Smrtholka
Lucie Faulerová
Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.... celý text
Přidat komentář
Slabším povahám nedoporučuji, některé obrazy z knihy mě straší dodnes...
Ale kniha je to vskutku zajímavá, nikdy jsem nic podobného nečetla.
Jak již název napovídá odkrývá se zde problematika smrti v rodinném kruhu. Jazyk autorky je opryvdu neotřelý, vtáhne vás do pocitů vypravěče a naprosto pohltí. Nelehké téma, ale na téma smrti by se nemělo zapomínat, je to součástí našeho života a autorka dobře poukazuje na pocity kolem smrti blízkeho čl....
Posloucháno na ČRo. Neuvěřitelně silný sugestivní příběh, načtený skvělou Denisou Barešovou, při kterém jsem ani nedutala. Tak strašně jsem se o tu holku bála. A nejen o ni - příběh celé rodiny byl tak strašně smutnej, že jsem vůbec nechápala, jak se to dá vlastně všechno unést. Sra*ka, kam se podíváš! A ten konec - podle některých komentářů ho každý pochopil po svém
Jak už z názvu zcela vyplývá, Smrtholka je knihou, která zaujímá témata, jež nejsou pro každého. Byť má literární dílo pouhých dvě stě stran, trvalo mi zhruba týden jej přelouskat. Odlišuje se především svým neobvyklým stylem jazyka, jenž se na první pohled může zdát prostý a nijak zajímavý. Po nějaké době čtenář změní názor a dostává se do hloubky příběhu. Příběh je ,obohacen" mnohými statistikami o sebevraždách a o smrti, u nichž se musíte zastavit ve čtení. Začnete přemítat o ději i ve volných chvílích, kdy se však nechcete do příběhu ponořit. Co jsem měla zmínit hned ze začátku, je, že není příliš dobrý nápad knihu číst v té době, kdy vy samotní si v životě něčím procházíte. Jedná se o příběh, který se zaměřuje na tolik náročných situací, jež se mnohým stalo, že vám může způsobit bolest po psychické, a dokonce i fyzické stránce.
Opravdu poutavě napsané dílo, nenechá čtenáře ani na chvilku vydechnout a ztratit pozornost, protože by se už nechytil. Postupné odkrývání příběhu bylo nesmírně přitažlivé a celkový styl díla byl už jen třešničkou na dortu. Kniha se stává jednou z těch, ke kterým se v budoucnu určitě vrátím.
"Odkašlu si, cejtím se trochu trapně. Mlčíme tu takhle docela dlouho, přitom bych mu ráda řekla, že jsem o něm četla v novinách. O robotovi, co měl v nákupním centru ve Washingtonu nahradit lidskýho hlídače. Za pár dní se ale uprostřed směny zničehonic rozjel střemhlav do fontány. A těsně předtím, než to udělal, řekl: Všechno je v pořádku. Nikdo ho nezastavil. Prej nikdo nemohl tušit, co se chystá udělat, nikoho nemohlo napadnout, že se robot sám od sebe rozhodne naráz utopit ve fontáně.
Chtěla bych mu říct, že o něm vím, že se o něm psalo, chtěla bych se ho zeptat, jak to myslel s tím, že všechno je v pořádku, ale místo toho neříkám nic, místo toho se s ním dívám z okna."
Knihy Lucie Faulerové mají několik problémů. Zaprvé, je jich hrozně málo. Zadruhé, po dočtení vám všichni ostatní autoři připadají nudní a nezajímaví. Zatřetí, prachsprostě vás psychicky rozloží a neřeší, že skládat zpátky už se budete muset sami.
Kromě skvělé psychologie postav zbožňuji autorčinu hru se čtenářem, chaos časových linek, mísení reality s představami, to, že pokud přestanete dávat pozor, ztratíte se.
Nevytahujte z vody hadrové panáky, mohli byste omylem zachránit smrt. Druhá hvězda za perfektní výkon Denisy Barešové, která to namluvila pro rozhlas. První hvězda spíš jen proto, aby se druhá nebála. "Vycizelovaná mimořádná stylová čistota" (jak stojí v anotaci) sama o sobě bohužel nestačí. Děj nenahradí, chaos nepřebije a zájem čtenáře o vnitřní boj hrdinky nevzbudí.
Audio verze na rozhlasu dodala příběhu zcela nový rozměr. Věřím, že bych si ji užila ještě o něco více, pokud bych četla očima a 100% se koncentrovala. Neodkládejte to tak dlouho jako já. Stojí to za to!
(SPOILER)
Smrtholka Lucie Faulerové je Fuksovým Spalovačem mrtvol pro tohle desetiletí.
Je příběhem holky, která, ačkoliv si nepřipadá nikterak zvlášť výjimečná, je výjimečná tím, jak moc je sama sebou. Přiznaně tápající v nejistotách a tonoucí ve vlastních hloubkách - ve světě, kde všichni zaujímaj nějakou pózu, o který se snažej přesvědit nejen druhý, ale hlavně sami sebe - do morku kostí (ezokurzy paní Starostníkové, hodpodské debaty vysokoškolských studujících), hlavně aby náhodou nevybočovali.
Holky, která od útlýho věku příliš rozumí tak nějak všemu kolem sebe - kromě sebe. Protože hrozně brzy vybočila z předpokládaných kolejí. Na sebe se blbě sháněj návody.
Holky, rozměry jejíhož vnitřního světa nejplastičtějš přibližujou hluboký metafory.
Zdánlivě dokola se opakující obrazy rozjitřené mysli přinesou (trpělivému čtenářstvu i Máry) vždycky něco trošku nového: uvědomění, zapochybování, emoci. Stejně, jako je tomu v životě, když se člověk opakovaně vrací k výjevům z vlastního života, které vnímá jako zásadní pro vlastní příběh.
Na příběh i Máry jsem v průběhu dní myslela tak strašně moc, jako nikdy na žádnou knihu ani knižní postavu. Hluboce pocítěno. Jako bychom se s Marií přátelily, jako bychom se mohly přátelit, jako bychom byly tak trochu z jednoho těsta. [Na výstavě Evy Koťátkové ve Veletržním paláci zaznělo: "Je nás tu víc, co nezapadaj."]
Asi od třicátý stránky jsem napjatě očekávala, jestli je vlakojízda metaforou pro reminiscenční hospitalizaci na psychiatrickým oddělení. Než jsem se na konci dovtípila, že v podobným vlaku jedem nonstop my všichni. Částečně ho řídíme a částečně se pasažérsky vezem.
Tohle byla komponovaná emoční nálož sebezpytu, existenciální osamělosti, srdce plnýho lásky a pochyb, hororu [děsy jsou to, co v sobě skrývaj a dusej lidský duše, néasi] a humoru tak akurátního, že jsem se smála nahlas.
Všechno, úplně všechno do sebe vypointovaně zapadá. Ani slova nebo myšlenky navíc.
Miluju.
Tohle dílo mi přišlo do života v tak vypointovaným čase, že jen zírám.
--
A jestli se třeba cítíte jako Máry, Madla, Adam, táta nebo máma... nikdy není pozdě vyhledat bezpečnej psychoterapeutickej prostor <3
--
"Rozhlížím se po ostatních a cejtím se trochu, jako by mě někdo hodil do rozehraný hry, jejíž pravidla neznám, a řekl: hraj s náma, tak si hraj!" (str. 32)
"Tak dlouho člověk brousí nože, až se nůž zbrousí o něj." (str. 36)
"Pokaždý, když si začnu příliš uvědomovat sebe, začnu se drolit jak pískovec (...)" (str. 173).
"Na chvíli se vůbec nic neděje, ale to se jenom zdá, že se nic neděje, ono se toho ve skutečnosti děje hrozně moc." (str. 175)
"Úvrať." (str. 203)
Pro mne nesmírně silné a autentické. Chápu, že ten styl každýmu nemusí sednout. Ale já nemám námitek, nemohl jsem se od toho odtrhnout.
(Asi k tomu přispěla forma audioknihy s vynikající interpretací Denisy Barešové.)
Pořád přemýšlím, jak knihu hodnotit. Bylo to silné, bylo to zvláštní, poutavé, odpudivé, vtipné, smutné, lidské, uvěřitelně neuvěřitelné. Bylo to dobré. Určitě i díky D. Barešové, jak už bylo níže mnohokrát zmíněno, protože si nejsem jistá, zda bych byla schopna se do knihy v papírové formě začíst.
Poslouchala jsem jako mnozí další na rozhlasu. Už dlouho se mi nestalo, aby mě kniha takto vtáhla, musela jsem neustále poslouchat dál a těšila se na nové díly. O ději po poslechu neřeknu asi nic konkrétního, ale atmosféra byla neuvěřitelná a myšlenky velmi zajímavé. V tištěné podobě bych se ke knize asi nikdy nedostala (příp. za několik let). Dejte audio verzi šanci. Byla skvěle namluvená a dodává celému příběhu možná i něco navíc :-)
[četba ČRo]
Nenapadlo by mě knihu číst.
Nevěděla jsem, že Smrtholka a Morana jsou synonyma :o)
Ani to, že autorka je sympatická žena a velice zručná spisovatelka . . .
Zlákala mě hlavně Denisa Barešová, co načetla příběh naprosto skvěle.
Celkově bolavý téma poskládaný s až paradoxní chutí do života.
Máte-li chmury malinko hlubší, nechoďte do toho. Pokud jen lehké - styl příběhu je přes těžký téma svěží a odlehčený vycizelovaným rytmem příběhu, holčičíma puberťáckýma pokecama i ezo humorem....a za mě směřuje k bdělý pozornosti vůči citlivosti náctiletých. Nebo jestě líp k zodpovědnosti dospělých za světlo vnitřních světů vyvíjejících se mláďat, hledajících svoje místo na slunci. . .
"K smrti smrtí vyděšenej, i když to nedal znát."
"Tak dlouho se člověk dívá do tlamy tunelu až ho tlama sežere."
5/5
Audio ČRo: Pro mě bohužel strašně neukotvené. Takové nekonkrétní, ničem pro mě, co by mě zaháklo.
Velmi originálně napsaná knížka. Poslouchala jsem ji v naprosto úžasném podání Denisy Barešové, které celkový dojem ještě podtrhlo. Téma je hodně smutné, ale vzhledem ke spoustě humorných situací a dialogů, na člověka nepadá, i když rozhodně podněcuje k zamyšlení a bourá stereotypy. Navíc autorka používá neotřelé a svěží výrazové prostředky, které člověka vtáhnou do děje. Okamžitě jsem si ji přidala ke svým oblíbeným.
Štítky knihy
sebevražda deprese česká literatura psychologické romány sebepoškozování identita rozhlasové zpracování ztráta blízkých Magnesia Litera vyrovnání se se smrtíAutorovy další knížky
2020 | Smrtholka |
2017 | Lapači prachu |
2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
„A podle mě se do ní ale nikdy nezamiloval, aspoň ne tak jako kdysi do mámy, kterou pravděpodobně miluje ještě teď, ještě pořád o ní sní, představuje si ji a má ji zabodlou jako trn hluboko v sobě. Myslim, že jeho osudovou ženskou byla vždycky máma, i přes všechnu její šílenost, přesto, že nás opustila, přesto, že tátu možná ona nikdy nemilovala, a i přesto, že Darina je ta, která tady pro nás vždycky byla, i když nemusela. A to si zas myslím kvůli tomu, jak se táta dívá na mámu, dokonce jak se na ni díval i tehdy, kdy na ni řval, že je nezodpovědná kráva, a ať vypadne.
Madla se mě jednou zeptala, jestli si myslím, že kdyby se máma u nás zase objevila a řekla tátovi miluji tě, omlouvám se, prosím, odpusť mi, děkuji ti, jestli by ji táta vzal zpátky a s Darinou se rozešel. Odpověděla jsem, že asi ne, že by to Darině neudělal, že jí podle mě má šíleně rád, že mámu sice miluje, ale v tomhle případě je možná víc mít rád.“
--
Kamarád mi tuhle doporučil a řekl o ní, že je důkazem toho, že u nás pořád vzniká kvalitní literatura. A měl pravdu, je to kvalitní literatura. Je to taková ta kniha, u které už na prvních stranách poznáte, že je výjimečná.
Přestože, anebo snad právě protože se příběh točí kolem smrti, je to kniha o životě, o křehkosti vztahů a okamžiků, o snech. Když teď o ní píšu, vybavuje se mi myšlenka z včerejší Szczygłovy knihy: „Určité věci si člověk musí uchovávat v mysli, aby se mu mohly přisnít, až už neuvidí“.
U téhle jediné jsem se letos smál. A věřím, že si u ní kdekdo i popláče. Máry je přesně jedna z těch silných mladých hrdinek, které jsem letos sliboval. A Lucie Faulerová je přesně jedna z těch mladých spisovatelek, které se podle mě vyplatí dál sledovat.
--
„Když jsem tátu viděla naposled, byla neděle večer. Loučila jsem se s ním, jela jsem do školy. Zrovna vy táhnul párky z lednice a lil do kastrolu vodu, a když mě viděl, jak tahám sbalenej kufr do předsíně, nechal to bejt, že mě odveze na vlak. A já mu říkala, to je dobrý, tati, v klidu se navečeř, dyť je to kousek. Ale on nad tím mávnul rukou, že se přece nepotáhnu s kufrem sama na vlak, že stejně ještě nemá hlad a párky počkaj, a šel nastartovat a já se s ním pak u trati úplně normálně rozloučila pusou na tvář.
Nojo, jenže pak ve vlaku na mě najednou, zničehonic, no vážně, vůbec nikdo to nečekal, ani já, ani ten pár, co seděl naproti mně, a už vůbec ne průvodčí, kterej na mě zíral jako na podezřelýho pasažéra, přitom jsem mu podávala platnou jízdenku i studentskej průkaz, prostě nikdo z nás to nečekal, jenže najednou mě přepadnul takovej příšernej záchvat pláče, co se nedal vůbec zastavit. A to jenom proto, že jsem věděla, že jakmile se můj táta vrátil domů, šel si ohřát ty párky a teď je sám v kuchyni večeří. Bože, já se až zajíkala, a hrozně jsem mu chtěla zavolat a říct mu něco, cokoli, to je jedno co, jenže jsem si říkala, přece mu nemůžeš volat takhle ubulená, dyť bys ze sebe nevydala ani jednu kloudnou větu - říkala jsem si, zavoláš mu, až se uklidníš, třeba až dorazíš z nádraží na kolej. Jenže já pak dorazila z nádraží na kolej, a stejně jsem mu nezavolala - říkala jsem si, dyť už je pozdě, zavolám mu ráno. Jenže já mu nezavolala ani ráno, ani pak pozdějc, a tak jsem se aspoň dušovala, že až přijedu domů na víkend, že ho prostě obejmu, protože jsem to už dlouho neudělala, a řeknu mu, mám tě ráda, tati, už proboha nežer ty párky! Jenže ani to jsem neudělala. A skoro nic jsem mu už nikdy potom neřekla, protože jsem to nestihla. A už mu nikdy nic neřeknu. A všichni (až na ty ostatní) víme proč.“