Láska
Stanislav Kostka Neumann
Lyrické intermezzo 1925-1932. Kniha milostné lyriky, doplněná výběrem z pozůstalosti. K vydání připravila L. Špačková. Předmluvu napsala Marie Pujmanová. "Svět mění se, jen stará píseň srdce /vždy znova prýští touhou milostnou" zpívá Neumann ve své překrásné knize milostné lyriky "Láska". Je to milostný deník osobního rázu, a přece má obecný dosah. Všichni milující pak, kteří budou číst tato malá lyrická dramata, v nich poznají něco ze sebe.... celý text
Přidat komentář
Moc pěkná poetické a kniha poezie na téma různé podoby lásky od a anarchistickeho burice S K Neumana. Rád se ke knizce budu vracet.
Mali velkou touhu co se může stati?
Nejsnadnější věc je pro ni umirati.
Nejtezsi je žití, by se smutkem stala na paloučku štěstím ptakem zazpívala.
A nejsmutnější, když ji navzdy ztratis.
Veznem bez naděje do cely se vrátíš.
Velice plodný autor...
Říkalo se také na počátku 20.století: Lidičky, vyjde nový Neumann? Jako v současnosti se povídá u Viewegha, Třeštíkové, nebo Mornštajnové?
Přikláněl bych se k takové možnosti, přestože měl u mě osobně premiéru. Ale s velkými ovacemi zakončenou.
Pochopitelně píše S.K. Neumann vzletně. Tudíž nemusí být pro každého.
Ovšem syrovost současných básní, právě jemnocit básníka z počátku minulého století silně trumfuje. Přikláním se i k domněnce, že čerpá z vlastních prožitků; tak jsou některé jeho emoce silně a přesvědčivě vyjádřeny. A jsem přesvědčen, že spousta čtenářů emotivně splyne s vyjádřeními, které tak dobře umí zveršovat.
Ve sbírce je více trápení, soužení a žalu.
Ale najdete zde i dokonalou milostnou lyriku pod názvy: ACH, POJEDEŠ-LI V NEDĚLI, KYTIČKU JAHOD NA RTY PŘITISKLA MI, či KDYBY MI BYLO TŘICET LET.
Psát o lásce je neměnné téma citlivých lidí. Přál bych si, aby byly takové básně přijímány s pochopením a pokorou. Hlavním motivem je totiž vždy žena, k níž vzhlíží toužebně a láskyplně muž. Nemůže být lépe vyjádřena dokonalost symbiózy mezi pohlavími, obzvlášť v době, kdy lásce mezi mužem a ženou dostává se pejorativních trhlin. Ale třeba jsem jen příliš pesimistický...
Jak poeticky se dají vyjádřit různé podoby lásky. I ta hořká, neopětovaná. „Pět let jsem ti věrně sloužil, tu a tam jsi mzdu mi dala, bolestí jsem nastřádal si, ostatní jsi mně zas vzala. Pět let u tebe jsem žebral o almužnu z měkké ruky: upeklas mi těžký pecen z hořké trýzně, slané muky. Navždy odcházel jsem zlomen, ještě jsi mne zavolala, mrtvou něhou, živým vtipem znova jsi mi srdce rvala. A já zase chodil žebrat k prahu nemilosrdnému o lásku a míň než lásku, o almužnu hladovému. Každým pohledem jsem prosil, zřel, jak zrak tvůj sen můj škrtí… Odchází tvůj směšný žebrák do neznámých ulic smrti.“
Tak tomuhle říkám poezie. Autor si umí hrát se slovy a jeho verše plynou hladce a hravě, jsou srozumitelné, vtipné a jemné. Není nic, co bych vytkla.
Krásná kniha a krásné verše. Jak už je zřejmé z názvu všechny básně se zabývají láskou. Myslím že dnes už se kniha nedá sehnat ale pokud ji máte doma neváhejte.
Já osobně mám doma vydání z roku 1962 od nakladatelství Československý spisovatel, obálka je krásně růžová, jednoduchá v mém případě trochu zašlá ale to jí neubírá na kráse.
Knihu jsem našla v jednom antikvariátu a rozhodně koupě nelituji.
Knihu doporučuji a dávám 4 hvězdy. :)
Přikládám ještě oblíbenou báseň z této knihy:
Máš-li velkou touhu, co se může státi?
Máš-li velkou touhu, co se může státi?
Nejsnadnější věc je, pro ni umírati.
Nejtěžší je žíti, by se skutkem stala,
na paloučku štěstí ptákem zazpívala.
Ale nejsmutnější, když ji navždy ztratíš.
Vězněm bez naděje do cely se vrátíš.
Autorovy další knížky
| 1950 |  Kniha lesů, vod a strání |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
| 2000 | Dějiny ženy |
| 1897 | Satanova sláva mezi námi |
| 1954 | Domove líbezný |
Velice emotivní čtení o všech podobách lásky. O tom z nejroucnějšich citů, kterého je člověk schopen. Střídají se ve vás pocity naprosté beznaděje s pocity vášně a touhy. Bez lásky člověk neumí žít. A umí li to,nepoznal v životě tu pravou , odpouštějíicí, toužebně, spalující lásku. A pokud ji člověk ztratil, těžko hledá smysl žití. Ale naděje je vždy, ta se ztracenou láskou neumírá. Proto člověk žije. Protože věří.