Labyrint pohybu
Pavel Kolář , Renata Červenková
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/373710/bmid_labyrint-pohybu-6qQ-373710.jpg
5
678
678
Knižní rozhovor s renomovaným fyzioterapeutem prof. Kolářem. „Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené zdraví. V rozhovorech s novinářkou Renátou Červenkovou vysvětluje základní principy lidského pohybu a jeho vývoje a také roli, jakou v něm sehrává náš mozek a třeba i špatné geny, stres, přetěžování, neuspokojivé vztahy, absence spirituality, touha „užívat si“... Odhaluje překvapivé souvislosti, neboť v našem organismu se nic neděje náhodně, jak se nám, laikům, často zdá. Proč nás bolí rameno, když máme nádor plic? Proč sušinka uveze na kolečku víc než kulturista? Proč magnetická rezonance nic neobjeví, i když nás záda pekelně bolí? Proč je někdo pohybově šikovnější než ti druzí? Proč si tsunami fotíme, místo abychom před ní utíkali?... celý text
Literatura naučná Zdraví Zdravotnictví
Vydáno: 2018 , VyšehradOriginální název:
Labyrint pohybu, 2018
více info...
Přidat komentář
Generalizace na zacatku knihy, tykajici se toho, jak dnesni rodice/matky vychovavaji, me dost rozcilovaly. Ale kdyz se PK posunul od dojmologie ke sve praxi, cetla jsem s velkym zajmem. Nejvice me zaujaly pasaze o ruznych druzich bolesti a zpusobech regemerace.
Pavla Koláře známe jako toho, ke komu jdou špičkoví sportovci, když mají nějaké chronické potíže. Já se na ni podívám z netradičního úhlu pohledu, protože jsem v ní jako rodič autistického dítěte objevil i mnohé poznatky právě pro nás, ačkoliv se v knize slovo "autismus" vyskytuje maximálně tak pětkrát. Jenže první půlka této knihy je pro nás, rodiče dětí s nejrůznějšími vývojovými poruchami jak stvořená. Srozumitelnou lidskou formou (jako kdybyste s Pavlem Kolářem seděli u piva) se dozvíte o propojení mezi vývojem pohybovým, komunikačním a duševním. Jsou tam vynalézavé způsoby, jak zanalyzovat nějaký konkrétní problém. Třeba s čím mohou souviset některé případy "nešikovnosti" a jak to odhalit, popř. jakým směrem zaměřit následné učení. A proč nemá smysl děti učit mluvit dřív, než zvládne určité fyzické úkony. Přečtení té knihy může ušetřit spoustu nervů i zbytečné práce a naopak nasměrovat správným směrem. Z toho vyplývá, že kniha určitě není jen pro rodiče, jejichž děti mají potíže s pohybem a motorikou, ale skutečně může být přínosná pro všechny. A na rozdíl od jiných knih se zde opravdu nemusíte soustředěně prodírat kadencí odborných termínů. To, co jsem napsal, se týká první poloviny knihy, ta druhá už je o něčem jiném (spíše o tom pohybu a nějakých těch specifických zážitcích z praxe Pavla Koláře).
Kniha Labyrint pohybu je rozhovorem Renaty Červenkové s předním českým fyzioterapeutem Pavlem Kolářem. Dotýká se různých otázek, které více nebo méně souvisí s lidským tělem a jeho vývojovými cestami. Rozebrány jsou různé aspekty lidského vývoje a názory na správné rozvíjení pohybového aparátu. Zajímavé jsou Kolářovi pohledy a zkušenosti z oblasti spojení mysli a těla a také spolupráce s vrcholovými sportovci, kde o úspěchu a neúspěchu mnohdy rozhodují detaily. Kniha nabízí myšlenky, které lze aplikovat do života v cestě za zdravím tělem, a to, jak co se týče sportu, tak odpočinku a možností léčby. Zkušenosti prof. Koláře z léčby a rehabilitace je věnován velký prostor, a to zejména probíráním různých příkladů potíží profesionálních sportovců i obyčejných lidí včetně některých vzácných případů. Kolář také rozebírá svůj pohled na někdy možná plané naděje na vyléčení některých pacientů a alternativu věnování úsilí na zařazení do normálního života i s postižením.
Obsahu knihy by možná více sedl jiný formát. Takto pojatý rozhovor znemožňuje věnovat se tématům více uceleně a do hloubky, naopak některým tématům se možná věnuje až moc (Kolářovo dětství nebo jednotlivé případy pacientů). Z knihy by se tak dalo při větší a lepší editaci a naučnějším stylem vytěžit mnohem víc.
O tom, jak vše funguje se vším, že když se změní jedna malá věc, může to významně (a nebo i málo) změnit něco jiného, že psychika je důležitá a další věci, co víme, jen je dobré si to uvědomit, připomenout a nebo na uvedených příkladech pochopit.
Vůbec ne špatné, čtivé, medicínské názvosloví vždy vysvětlené.
7/10
Musela jsem některé části přeskakovat, protože kvůli oslavným částem a názoru na výchovu bych jinak knihu odložila. Což by byla škoda, protože příběhy pacientů byly zajímavé. Líbil se mi popis provázanosti zdraví, psychiky a života vůbec. To je podle mě zásadní sdělení, které by se mělo dostat k co nejvíce lidem.
Tento víkend jsem si užila wellness pobyt a k tomu nesmí chybět zajímavá kniha. Protože řeším ted zdravotní problémy pohybového aparátu tato kniha byla dobrý výběr. Hodně zajímavé otázky ohledně lidského života, velice příjemné čtení, povídání o věcech, které nás trápí...
Pavel Kolář se s námi podělí o své zkušenosti a znalosti a už záleží na nás, jakou cestu si vybereme. Určitě jsem ráda za informace, které nás můžou obohatit...
Měla jsem ji rozečtenou asi půl roku a postupně dávkovala a vstřebávala, hlavně proto, že jsem musela na operaci plotenky.
Škoda že není víc takových komplexních pracovišť s tak šikovným panem profesorem.
V knize, hlavně ze začátku, je spousty odborných termínů, možná by bylo lepší trochu převést do,, srozumitelných,, slov.
I tak dávám 5* a budu se k ni vracet.
Autorka měla ukočírovat ego i slovník zpovídaného. A krátit a přepisovat do češtiny. Pak by to bylo mnohem lepší čtení. Bohužel to nezvládla. Je to takový oslavný text ve smyslu poslyšte a to mi řekněte, jak to děláte, že jste tak skvělý...
Tuto knihu by si měl bez rozpaků přečíst určitě každý z nás ...
Moc se mi líbí jak pan profesot zdůrazňuje naprostou propojenost všeho v organismu a na základě toho, že by měla být také maximální provázanost a spolupráce jednotlivých lékařských odborností.
Sama si moc dobře pamatuju jak při našich praxích se nás mnozí lékaři ptali jestli nechceme studovat něco pořádného ....
Kniha není vůbec jen o sportovcích, ale o dětech, jak je nepřetěžovat, ale vypěstovat v nich lásku k pohybu. Jak se naučit poznat a přijmout své limity. O poúrazových stavech, že tímto život nekončí, především však je potřeba těmto lidem dopomoci k co nejlepší kvalitě života. A také o stáří, že není vůbec žádnou výhrou přežít svůj život.
Nesmírně zajímavá kniha, pro mě zejména kapitoly o stresu, aktivním pohybu, stárnutí a umírání. Přiznám se, že jsem pár otázek ohledně péče o sportovce a jejich léčby přeskočila.
"Hluboký pád přivodí často největší štěstí." Shakespeare
"My totiž žijeme v nereálných představách, kdy smrt přijde, proto myšlenky na ni stále odsunujeme dozadu. Až příliš lpíme na tom, abychom byli silní, spokojení a pořád mladí. Člověk by si ale měl nastavit svůj život s vědomím toho, že tahle otázka jednou doopravdy přijde a že by ho neměla vyděsit ani zaskočit. Pokud to dokáže, nejspíš udělá určitou revizi svých aktivit. Najednou si totiž uvědomí jiný smysl a úplně jiné hodnoty."
Skvělá kniha podaná jako rozhovor s uznávaným českým fyzioterapeutem. Kniha je v první polovině náročnější na čtení pro uvádění odborných pojmů. Čtenář laik se v textu ztratí. V druhé polovině jsou však skvělé podměty k zamyšlení - např. jak zapojit tělesně postižené zpět do práce/společnosti; bolest nemusí mít zdroj v místě, kdy bolí; nebo zamyšlení nad smrtí (medicína prodlužuje léta dožití vs. mohla by spíš zkvalitnit léta pacientovi a ne je prodlužovat)
Kniha je neobyčejně zajímavá, pan profesor Kolář odborník na slovo vzatý. Nejzajímavější mi přišlo jeho vyprávění a skutečné příběhy z praxe. Kniha má i značný duševní přesah, který jsem tak úplně nesdílel. Ale třeba se tam ještě dostanu.
Teď se jdu učit žonglovat, to je jedna z načerpaných inspirací .. ;-)
Kvalitni rozhovor s velkou osobnosti nasi zeme. Tolik veci k zamysleni, dohledani, ...
U Pavla Koláře vidím jiný pohled a možná proto je taková kapacita ve svém oboru. Naprosto souhlasím s tím, že se děti zbytečně vozí do školy, s tím, že jeden lékař neví, co dělá druhý lékař se stejným pacientem, že se ve zdravotnictví nedívá na člověka komplexně, nehledá a neřeší příčinu, řeší jen důsledky v podobě dalších léků. U většiny lékařů je bohužel jejich povolání jen rutinní záležitost.
U Pavla Koláře vidím jiný pohled a možná proto je taková kapacita ve svém oboru. Naprosto souhlasím s tím, že se zbytečně vozí děti do školy, s tím, že jeden lékař neví, co dělá druhý lékař se stejným pacientem, že se zdravotnictví nedívá na člověka komplexně, nehledá a neřeší příčinu, řeší jen důsledky v podobě dalších léků. Zdravotní je u většiny lékařů bohužel rutinní záležitost, jen kapacity mají jiný, správný pohled.
Začátek mi úplně nesedl, ale od druhé kapitoly to byla opravdu zajímavá kniha o tom, jak vše se vším souvisí. A to nejen fyzické problémy s psychickými, ale třeba i klouby s vnitřními orgány, nebo sporty provozované v dětství s naším postavením. Prostě, že na vše je třeba dívat se komplexně, a že některé věci lze ovlivnit a že něco musíme přijmout. Jak je důležitý nadhled a taky míra s jakou sporty děláme. Sice je to náročné čtení, ale knihu doporučuji, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací.
Nic zajimavejsiho jsem v poslední době nečetla, hluboce mě některé pasáže zasáhly a hodne mi to otevrelo obzory, oci a myšlení v souvislostech. Vše je spojené se vším a bolest v daném místě neznamená, že tam je i problém. Profesor Kolář má široké povědomí a citlivě dokáže vidět nedostatky společnosti. Mě se kniha líbila
Málem jsem knihu zahodila někde u:
"Narušujeme tak tradiční, ale především i přirozené stereotypy, takže chlapeček si hraje s panenkami a holčička opravuje autíčka, muž už není tatínek a žena ztrácí roli maminky, zvyšuje se povědomí o mužích v domácnosti. Největší nebezpečí všech těchto věcí spočívá po mém soudu v jejich plíživosti a postupném přesměrování jejich vnímání v našich myslích. To, co bylo "out" je po čase "in". Vadí mi, že tím prolamujeme někdejší jistoty a útočíme tím na základní křesťanské hodnoty a biologickou přirozenost."
Je mi srdečně jedno, jaké má který stárnoucí chlap povzdechy na novou dobu, kdy už to vůbec není jako za mlada, ale nemám ráda lehkovážné zaklínání se biologickou přirozeností. Naše obory se snad překrývají dost na to, abychom se případně shodli, že biologickou přirozeností člověka je mít palec v protilehlém postavení k ostatním prstům, takže když např. neodtéká umyvadlo, tak je úplně jedno, co kdo považuje za svou gendrovou roli (ať už to znamená cokoliv, to je zase zcela mimo mé vzdělání), vyčistit se to musí a základní biologické minimum pro to má každý, kdo je takovým palcem vybaven. Můžeme o rolích jistě polemizovat dle libovůle, ale s přirozeností opatrně. Abychom se nedostali k té biologické přirozenosti, kdy nejtěžší práce vykonávají (v rozporu se základními křesťanskými hodnotami) ti nejslabší, protože je nejlehčí je k tomu donutit.
Po překonání četby o profesorových názorech na základní otázku života, vesmíru a vůbec, kdy už jsem se začínala obávat, že to o té fyzioterapii a rehabilitaci snad ani nebude, už mě kniha zajímala velmi. Neobsahuje sice žádné praktické tipy (byť si myslím, že kdo chce, tak si z ní něco praktického odnést může), ale zato mi přiblížila řadu odborných termínů a historii rehabilitce u nás. Historie oboru je dost důležitá pro pochopení, proč ještě ve 20. letech 21. století není při všech preventivních kontrolách zavedenou praxí pravidelně kontrolovat také pohybový aparát. Nebo proč stále nemalá část zdravotníků v porodnictví nezná pořádně význam polohování pro dobrý průběh porodu a nerozumí biomechanice. Nejvíc mě zaujaly kapitoly "Život s posturou", "Zhroucené ideály" a "Nešikové a šikulové". Konečně někdo, kdo by zřejmě pochopil, co se obvykle marně snažím vysvětlit, když po mně nějaký fyzioterapeut chce ohodnotit bolest na škále od 0 do 10. Totiž to, že konkrétně v mém případě má moje subjektivní hodnocení jen málo společného s objektivním stavem a měl by více dát na svůj zrak, hmat a zkušenost. Postura, propriocepce, ideomotorické funkce, části o psychomotorickém vývoji, to mě všechno strašně bavilo. Také by mě bavilo nechat si to všechno otestovat, ale to je zřejmě docela drahá legrace. Ráda bych si přečetla i odbornější texty z této oblasti.
Rozhodně mi ale nevadily názorné příklady na sportovcích a jiných známých osobách (stejně jich většinu neznám), bylo to zajímavé dokreslení teorie praxí. Forma rozhovoru mi úplně blízká není a zde to občas působí docela strojeně. Běžně si v knihách nepodtrhávám, ale tentokrát lituji, že jsem to neudělala - je docela těžké dohledat znovu konkrétní informaci, aniž by člověk přečetl celou kapitolu. U *** zůstávám hlavně kvůli tomu, že by mi bylo bližší trochu jiné zpracování tématu.
Je to vlastně rozhovor s odborníkem na tělo , který je u nás naprostá jednička. Je dobré si ji přečíst. Doporučuji.
Celostní medicína tu zoufale chybí a pokud nemáte známého lékaře, fyzioterapeuta či rehabilitační sestru nebo nemáte štěstí na kvalitního doktora, můžete si jen přát, abyste je nikdy kvůli vážnějšímu problému nepotřebovali. Knihu jsem nejprve poslouchala (zde doporučuji - nedělejte to, tato audiokniha se fakt nepovedla), ale už během poslechu jsem si ji musela koupit. Další úlovek do mé nijak rozsáhlé knihovny, protože zas není tolik knih, které bych MUSELA mít doma. Poslouchejte Petra Koláře, ale především poslouchejte svoje tělo.