Láska jako yperit

Není to typická love story. Pfanner znova a znova, jak autogenem, do čtenářova mozku vypaluje lobotomizující otázku, cíleně, až kolovrátkově znějící, zda stojí za to milovat. Odpovědí není konec příběhu. Nemůže být. Extrémní emoční vypětí hrdiny i vypravěče, jejichž osudy se v knize prolínají, svědčí o jediném. Láska může duhu na obloze otočit, zkroutit do spirály, být nirvánou, současně však může být i nejvyšší možnou formou sebedestrukce. A když se typický pfannerovský hrdina snaží ze své nejistoty vyšplhat do země odpovědí, klidu, jistoty, snad i štěstí? Po nejistém laně emocí? Pak se vše může zvrhnout v naprostý marasmus. Expresivita je extrémní, ve spáncích buší krev. Občasné zlehčení dává jen čas se nadechnout ke konečnému ponoru, který se s koncem knihy nevyhnutelně blíží. Rytmus je neúprosný, hypnotizující, cíleně unavující, pouštící žilou. Ve vzduchu je lásky yperit a ten mění existenciální taneček v reálné a hmatatelné nebezpečí. Snad právě proto se do tohoto divného dobrodružství Pfannerovi hrdinové pouštějí. Láska je opravdu válka bez pravidel, kde se umírá, tady nepsali pravidla angličtí gentlemani se smyslem pro fairplay. Tak proč jí vlastně řečeno slovy hlavního hrdiny Josého, „proč jí vlastně kurva hrajem?“ Je ona tím smyslem našeho bytí? Její hledání? Cesta k jejímu naplnění? Těžko říct. Každopádně jen s láskou, když si jí fakt žil, přežil, můžeš říct, žes tu taky byl! Devět z deseti přeživších doporučuje k přečtení! A současně dodává, že řešením není pouze plynová maska proti smrtícímu lásky yperitu, ale především schopnost se zasmát sobě samému. I když, pravda, někdy i ten smích může bolet a zkřivený hubě se mu do něj moc nechce. Nebrat se tak vážně, nebrat to „okolo“ tak vážně, vždyť o tom Pfanner byl vždycky především. A to je taky nejspíš jeho hlavní poselství, skryté i v tomhle příběhu o lásce jako yperit, který Ti, právě teď, milý čtenáři, posílá.... celý text