Lágr
Sergej Dovlatov (p)
Impozantní, strhující novela ruského spisovatele, který v roce 1978 emigroval na Západ, a i tam dokázal vzbudit o své dílo nebývalý zájem. Tam také před několika lety zemřel. "Lágr" je jedním z jeho nejvýraznějších textů, je jakýmsi souhrnem vzpomínek dozorce ze stalinského koncentračního tábora, při jehož četbě běhá čtenářům ještě dnes mráz po zádech.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1998 , Volvox Globator , Kniha, grafika, bibliofilie – KGBOriginální název:
Zona
více info...
Přidat komentář
Tahle knížka je poklad. Zvlášť zajímavé bylo číst tuto knihu hned po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Rozsahem jsou novely srovnatelné. Koncept je ovšem úplně jiný. Solženicyn mluví z pozice mukla, Dovlatov z pozice bachaře. Lágr má dvě roviny:
1) série lágrových povídek, podle autora rekonstruovaných na základě opisů, jež ze Svazu poslal na Západ a po emigraci získával zpět od svých přátel – tím je dána fragmentárnost, protože se mu údajně nepodařilo shromáždit všechny původní texty a on je odmítal rekonstruovat po paměti,
2) údajné dopisy nakladateli (Igor Markovič Jefimov), psané v průběhu roku 1982 v New Yorku, v nichž autor komentuje povídky a rozvíjí meta-úvahy o svých zkušenostech se sovětským lágrem (lágr jako model sovětské společnosti), ale i o své literárně tvůrčí koncepci atd.
Přestože téma knihy je apriori pochmurné, Dovlatov má zvláštní schopnost vykouzlit ze zdánlivě banální situace najednou něco nečekaně hlubokého a zároveň (někdy) překvapivě vtipného... Ostatně, prý mu říkali "trubadúr vycizelovaných banalit". Kniha je plná zajímavých postřehů o povaze sovětské moci a společnosti. Dovlatovův typicky lakonický styl vyprávění se mi šíleně líbí.
Knihu jsem četl pomalu, neb jsem si musel každou chvíli dohledávat sovětské politické a kulturní reálie, na něž je v knize nepočítaně odkazů. Včetně zmínek o Solženicynovi a Šalamovovi.
Myslím, že anotace ke knize je trochu zavádějící. Kniha sice je o stalinském táboře, chcete-li si však dopřát avizované běhání mrazu po zádech, doporučuji sáhnout po jiných knihách se stejnou tematikou. Tato se totiž nevyžívá v líčení táborových hrůz, ale naopak hledá v táboře to lidské, hledá člověka. A poukazuje na to, jak tenký je led mezi vězením a svobodou. "Rád bych, aby to bylo o lidech a o životě... Ještě jednou opakuji, že mě nezajímá vězení, ale život. Že mě zajímají lidé, a ne zrůdy."
Citlivě a s typickým Dovlatovovým humorem a cynismem napsaná kniha, která popisuje lágr z jiného úhlu, než jsme od ruských autorů zvyklí. Dovlatov se sám vyhýbá srovnávání se Solženicynem či Šalamovem a svým způsobem se vůči nim vymezuje.
"Ale stejně - psát nového Šalamova by přece nemělo smysl."
"Jistě, nejsem žádný Solženicyn. (...) Nehledě k tomu, že naše knihy jsou dokonale různé."
Autor se nevyžívá v hrůzných podrobnostech lágrového prostředí, ale snaží se psát o lidech a o životě. Kniha tak obsahuje výjevy z nejrůznějších situací, kterých byl coby bachař v táboře svědkem, místy je vtipná, místy dojemná. Dokresluje celkový obraz prostředí pracovních táborů, známého z jiných děl, obsahuje úvahy o člověku, lidství, o moci a zlu.
"Podle Solženicyna je tábor peklo. Já si naopak myslím, že peklo jsme my sami..."