Lapači prachu
Lucie Faulerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502440/mid_lapaci-prachu-638702aad3d9b.jpg
4
256
256
V románu jsme svědky postupně vyjevovaného komplikovaného sesterského vztahu, mezilidské poziční bitvy plné opakovaných prostředků, pastí a nášlapných min. Střetávají se zde dva přístupy k životu - život mateřský jako naplnění a život opevněný proti "vetřelcům" zvenčí. To, co je považováno za normu, a to "nenormální". Hlavní hrdinka se postupně propracovává k nevyřčené a vnitřně potlačované pravdě, za níž její matka dostane dlouholetý trest vězení, dcera v útěku před sebou samou a před skutečností ji nenavštěvuje a deformuje při tom v sobě celou minulost i přítomnost v nevyřčeném pocitu viny. Jde o nelíbeznou, hlubokou, věrohodnou a napínavou prózu, v otevřenosti výpovědi odvážnou. (v Městské knihovně Praha 2. elektronické vydání)... celý text
Přidat komentář
Tahle kniha se mi válela na stole tak dlouho, že se z ní stal malém též lapač prachu (páč číst knihy o úzkosti během úzkosti není zřejmě zrovna ideální). Ale po nakousnutí to už jelo.
Jízlivá a zdrcená žena, kterou všecko štve, není schopna pro to nic udělat a moří se stále v tom stejném. Trauma, vliv výchovy, vzpurnost. Psychologická vernisáž s naturalistickými detaily. Zní to otřepaně? Pokud ano, tak to forma naprosto smývá. Ať už nespolehlivým vypravěčem, tak autentickým jazykem.
Co musím třeba osobně vypíchnout, je vnímání plevelných frází u sestry Anny, která je jí naprostým kontrastem, a říkáte si, kdo se vám vlastně víc protiví, jestli Dana z konzumní společnosti, nebo nihilistická Anna.
Další postavou, jíž je "doktor Viktor", už tak okouzlen nejsem, neb je zřejmé, že je to trochu nastrčená figura, aby Anna promlouvala. Ale budiž, účel splnila.
Naprosto fádní aspekt, ale je to fakt čtivé. Jízlivé poznámky (má oblíbená „vypadá jak nějakej futuristickej obraz“ s. 87) tomu značně napomáhají.
Ve výsledku velký dobrý i na to, že mě to generačně míjí.
Na ulici jsem si koupila trdelník, procházela jsem městem, dala si rande naslepo se slepcem, co o mé přítomnosti na lavičce nevěděl, a přemýšlela, co mám dělat, co mi zbývá, jak jsem se sem vůbec dostala. Jak se to stalo? Přišlo to zčista jasna? Nebo se to ke mně už nějakou dobu kradlo? (s. 91)
Nevím proč, ale velmi dlouho jsem tuto knihu odkládala... Měla jsem ji doma v knihovně a ne a ne po ní sáhnout, přitom je krátká a mí blízcí z ní byli nadšení... Konečně na ni ale došla řada a já jsem neuvěřitelně mile překvapená... Kniha je skvěle napsaná a pocity hlavní hrdinky na mě hodně působily... Ženy ve středním věku se minimálně v jedné věci s hlavní hrdinkou musí shodnout a ztotožnit... Některé momenty pro mě byly už "moc" nebo jak to nazvat, ale ve výsledku jsem opravdu nadšená a knihu jen a jen doporučuji, aktuálně již čtu další autorčinu knihu...
Knížka je výpovědí mladé ženy, o jejím „ne vztahu“ k dětem a mateřství. Komplikovaný sesterský vztah i minulost, kterou nám Anna postupně odhaluje a dostává se tak k pravdě, kterou se snažila zatajit i sama před sebou.
Po dočtení Smrtholky jsem se rozhodla i pro prvotinu Lucie Faulerové Lapači prachu. A musím říct, že to bylo daleko drsnější, než jsem čekala. Vyprávění plné depresivních myšlenek. Prolínání představ, pravd i lží, že se v tom občas budete „plácat“ stejně, jako hlavní hrdinka.
Napsat o této knize, že byla pěkná, prostě nejde. Byla čtivá, byla překvapující i napínavá, rozhodně byla nevšední. Takže, pokud si chcete přečíst něco ne tak obvyklého, ale přesto ze života. Pokud jste naladěni na něco depresivního, ale chvilkami snad i úsměvného, tak směle do toho.
Smrtholka se mi líbila o něco víc, avšak obě knihy obsahují nezaměnitelný a úžasný styl autorky.
Hodně depresivní příběh, chvilkami hlavní hrdinku chápete, pak zase ne. Plno zoufalství a vlastně trošku odraz dnešní doby.
Lapače prachu lze určitě číst více způsoby, třeba také jako snahu zmuchlat a zahodit líbivě dokonalé pozlátko dnešní doby a kouknout, co nebo kdo je pod ním. Díky velmi osobně a otevřeně vyprávěnému příběhu a věku hlavní hrdinky Anny se nabízí knihu chápat i jako generační výpověď, nemyslím ale, že je to kniha jiným generacím nesrozumitelná. V hlavní hrdince Anně, stvořené do příběhu vystavěného na tragické rodinné historii, zkoncentrovala autorka řadu nejistot, zmatků, traumat, vnitřních neuralgií, zlozvyků a slabostí a řada z nich je myslím známá nebo nějak povědomá mnoha z nás. Z knihy mám dojem, že se autorka velmi snažila o psychologickou věrohodnost a to včetně závěru, který se přece jen pokouší nějakou cestu "vystoupit z kruhu" nabídnout.
Vadou na kráse je ale postava psychologa Viktora, která bohužel nevyznívá úplně uvěřitelně, spíš jako nutný spoluhráč pro vykreslení postavy hlavní hrdinky.
I přesto z knihy určitě převažuje inspirativní a dobrý dojem a talent L.F. rozhodně nelze upřít.
Při čtení mě napadlo, že autorka má možná ráda knihy od Pauly Hawkins nebo Gillian Flynn.
... mateřství, samota, naplnění života, norma, otevřenost, (ne)vztah k dětem
.
Jak má vypadat dnešní mladá žena?
Jak se má chovat dnešní mladá žena?
Jak má smýšlet o rodině dnešní mladá žena?
Jak se má cítit dnešní mladá žena?
Jaký má mít vztah k dětem dnešní mladá žena?
Odpovědi jsou jen na vás. Fandím všem ženám, které jsou sami sebou, nenechají se zviklat a ovlivnit tím, co je považováno za normální.
.
*Lapači prachu od Lucie Faulerové*
Prvotina mladej autorky- neviem, prečo väčšina mladých debutantiek potrebuje písať o sebadeštruktívnych mladých ženách s nejakou extrémnou ťarchou z detstva a dysfunkčnej rodiny. Kľudne by stačil popis prežívania mladej ženy v dnešných časoch globalizácie a odcudzenia následkom nárastu kontaktu so sociálnymi sieťami. Pretože, takáto postava je tak ťažko uveriteľná, celý jej život, zamestnanie, byt a jeho údržba.
Na druhú stranu sa mi páčilo v tomto debute, že autorka sa pohrávala s rozprávačom, občas sa tam objavil, Občas s rozprávačom komunikovala hlavná postava a dokonca, rozprávač na konci knihy spochybnil celú knižnú výpoveď postavy. Toto bol veľmi svieži pohľad v literatúre.
Hezký pokus nahlédnout do nitra rozbité duše. Vypravěč mi také přišel hezky a rozpolcený, mezi existencialně nihilistickým a romantickým příběhovým paradigmatem.
Dobře napsané, ale ničím nové. Nemám rád, když ze mě autor dělá voyera, čekám od kvalitní literatury víc...
Tak takový život žádné mladé ženě nepřeji. Ještě pořád nevím, jestli je mi jí líto. Spíš převažují záporné pocity. Zajímavé zpracování.
Zavádějící nakladatelská anotace slibuje (generační) výpověď o dnešní mladé ženě, ale je to studie jedné konkrétní rozložené osobnosti. Dobře napsané psycho, ale něco tomu ještě chybí, aby vznikla literární událost.
(SPOILER) Anna jako malá nezažila lásku, což ji dohnalo k hrůznému činu, za nějž ji nikdo nesoudil. Ona však žije v trestu, který si sama ordinuje a třísky lítají....
Tak většinou dávám knize 50 stran, jestli mne zaujme nebo ne. Pak čtu dál. Tuhle jsem si vzala do autobusu, a protože cesta byla dlouhá, protáhla jsem to na stovku. Bohužel mne nezaujalo a tak odkládám.
Za mě skvělé, snad i pro ty, kdo se s hlavní hrdinkou a negativitou promítnutou do celého přiběhy nedokážou ztotožnit.
Překvapivě zdařilá (beletristická) prvotina, která ale rozhodně není pro každého.
Svou depresivností a nekonvenční (anti)hrdinkou mi trochu připomněla Macochu P. Hůlové, ale líbila se mi mnohem víc (z Macochy jsem byla spíš znechucená). Anna mi byla o něco sympatičtější (nebo méně nesympatická?) než její kolegyně z Macochy. Chronicky ulhaná, sebedestruktivní, psychicky labilní a cynická 27letá žena, která se často chovala (a mluvila) jako puberťačka, mi sice neustále lezla na nervy, ale zase jsem ocenila její smysl pro humor, ironii, hravost a nápaditost.
Jinak mě u knihy zaujal originální styl vyprávění, skvěle vystavěné dialogy, postupné odhalování rodinného "temného tajemství" a autorčina hra s nespolehlivým vyprávěním (jak to tedy vlastně bylo?).
Jsem ráda, že jsem na tuhle knihu narazila. Autorčin talent je nesporný a doufám, že bude psát dál.
Koukám, že nominovat jako kvalitní dílo se dnes smí cokoliv.
Nemusím tyhle zmatený fantasmagorický "knihy" a hrdinky, který se nechávají ojet cizím člověkem v chodbě svýho bytu, který se chtějí sejít se ségrou ale pak pět stran v kuse přemýšlí jestli s ní promluvit mají nebo ne nebo úvahy aby se čtenář rozhodl, zda chce, aby žena jdoucí na ulici v kabátě byla mladá nebo ne a jakou barvu má asi ten kabát.
To raději to Brno.
Ale protože jsou tyhle zhulený zmatky brány jako NEOTŘELÉ, je jasné, že tomu prostě nemůžu rozumět.
Příběh mě navzdory počátečním obavám poměrně chytil, hlavně ta hravost, opakovací pasáže a jakási experimentálnost celého díla. Rozhodně se jedná o nevšední dílo, i když asi ne pro většinového čtenáře.
Mám poslední dobou štěstí na brutálně syrové příběhy ze současnosti, které mě totálně "sundají". Lapačům prachu dodatečně fandím za neskutečnou formu vyprávění: to, co mi na prvních stranách přišlo nepochopitelné (opakování slov, větných celků, vět, souvětí, jejich variace a přechody mezi vypravěčskými perspektivami) se mi okamžitě zarylo pod kůži a přišlo mi to neuvěřitelně osvěžující a vynalézavé. Tleskám příběhu i zpracování, doopravdy kvalitní čtení, které ale nebude pro každého.
Uchvacující, depresivní, kniha jež mi nedala vydechnout a současně jsem si oddechla, když jsem ji dočetla. Velmi originální práce s textem, moc se mi líbila lehká ironie, která se v textu objevovala, a která tak hezky dokázala shodit společenská klišé. Napsáno to bylo zajímavě, ale pro mě natolik skličující, že bych po knize znovu nesáhla.
Štítky knihy
prvotina rodinné vztahy psychologické romány mateřství mateřská láska matky a dcery rodinná tajemství Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena (nominace) české rományAutorovy další knížky
| 2020 |  Smrtholka |
| 2017 |  Lapači prachu |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Tohle byla jízda. Trochu vožralá, ale něco to ve mně zanechalo.