Laická spiritualita Madeleine Delbrêlové s Kateřinou Lachmanovou

02.09.2023

Četla jsem podruhé, každý den jednu kapitolku. Jsou tam moc krásné myšlenky o životě s Bohem v laickém stavu.

08.04.2021

Možná nejsme úplně zvyklí vidět laický stav jako povolání. Povolání, to jsou přece ta "duchovní povolání" - ke kněžství a k zasvěcenému životu. Laici jsou jaksi... ti zbylí, nevybraní, do nichž není potřeba tolik investovat. Stačí se podívat, kolik tramvajáků, manželů či politiků je nám stavěno před oči coby vzory křesťanské existence. Chce-li laik prožívat duchovní život ve větší hloubce, odedávna přebírá formy známé ze zasvěceného života, jen s příslušnými úlevami na míru svým životním podmínkám. Někdy dokonce chápanými tak, že mezi svatostí a mírou těchto úlev platí nepřímá úměra: čím víc se tvůj život navenek podobá mnišskému, tím jsi svatější!
Není to špatně pochopené zadání, které může našemu chození s Pánem dokonce překážet? Existuje jiný způsob? Madeleine Delbrêl nám spolu s Kateřinou Lachmanovou připomínají, jak nás Pán povolává, aniž by po nás žádal "natlačit se" do konkrétní životní formy. On sám přece v klášteře nežil, ani Matka Boží není svatá navzdory svým rodičovským povinnostem, ale skrze ně. Nejsme jako laici z vážných a velkorysých plánů našeho Pána "bohužel vyloučeni", ani od nich "bohudík dispenzováni". Jednotlivá zamyšlení této knihy ukazují, jak můžeme v síle Ducha svatého v denním rozhodování, v nakládání svým časem, v konané práci a v interakcích s lidmi žít život radikálně věrný a poslušný Kristu.

Potěšilo mě, že je v jedné z úvah zmíněn František Saleský. Jeho Úvod do zbožného života ráda čtu a myslím si, že v lecčems je pro nás laiky výborně použitelný i po čtyřech staletích.

25.01.2021

„Má-li někdo pocit, že duchovně žít a duchovně růst se dá jenom v kapli nebo v kostele, žije pravděpodobně v iluzi duchovnosti. A miluje-li někdo ticho natolik, že mu jsou lidé na obtíž, možná daleko víc než Boha miluje sám sebe a svůj klid. Skutečná modlitba by měla vyústit ve službu a v lepší vztah s lidmi, přičemž ve vztazích se modlitba osvědčuje a zároveň získává cenný materiál pro duchovní růst. Proto ‚není řečeno, že vůně polí tě povede k Bohu víc než rámus autobusu.‘“

Seznámil jsem se s Madeleine Delbrel teprve nedávno, právě díky přednášce Kateřiny Lachmanové. A cítil se silně osloven jejím zapojením zbožnosti do služeb každodenního života, jejím aplikováním evangelizačního povolání do běžných mezilidských vztahů - na pracovištích, na ulicích, mezi lidmi přirozeně nedůvěřivými a ostražitě sledujícími „katolickou agitaci“. Zdá se mi velmi vhodné, že útlou knihu komentářů k jejím myšlenkám napsala právě paní Lachmanová, myslím si, že obě dámy mají společný smysl pro konkrétno, že dokážou velmi příhodně jaksi stáhnout věci nebeské na pevnou zem do reálně prožívaných situací. A tím umožní vrátit na zem i čtenáře, kteří někdy pro samé vznešené mudrování a hledání ideálního zapomínají, že žijí mezi obyčejnými lidmi a pro obyčejné lidi.
Formát krátkých úvah neumožňuje jít do hloubky, tuhle práci už musí vykonat každý čtenář sám, ale paní Lachmanové se párkrát podařilo uchopit myšlenky Madeleine Delbrel způsobem, který byl inspirující, nasvětlila mi mnohé z nových úhlů - tím mi bylo čtení užitečné. V jiných kapitolách se nestrefila do „mých témat“, samozřejmě, a ještě v jiných nepřekročila rámec povšechného konstatování. A občas taky píše něco, co už všichni víme, ale to vůbec nevadí, jsou věci, které není na škodu neustále opakovat – výrok, že „skutečně milovat znamená darovat sám sebe druhému, aby se on stal víc sám sebou“, sotva bude pro někoho novinka, ale ... kdybychom si tu větu opakovali desetkrát denně, stejně by to bylo málo.

„Shledáš-li, že jsi nepatrný, nečiň z toho závěr, že jsi perlou“ (Madeleine Delbrel)