Lamento

21.04.2021

„Co Bůh si vymyslil, chce míti procítěno,
přijde pohroma, dětem a opilcům je to jasné,
jen z lásky mohla by zde ještě trysknout radost,
kdyby láska nebyla vášní,
jen z lásky mohlo by zde ještě trysknout štěstí,
kdyby štěstí nebylo vášní,
dětem a opilcům je to jasné...
Bylo by třeba žít, abyste byli,
ale nebudete, protože nežijete,
a nežijete, protože nemilujete,
protože nemilujete ani sebe, natož bližního.“

Být literární polovzdělanec má někdy i svoje výhody. A tak se stalo, že jsem se až teď seznámil s životním příběhem a částí tvorby Vladimíra Holana. Bylo to vlastně náhodou, při sledování divadelního představení o Janu Werichovi, se kterým Holan sdílel vilu na Kampě. Právě vedle hlučného a publikum hledajícího Wericha Holanova osobnost dobře vynikne. Za pozornost nestál jen očekávatelný kontrast extroverta a introverta, herce toužícího po uznání a básníka samoty. Zajímavější bylo vidět, jak oba tvůrce deformoval hlas jejich vlastního svědomí, jak se hroutili a bortili ve svěráku vnitřního a vnějšího tlaku, tedy mezi přirozenou touhou po osobnostní a umělecké integritě a brutálním komunistickým režimem, který dohlížel na každé lidské nadechnutí a trestal každou neposlušnost. Jejich reakce byla zdánlivě tak diametrálně jiná, ale v duších se vedl stejný boj.
Jak jsme si všichni podobní...

„Nerovnost země, a tedy i nerovnost lidí
jen na kolenou ucítíš.
Miluj však obě a věru jen tím spíš,
že není lásek, že je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž.“

Oddělit tvorbu autora od jeho životního osudu je někdy nemožné. Copak by šlo třeba číst básně Sylvie Plath a nemyslet na její osud? S Vladimírem Holanem je to podobné, v jeho niterných a pochmurných verších je cítit smutek člověka, který nemůže žít svůj život v plnosti, zřejmě stud za dřívější morální selhání, ale také vytrvalé odhodlání umělce, který cítí své povolání a nedokáže přestat tvořit, i když jeho slova zůstanou před veřejností skrytá. A taky trýzeň otce rodiny, který nemůže nevidět, že důsledky jeho rozhodnutí si krutě odnesou jeho nejbližší, jeho milovaní.
V té vší bídě, hmotné i duchovní, nepřestává Vladimír Holan hledat sebe ve světě i v Bohu prostřednictvím svých působivých slov. Ta nejsou prvoplánově krásná, ne, spíš škrábou jako žínice, než aby hladila jako samet. Ale jdou z nitra, je to na nich poznat, a je to na nich krásné.

„Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
Třesu se, Bože můj, neboť tuším,
že brzo umřu a pevný měl bych být.
Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list,
neboť prkno v márnici je docela prosté.
List, nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.

Ale já...“