Láska a tma
Mika Waltari
Velmi autobiografická - a také silně erotická - novela Láska a tma je příběhem nedovolené lásky, silného milostného citu ve spořádaném světě každodennosti, ale také hořkým vyznáním spisovatele. Nejdůležitější věcí na světě je pro něj literatura a on jí obětuje život svůj i svých blízkých. City, vášně, radosti, smutky a neřesti jsou pro něj jen materiálem pro jeho příběhy o výšinách a propastech lidských duší.... celý text
Přidat komentář
Od Waltariho jsem doposud četla pouze historické romány, ale musím říci, že i tato novela mě zaujala a určitě si přečtu jeho další díla.
Nevím, do jaké míry je novela autobiografií, ale působí jako naprosto upřímný náhled do duše vypravěče/autora. Uchvátilo mne, jak jsou v dialozích nebo v myšlenkách vypravěče zachycené a vyjádřené pocity. Obsah těchto pasáží je často poměrně drsný, protože autor tady odkrývá svoje nitro bez jakýchkoli příkras. Přesto mají určitou poetičnost. Na základě popisu knihy jsem ze začátku očekávala poněkud idyličtější vyznění milostného vztahu. Při čtení jsem se ale nemohla ubránit pocitu smutku a vnitřní bolesti, která celou knihu prostupuje.
"Žár těla nikdy nemůže zvítězit nad žárem v hlavě. Přiložil jsem ruce k obličeji. Tváře jsem měl horké. Duše sálající v obličeji. Něco většího než já."
O této knize se mi nepíše snadno. Není lehké proniknout do své duše a s naprostou otevřeností a upřímností psát o svých pocitech. Mnohdy je skrýváme i sami před sebou. Pan Waltari svou duši odkrývá, před očima se nám tak otvírá příběh lásky a vášně. A to tak, jak nám obvykle probíhá v hlavě, o čem všichni přemýšlíme, když milujeme nebo jsme milováni. Čeho se, ve vztahu k lásce, bojíme. Otevřít svá srdce dokořán, nechat vše přirozeně plynout, ale také trpět, protože kdo opravdu miluje, ten zároveň trpí. A vždy trpí více ten, kdo více miluje. Co je to vlastně láska? A musí být každá láska naplněna? Není náhodou nenaplněná láska tím nejčistším citem, který jsme schopni v životě prožít? Tyto otázky se mi honily hlavou při čtení této útlé knížky. Není to příběh pro každého. Je potřeba ho číst s myslí otevřenou, schopnou nahlížet do svého vlastního nitra. Potom Vám kniha cosi odkryje...
“Nikdo nemůže porozumět tomu, co se děje mezi dvěma lidmi. Ani oni sami. Mezi řádky toho zůstane příliš mnoho. Prázdnota.”
Překvapivý, upřímně a poměrně nemilosrdně znějící tok úvah autora o jeho vztahu k lásce (či spíše k zamilovanosti, poblouznění a vášni) jakožto k určitému prostředku, který po jeho vyčerpání do dna poslouží jako emocionální náboj pro vlastní další tvorbu.
Čtivé, obnažující...jako psychologická sonda do duše známého autora nečekané a rozhodně zajímavé...ale i když se přenesu přes osobní názor na jeho zpověď, i tak mne kniha svou (z mého pohledu) sebezahleděností, nimráním v sobě a patosem nějak iritovala. Jak mám ráda Waltariho romány, tímto počinem mne bohužel tolik neoslovil. Ani zde se však nezapře Pan spisovatel.
Milostný opus finského spisovatele Waltariho. Komorní záležitost, zamilované čtení bez sexu. Jak v dnešní době nereálné...
Sledujeme myšlenkový proces člověka, který nedokáže milovat bezmezně. Hledá ve svých pocitech jisté krajnosti, až opovržení nad sebou samým. Lásky opouští, byť stále miluje.
Waltari je mistr slova, mistr pocitů. Zatím jsem četl od Waltariho pouze historické knihy a žasnu nad kvalitou tohoto románu. Je výborný!
Nenechte se odradit jeho útlostí, na jeho stránkách najdete mnohé duševní intimnosti, které Vás obohatí. A o to by mělo jít v literatuře především...
Knížka ke mě přišla v pravý čas... přečetla jsem ji jedním dechem za odpoledne. Musí vás oslovit tématem, jinak asi moc nezaujme...
Četla jsem v únor 2014. Podle mých poznámek:
Útlé.
Autor vypráví ženě - milence o svém vztahu k první lásce. Skoro monolog. Intimní zpověď. Každý jsme ale jiný. Proč se zpovídat?
Rychle se čte. Hořkomléčné. Ale mne moc nezaujalo.
Kniha se mi zalíbila až na druhé přečtení. Lépe jsem se začetla, vžila se do postav a víc ji dokázala ocenit. Asi nastala ta správná chvíle.
Marvi psala: „Bojím se, že ti způsobím jenom nepříjemnosti. Ale miluju tě tak nekonečně, že bych se tě dokázala třeba i vzdát, kdyby ti to mělo přinést štěstí. Jinak tě ale nepustím. Všichni ostatní lidé mi už připadají jenom jako stíny, s nimiž mluvím. Ty jediný jsi skutečný. Nikdy se na tebe dost nevynadívám. Chtěla bych tě vidět, když pracuješ, když jíš, když spíš. Tolik jsem toho z tebe neviděla. Právě teď se mi zdá, že tě vidím v posteli. Kouříš cigaretu, čteš nějakou knihu, na čele se ti objevila malá vráska. Děkuju nebesům, že existuješ a že jsem tě mohla potkat. Co jsem udělala, abych si zasloužila tak obrovské štěstí?“
Ze začátku mi trvalo si trochu zvyknout na ten způsob, jak je psaná, ale pak už to šlo. Je úplně jiná než známe historické romány od Waltariho.
Nejméně zábavné cinnosti na světe: 3. Skrabani brambor 2. Holení varlat 1. Čtení teto knihy
Tohle je opravdu podivná kniha a od takového zastánce křesťanských hodnot, jakým je Waltari, až zarážející. Každý máme své temné strany.
Tímhle románkem mě Waltari překvapil. Nepočítal jsem s takovou dávkou erotického dusna, vášně a citů mezi hlavním hrdinou a milovanou ženou. Zvláštní, přesto docela čtivé.
Neuvěřitelné. Pro ženu neobyčejně zarážející a přesto zcela jasné. Waltariho myšlenkové pochody převedené do přímé řeči přitom působí jako dělané na divadelní prkna a uvedly mě do rozpačitého rozpoložení. Ale jedině v dobrém smyslu.
Drobná prozička, v porovnání s rozsáhlým Egypťanem Sinuhetem. Je to spíše tok myšlenek a pocitů autora zmítaného svými tvůrčími múzami a ženami. Knížka představuje Waltariho jako proutníka, ale proutníka citlivého a nutí nás zamýšlet se nad životem a mezilidskými vztahy.
Kniha má mnoh silných myšlenek; bohužel se ztrácejí v chaosu zbytku neutříděných myšlenek hrdiny, který se zdá být celý život přesvědčen, že trpí jako pes; přitom jsou to spíš ženy kolem něj, které zanechává raněné a ve zmatku, jen s tím, že "já-jsem-ti-to-říkal!"...
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
tak toto boli zasa raz galeje... fínsky existencializmus na veľmi intímnu nôtu. stodesaťkrát som mal chuť odložiť knihu nedočítanú. zostane mi po nej pachuť. jednoducho, sú miesta a situácie, kam by sa ani taký skúsený rozprávač, akým Waltari nepochybne je, nemal púšťať.