, je tahle příliš rozvleklá a pomalá. Autor se asi snažil o vyšší uměleckou úroveň, ale v tomhle případě míň by bylo lepší. Spousta zbytečné omáčky okolo zamlžuje zápletku a vyčerpává trpělivost čtenáře. Poloviční rozsah by příběhu jen prospěl. Přečetla jsem ji celou, ale bylo to trápení a moc jsem si to neužila.
Zařídila jsem se podle toho, co říká sám autor, tedy že knihy mohu číst v jakémkoli pořadí. Takže jsem první četla Stín větru, pak Labyrint duchů a teď jsem asi v polovině Andělské hry. Labyrintu musím bohužel v porovnání s úchvatným prvním dílem a tou polovinou druhého jednu hvězdu strhnout. Nějak tomu chyběla ta kouzelná tajemnost, byla to trochu spíš akční detektivka. A hlavní hrdinku jsem si nějak nemohla oblíbit. Ale rozhodně je to výborná kniha a stojí za přečtení, jen mi prostě v porovnání s předcházejícími díly tolik nesedla.
Labyrint duchů je spíše literárním bludištěm, kde se po jedné velké slepé uličce (zvěrstva páchána tehdejším režimem) nakonec konečně štastně vymotáme (celé téměř 900 stran). Pokud by se v románu nehrálo na nostalgickou strunu (známé postavy z celé ságy), tak by to byl brak, ale bohužel ne pozitivně myšleno po vzoru Juliana Caraxe....
Nádherné zakončení série Pohřebiště zapomenutých knih. Ač trvalo dlouho než poslední díl vyšel, stál do posledního písmenka za to. Moc ráda jsem se vrátila do ponurých barcelonských uliček k objevování dávných tajemství. Setkání s hrdiny z předchozích knih hřálo u srdce a čtení celé knihy bylo díky jazykovým obratům mimořádným zážitkem. Jedna z nejlepších sérií, co jsem kdy přečetla.
Může Zafón zklamat? Jistěže ne! Parádní zakončení, až je člověku smutno, že nebude další díl. Ač, co my víme...
Možná tam bylo moc tajemných spisovatelů, moc nádherných žen, moc sledování druhých... možná ano, možná ne. Každopádně se to výtečně četlo. Doporučuji od Stínu větru se prokousávat dál tím labyrintem krásné a tajemné Barcelony.
Čtenářská lahůdka na pomalé vychutnávání. Trvalo mi dlouho, než jsem dočetla, bylo to rozsáhlostí díla (900 stran) a není to žádné odpočinkové čtení před spaním. Prostě Zafón. Literární krása a nádhera. Pohrávání si se slovy, větami a úžasný, silný, krutý, z počátku mystický příběh. Poslední díl tetralogie "Pohřebiště zapomenutých knih" dočten a mnohavrstevný propletenec uzavřen.
"Na počátku dvacátého století, kdy ještě peníze vydávaly vůni parfému a velká jmění se spíše uváděla, než aby se dědila, na zem náhle spadl z nebe secesní palác zrozený z temné vášně spojující snění velkých řemeslníků s marnivostí jednoho prominenta a navždy se vklínil do nejméně pravděpodobného ostrůvku barcelonské belle époque."
"Oblékala se způsobem, jenž naznačoval, že si je vědoma toho, co skrývá pod slupkou šatů, ale neodvažuje si to připustit."
"Má člověk právo prozradit, co ví, těm, kteří dozajista budou šťastnější, budou-li v nevědomosti? Štěstím či pocitem, který se mu nejvíce blíží a jež si přeje každý, kdo přemýšlí, je klid v duši. A ten se na cestě vedoucí od domněnky k poznání vždy vytrácí."
Znovu musím napsat: jednou Zafón, navždy Zafón.
„Pravda nikdy nebývá dokonalá. Pravda totiž vždy vyvolává pochybnosti a otázky. Jenom lež je na sto procent uvěřitelná, jelikož nemusí obhajovat, jak se ve skutečnosti věci mají, stačí jen, když zazní, co si přejeme slyšet.“
Španělský prozaik katalánského původu Carlos Ruiz Zafón dobyl svět románem Stín větru, na který později navázal tituly Andělská hra a Nebeský vězeň. Jednotlivé příběhy pak završil monumentálním finále, nesoucím název Labyrint duchů, ve kterém mistrně využívá veškerých triků, kterými dobrodružná literatura disponuje, včetně uhrančivé stylistiky. Je to rozsáhlé vyprávění a v některých momentech možná až zbytečně rozšafné, přesto člověk snadno propadne kouzlu tajuplné Barcelony, se kterou se v závěru jen těžko loučí. Přitom lze Labyrint číst i zcela nezávisle na znalostech předchozích událostí, protože ty tvoří spíš jen kulisu, než srdce komplikovaného příběhu. Ve zkratce - perfektně vystavěný román a zároveň nádherný závěr jedné z nejpodmanivějších sérií desetiletí.
Tolik let čekání na poslední díl Pohřebiště zapomenutých knih... Tolik let krácených četbou ostatních Zafónových knih (Marina, Půlnoční palác, Kníže z mlhy, Zářijová svetla)... Dočteno, a smutno, že už je konec... Že už do Labyrintu nevstoupím. Dokonalé, nádherné, jazyková virtuozita, kouzlení se slovy, úžasný příběh - temný, smutný, krutý, silný... Prostě Zafón, roky čekání stály za to, za každou větu Labyrintu duchů.
Až na ten trochu zdlouhavý závěr to byla epická jízda. Výborné zakončení této série.
Štítky knihy
španělská literatura tajemství Barcelona knihkupectví o knihách
Autorovy další knížky
| 2018 |  Stín větru |
| 2012 | Marina |
| 2019 | Labyrint duchů |
| 2018 | Andělská hra |
| 2013 |  Kníže z mlhy |
Další ze série skvěle vystavěných příběhů od C.R. Zafóna, i když některé dialogy a popisy mi přišly až trochu moc patetické. Očekávám ale, že v originále by vyzněly lépe. Při čtení úplně poslední kapitoly jsem nabývala dojmu, že autor neví, jak se s románem rozloučit a chtěla jsem dát 4 hvězdy. Nakonec však i přes rozvláčnost závěru musím konstatovat, že se mi způsob, jakým knihu uzavřel, vcelku líbil.