Labyrint pohybu
Pavel Kolář , Renata Červenková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/425610/bmid_labyrint-pohybu-TtI-425610.png
5
683
683
Knižný rozhovor s uznávaným odborníkom na rehabilitáciu prof. Pavlom Kolářom o pohybe v medicíne, športe aj v bežnom živote „Hýbeme sa buď málo, alebo zle a pohyb sa vytráca nielen zo života, ale i z medicíny,“ tvrdí renomovaný fyzioterapeut profesor Pavel Kolář, ktorý už tridsať rokov pôsobí na poli rehabilitačnej medicíny vrátane športovej. V dômyselnom mechanizme ľudského tela a mysle sa snaží nájsť skutočné príčiny, ktoré ho pokazili, a správnou liečbou navrátiť pacientom stratené zdravie.... celý text
Literatura naučná Zdraví Zdravotnictví
Vydáno: 2019 , VyšehradOriginální název:
Labyrint pohybu, 2018
více info...
Přidat komentář
Jsem vážně mile překvapena touto knihou, kterou jsem poslouchala jako audioknihu…
Akorát ten způsob léčení ze zasekl jen u něho v nemocnici…
K nám se ještě nedostal…
Velice zajímavá kniha z oblasti rehabilitace. Díky ní jsem si otevřela oči, že vše souvisí se vším a zdánlivá bolest kolene/ramene/zad nemusí být jen otázka na rehabilitaci. Určitě doporučuji přečíst všem, kteří se trošku zajímají o své tělo.
Zatímco o Kolářovi jsem dosud nevěděl nic, respektive skoro jen to, že tady na Jižňáku má své Centrum pohybové medicíny, zatímco mě vůbec nezajímá fyzioterapie, ačkoliv by opravdu měla, tento rozhovor mě skutečně zaujal a dal mi nahlédnout do osobnosti skutečně erudovaného člověka. A opravdu nemohu souhlasit s komentářem Pelea; v zásadě výpověď každého by šla takto znevážit a znehodnotit. To by pak nikdo obecně známý o sobě nemohl říci nic, aby nebyl prohlášen za egoistického panáka.
Já jsem si knihu vysloveně užil. Pustil jsem se do ní kvůli zmínce o dr. Vojtovi, jehož dětskou pacientkou bývala moje manželka a nedá na něho dopustit. Ale zaujala mě i ostatní líčení, a dokonce i odborná líčení o fyzioterapii a další. S tak nahuštěnými užitečnými informacemi se setkávám málokdy.
Velmi moudré vyprávění s příběhy hrozných lékařských případů, ale i šťastných konců. Místy velmi odborné a pro laika těžce pochopitelné, přesto se spoustou zajímavých informací uváděných v souvislostech. Např. proč se nám zvedá žaludek na moři nebo pouťové atrakcí, proč si při sportu nepouštet hudbu do sluchátek, o bolesti, o placebo efektu, o stresu i odpočinku. Sem tam drobné motorické testy, které si může čtenář sám na sobě vyzkoušet.
Knížku jsem si chtěla přečíst už minulý rok. Teď na ní došla řada. Pana Koláře jsem měla možnost potkat jednou osobně na jednom konziliu. Je to opravdu velice vzdělaný a také zaneprázdněný člověk. Takže jsem byla velice zvědavá. Mám takový možná trošičku rozporuplný pocit ze čtení. Je pravda , že jsem na knížku neměla tolik času, tak jak bych si přála a jak by si to knížka zasluhovala. Takže si myslím, že v budoucnu ještě jednou knížku otevřu. Pokud to čte úplný laik, který vůbec nenahlédl do života rehabilitací a tak, tak si myslím, že asi úplně nebude nadšený. Nicméně se člověk dozví určitě informace, které jsou zajímavé a velice přínosné. Ale čekala jsem asi trošičku víc. Třeba to je jen můj názor.....
Doporučuji hlavně pro fyzioterapeuty ale za mě přínosný rozhovor a velice zajímavá témata
Panu Kolářovi jsem moc vděčný. Byl to právě on, kdo si troufl ze své pozice odborníka s mnohaletými zkušenostmi sdělit nám po vyšetření našeho syna s DMO, že "Váš syn se postaví".
Když jsme se pak s manželkou dozvěděli, že s ním vyšel rozhovor v podobě této knihy, neváhali jsme.
Ačkoli kniha může působit tak, jak popisuje Peleus níže, tyto indikace jsem během čtení nijak nevnímal, naopak na mě obdivně působil rozsah zkušeností a vědomostí, které pan Kolář bezpochyby má.
Zpětně se sice může jevit, že si v některých pasážích nahání ego, vyjadřuje se až příliš erudovaně a jmenuje celou řadu významných osobností, ale řekněme si to na rovinu, my v jeho kůži, s jeho vědomostmi a zkušenostmi bychom to rozhodně neudělali?
Moc zajímavé čtení od skutečné kapacity, která umí zasvěceně hovořit nejen o svém oboru, ale zvládá i přesahy. Je fakt, že by bylo přínosné být v některých věcech konkrétnější, je to podle mě spíš biografie, než naučná literatura, ale na druhou stranu téměř žádná doporučení v medicíně neplatí univerzálně a pan profesor se tak nějakému zobecnění zjevně a vlastně i pochopitelně vyhýbá. Musím ale říct, že ač jde o rozhovor, je to čtení velmi poutavé, protože Pavel Kolář rozhodně má co říct. Knížka mi byla vlastně vnucena, tak jsem si řekla, že se do ní jen tak kouknu, aby se neřeklo. No a já přelouskala pár stránek a řekla si, že si to vlastně musím přečíst celé. A tak to má být.
Inspirativní. Člověk musí nad některými větami přeci jenom trochu přemýšlet, aby pochopil, ale nakonec zjistí, že to dává smysl. Kolář umí vysvětlit problémy na konkrétních případech a nutí nás k zamyšlení nad sebou samými. Hlavní myšlenka knihy se mi jeví to, že je nutné léčit příčinu, nikoliv důsledek.
Úvod ve stylu "dřív byla tráva zelenější, děti běhaly venku, nebyly ty internety a mobily, matka stála u plotny a podřizovala se dětem, chlap doma nemá nic dělat, chlapeček by si neměl hrát s panenkami, sodoma gomora na západě už se dostala i k nám", následuje leštění ega, jak tvrdě trénoval jako gymnasta a ještě tvrději studoval, aby pak mohl od píky rozvíjet svůj obor. Navíc kladení otázek typu "Ó, pane profesore, jak jste to dokázal?" Místy odborná svahilština, hodně detailů, který sportovec měl kde bebíčko, praktických typů pomálu.
Autorka: Ó, pane profesore, vy jste tak moudrý! Povězte nám o tom víc!
Profesor: Ano, ano. Už jako dítě jsem býval nadprůměrně chytrý.
Autorka: Ó, pane profesore, v minulosti to určitě bylo těžké, ne?
Profesor: Ano, ano. Vše jsme dělali na koleni a de facto zakládali celý jeden obor. Nebýt nás (rozumějte mě a pár kamarádů), fyzioterapie v ČR je pouze heslo v encyklopedii.
Autorka: Ó, pane profesore, a to jistě máte mnoho úspěšných případů, ale i na city působících smutných příběhů?
Profesor: Ano, ano, na co sáhnu, ve zlato se obrátí. Pokud ne, za to nemohu já, ale cizí chyby nebo lidská psychika.
Autorka: Ó, pane profesore, no to je jasné! A co takhle příběhy s celebritami, najdou se?
Profesor: Ano, ano, mnoho. Tadyten hráč, tamten hráč, oba první prezidenti. Jéje!
Autorka: Ó, pane profesore, no vy jste prostě dokonalý vzor pro následovníky! Á propo co vývoj "Vašeho" oboru, jak si stojí?
Profesor: Ano, ano, no to víte, není to tak kvalitní a srdcem dělané jako za nás! Teď je to o penězích a nepříliš šťastně nastaveném financování zdravotnictví. Tedy, já sice jsem jeho součástí, ale já to dělám dobře, to ostatním jde jen o peníze. Jen prosím, neptejte se na konkrétní věci, jak něco zlepšovat, to já jen tak, obecně.
Autorka: Ó, pane profesore, ani by mě nenapadlo něco tak podlého! Když vy jste nade vší pochybnost dokonalý!
Neupírám p. Pavlu Kolářovi zásluhy, ani nezpochybňuji odbornou erudici. Nicméně od knihy jsem čekal víc fyzioterapie a méně glorifikující medailonek jedné z osobností tohoto oboru. Toť vše.
Moudrá kniha .Pohyb je základní lidská vlastnost ,ale bohužel už se nám nějak vytrácí z našich životů........ !
Kniha od odborníka, který rozhodně má co říct. Popis motorického vývoje, příklady z praxe i provázanost mezi jednotlivými funkcemi těla mě nepřestává fascinovat a bylo skvělé, přečíst si o tom víc.
Víc takových!
Zajímavý člověk, zajímavé názory, zajímavé informace. Značná část knihy se ale týká ošetřování vrcholových sportovců, tzn. lidí, kteří za peníze svoje zdraví prodávají. To bylo naopak únavné, podobně jako historky o prezidentech. Asi snaha o zvýšení prodejnosti. Kvůli tomu se možná nevešly důležitější věci a potenciál rozhovoru zůstal nevyužitý.
Kniha mě zaujala od první stránky. Pan profesor je člověk na svém místě. Pokora, kterou jsem z něj cítila při osobním setkání, byla protkaná celým textem. Knihu jsem doslova hltala a bylo mi moc líto, když jsem ji dočítala. To se mi snad ještě nikdy nestalo. Při některých příbězích mi zůstával rozum stát, některé byly hodně úsměvné a spoustu z nich jsem obrečela. Kniha pro mě nebyla jen tak počteníčkem, ale hodně mě to povzbudilo v boji s DMO, který již 5 let vedeme u našeho syna. Někdy si říkám, že jsem na něj až moc tvrdá a měla bych možná polevit, ale jak říká pan profesor, je potřeba být ve výchově důsledný a u hendikepovaných i tvrdší, než u zdravě se vyvíjejících dětí - vede je to k samostatnosti. Tak jsem to vždy cítila, nechci být brzdou svých potomků... to však ukáže až čas... a důsledná sebereflexe. Držím nám všem palce!!! A přeji všem hodně sil a energie do pohybu, ať je ho dostatek a je správný :) Jo a nezapomeňme na regeneraci a relaxaci :)
Líbilo se mi jak s úctou a respektem pan doktor mluvil o lidech, kteří bolest simulují kvůli pozornosti svých blízkých, kteří to netuší, ale on ano a nemůže to říct. Z jeho povahy jde cítit pokora, jak k životu, tak k léčení. S jeho názory jsem se dost ztotožňovala. Je to velice sečtělý člověk a jeho povídání je velkým přínosem. Z některých příběhů mi bylo úzko, zmiňuje v krátkosti silné životní osudy, ale rozhodně doporučuji přečíst.
Hodně zajímavá kniha, ke které se určitě vrátím (především k poslední kapitole).