Smrtholka přehled

15.12.2024

„A podle mě se do ní ale nikdy nezamiloval, aspoň ne tak jako kdysi do mámy, kterou pravděpodobně miluje ještě teď, ještě pořád o ní sní, představuje si ji a má ji zabodlou jako trn hluboko v sobě. Myslim, že jeho osudovou ženskou byla vždycky máma, i přes všechnu její šílenost, přesto, že nás opustila, přesto, že tátu možná ona nikdy nemilovala, a i přesto, že Darina je ta, která tady pro nás vždycky byla, i když nemusela. A to si zas myslím kvůli tomu, jak se táta dívá na mámu, dokonce jak se na ni díval i tehdy, kdy na ni řval, že je nezodpovědná kráva, a ať vypadne.

Madla se mě jednou zeptala, jestli si myslím, že kdyby se máma u nás zase objevila a řekla tátovi miluji tě, omlouvám se, prosím, odpusť mi, děkuji ti, jestli by ji táta vzal zpátky a s Darinou se rozešel. Odpověděla jsem, že asi ne, že by to Darině neudělal, že jí podle mě má šíleně rád, že mámu sice miluje, ale v tomhle případě je možná víc mít rád.“

--

Kamarád mi tuhle doporučil a řekl o ní, že je důkazem toho, že u nás pořád vzniká kvalitní literatura. A měl pravdu, je to kvalitní literatura. Je to taková ta kniha, u které už na prvních stranách poznáte, že je výjimečná.

Přestože, anebo snad právě protože se příběh točí kolem smrti, je to kniha o životě, o křehkosti vztahů a okamžiků, o snech. Když teď o ní píšu, vybavuje se mi myšlenka z včerejší Szczygłovy knihy: „Určité věci si člověk musí uchovávat v mysli, aby se mu mohly přisnít, až už neuvidí“.

U téhle jediné jsem se letos smál. A věřím, že si u ní kdekdo i popláče. Máry je přesně jedna z těch silných mladých hrdinek, které jsem letos sliboval. A Lucie Faulerová je přesně jedna z těch mladých spisovatelek, které se podle mě vyplatí dál sledovat.

--

„Když jsem tátu viděla naposled, byla neděle večer. Loučila jsem se s ním, jela jsem do školy. Zrovna vy táhnul párky z lednice a lil do kastrolu vodu, a když mě viděl, jak tahám sbalenej kufr do předsíně, nechal to bejt, že mě odveze na vlak. A já mu říkala, to je dobrý, tati, v klidu se navečeř, dyť je to kousek. Ale on nad tím mávnul rukou, že se přece nepotáhnu s kufrem sama na vlak, že stejně ještě nemá hlad a párky počkaj, a šel nastartovat a já se s ním pak u trati úplně normálně rozloučila pusou na tvář.

Nojo, jenže pak ve vlaku na mě najednou, zničehonic, no vážně, vůbec nikdo to nečekal, ani já, ani ten pár, co seděl naproti mně, a už vůbec ne průvodčí, kterej na mě zíral jako na podezřelýho pasažéra, přitom jsem mu podávala platnou jízdenku i studentskej průkaz, prostě nikdo z nás to nečekal, jenže najednou mě přepadnul takovej příšernej záchvat pláče, co se nedal vůbec zastavit. A to jenom proto, že jsem věděla, že jakmile se můj táta vrátil domů, šel si ohřát ty párky a teď je sám v kuchyni večeří. Bože, já se až zajíkala, a hrozně jsem mu chtěla zavolat a říct mu něco, cokoli, to je jedno co, jenže jsem si říkala, přece mu nemůžeš volat takhle ubulená, dyť bys ze sebe nevydala ani jednu kloudnou větu - říkala jsem si, zavoláš mu, až se uklidníš, třeba až dorazíš z nádraží na kolej. Jenže já pak dorazila z nádraží na kolej, a stejně jsem mu nezavolala - říkala jsem si, dyť už je pozdě, zavolám mu ráno. Jenže já mu nezavolala ani ráno, ani pak pozdějc, a tak jsem se aspoň dušovala, že až přijedu domů na víkend, že ho prostě obejmu, protože jsem to už dlouho neudělala, a řeknu mu, mám tě ráda, tati, už proboha nežer ty párky! Jenže ani to jsem neudělala. A skoro nic jsem mu už nikdy potom neřekla, protože jsem to nestihla. A už mu nikdy nic neřeknu. A všichni (až na ty ostatní) víme proč.“

05.12.2024

Slabším povahám nedoporučuji, některé obrazy z knihy mě straší dodnes...
Ale kniha je to vskutku zajímavá, nikdy jsem nic podobného nečetla.