Láska je lež

Ukázka z pasáže ON To zní krásně, MISE. Mise „sbalit Evu“. Zapůsobit na ní tak, aby už žádného jiného chlapa nechtěla. Po mě potopa. Když se tak poslouchám, zjišťuji, jaký jsem zakomplexovaný buran. Někdy se mi líbí, jak strategicky přemýšlím. Možná právě tohle mě dělá tak odlišným. Kdyby někdo věděl, jak se cítím a přemýšlím, tak jsem v háji. Nejhorší na tom je, že takhle přemýšlí snad všichni chlapi. Jenže se o tom jejich holky a manželky nikdy nedoví. Maximálně tak holky v bordelech, kde si chlap o přestávkách mezi šukáním vylívá komplexy a mistrně za to odsuzuje druhé. A jako zkrachovalá osobnost za to ještě zaplatí. Ironie. Mám své tajemství schované pod pokličkou. Co si uvařím, sám si sním. Někdy to žrádlo stojí za hovno. Mám se ale dobře. Zatím mi to vychází. Buď jsem moc dobrý, nebo všichni ostatní kolem mě jsou debilové. Teď mám ale MISI „sbalit Evu“! Čekám pár dnů, které kupodivu proběhly dost rychle. Tolik práce, že vlastně nemyslím na cokoli jiného. Alespoň nevypadám jako uslintaný nadržený buran, co hned druhý den otravuje. Zavolám jí. Teď hned. Telefon. Vyzvání… jednou dvakrát… „Haló.’’ Krásný hlásek. „Evo, to jsem já, Kevin.” „Ahoj, Kevi, jak se máš? Tak přece jsi nezapomněl číslo.” Chtěl bych na ni hned vyjet, ukecat nějaké rande, ale ze zkušenosti vím, že by to určitě protáhla. Třeba jako „dnes nemám čas, nevím, kdy se uvolním“, a takové ty kecy, aby každý chlap měl ještě větší potřebu setkání. A přitom se vsadím, že má hovno co dělat. Určitě sedí doma na posteli v pyžamu a lakuje si nehty. Samozřejmě, že jí volá víc chlapů a může si vybírat. Je to přece hezká holka. Byl bych bláhový myslet si, že kvůli mně padne na zadek. Může mít kohokoli. Ale né někoho, kdo tak intrikuje a analyzuje každý krok a myšlenku. Někoho tak vyčuraného jako já. Možná mě řadí mezi klasické muže, co denně poznává. Ale tady padla na kámen. „Tak co, Evi, jak ty se máš?“ říkám ledabyle. „Perfektně!” zní stručná odpověď. Asi volám ve špatnou dobu. Teď jen pozor, abych se nestal nudným nebo otravným. Aby nedělala grimasu, co dělají ženské, když se nechtějí s někým bavit, ale pokračují ze slušnosti v konverzaci. Takové to „Ježiš Maria, co zas chceš“. „Víš, Evi, napadlo mě, že bychom šli na to zkušební kafíčko.” Smíchy se tak uculuji, že si musím dát ruku na pusu, abych se náhodou neprozradil. Jsem to ale hajzlík vyčůraný. „Podívej se do svého plánu, a jestli tam máš nějakou volnou hodinku ve městě, mohli bychom se setkat. Nechávám to na tobě, já mám čas pořád.“ „No, nevím Kevi,” začala to nějak žmoulat. „Myslíš, že je to dobrý nápad?” Trochu mě to zarazilo. Známé brnění v žaludku. Kopačky, určitě dostanu kopačky. Tak buď to ta potvora hraje, nebo jsem jí úplně ukradený. „Podívej, Evi. Jestli mě chceš opravdu vidět, je to v pořádku a podřídím se tvému času. Jestli se ale nechceš vůbec setkat a hledáš slušnou formu, aby ses mě zbavila, tak to řekni hned, a nemusíme se unavovat. Už jsem dospělý chlap. Určitě se s tím vyrovnám. Jakkoli se rozhodneš, přijmu to.” Trochu se zamýšlím nad těmi kravinami, co říkám. Doufám, že můj trumf „že se neposeru, když nic“ se chytne. Většinou na to skočí. Mají strach dostat kopačky dřív, než je dají samy. Je zaskočená? Pár sekund není na druhé straně cokoli slyšet. „Zítra,”přerušila ticho. „Co zítra?“ „Zítra v osm, v kavárně.” „Né, to né,” říkám rychle. „Do té kavárny s tebou jít nechci. Je tam plno známých, pořád by nás otravovali. To je moje hodinka. Já si ji chci užít jen s tebou. Nebudu se s nikým dělit o tak krásnou bytost, která mi darovala hodinu potěšení. V nejhorším případě se nabaží moje oči a duše. Možná to bude naposledy, co tě uvidím, chci si to užít.“ Zasmála se, viditelně polichocena. Určitě se zajíká blahem. A proč taky ne. Je stejně hezký pocit pro každého, když mu někdo zalichotí. „Ok, myško, zítra v osm.“ Zavěsím rychleji než ona, aby si nemyslela, že jsem nějaký chlapeček, co si hraje na seriozního chlapa. Tak se mám na co těšit… zítra! Musím to nějak zorganizovat, připravit se. Kam ji zatáhnu, aby se tam zase neobjevily nějaké známé holky a neřekly nějakou kravinu. Kdyby mě nějaká známá pinda viděla a vytušila, že si začínám s novou holkou, určitě by mi to zkazila. Možná jen proto, aby se mi pomstila. Ženské jsou pomstychtivé potvory. Závidí jedna druhé. I když říkají, že ne, že je to nezajímá. Kraviny. V tom je ta jejich kurevskost, jak stále říkám. A neříkám to jen já, ale všichni chlapi. Ženský jsou kurvy. Ty, co za to berou prachy, jsou děvky, a ty, které se nechávají vydržovat od starších ženatých a oplzlých dědků, jsou šmudly. Tak je to. Vždy to tak bylo a bude. Já vím… bla, bla, bla. I ty mladé holky musí nějak přežít, využít mládí dokud ještě mají hezké postavy. Použít je, dokud to jde. Chápu to. Je to logické. Užije si, zašuká si, a ještě na tom vydělá. Prachy, šaty, cokoli. Hnusné, já vím. Ale zase proč ne? Šukala by stejně. S nějakým puberťákem, který nemá ani na kafe,se kterým nemá budoucnost. Zadarmo? Nic z toho? Jako z lásky? Samozřejmě, všichni ji budou mít za kurvu. Protože to dělá, aby z toho taky něco měla. A tím nemyslím jen potěšení. To by taky byla pěkně blbá. Musí z toho něco mít. Já to nikdy neříkám nahlas, ale stejně si to všichni myslí. Copak ženské o chlapech neříkají podobné věci??? Buran. Debil. Neschopný. Opičák. Tlusťoch. Pořád něco mají. Pořád se jim něco nelíbí. Ale když má plnou kapsu, před barákem Ferrari,… je jen při těle, ale jinak hodný chytrý chlap. A když nádherný kluk, modelová hvězda,… každá myslí na šukání… samé „ten je ale hezounký“, „to je pěkný zadeček“ a „to jsou krásné oči“. Pak už jim nevadí, že je buran. Většinou se ohradí „nechci s ním chodit, jen se s ním chci vyspat“. Ok. Co pak? Jedna šukačka? Bla, bla, bla!!! Ženské jsou fakt blbé. To si nikde nezjistily, co chlapi opravdu chtějí? Myslí si, že když se dobře namalují a oblečou, že to stačí? Na to my kašleme! Víme, jak budete vypadat, až se odmalujete a sundáte všechny ty výpomoci, které používáte na dojem. Dnes, kdy je tak velký dostatek přírodně krásných holek, si chlapi mohou jen vybírat. Aby ženská dostala chlapa, musí nabídnout něco navíc! A nemusí být vůbec hezká. Stačí, že je jiná, že dokáže naplnit jeho fantasie. Proč pokaždé při líbání začne osahávat první chlap? My to chceme naopak! Chytněte nás za něj! Dělejte věci, které si přejeme zažít! Jako ve filmu! Holka musí začít první. Když čeká, je stejná jako ty druhé, lehce zaměnitelná. Až chlap zjistí, že to není ta výška, co jste měly v baru, a že ta kvalita vašeho těla není taková, jak ze začátku vypadala, jste ztracené. Kecy? PRAXE! Vše ostatní??? Bla, bla,bla! Já našel klíč. Chovám se jako žena. Všichni jsme stejní, stejné potvory. Jen to nepřiznáme. Já si to přiznám. Nevěřím žádné ženské. Jde mi jen o výhru. Jakoukoli. Citovou? Sexuální? To je jedno. Kapitola 3 Vstávám… Trochu mě bolí zub, ale to přejde. Už je odpoledne. Asi jsem to s tou televizí včera přehnal. Venku prší, nemám vůbec v úmyslu vyjít ven. Pomalu se připravím na večer. Bude to den s velkým „D“. Vykoupat, oholit, navonět, všude. Asi tak hodinku před setkáním se musím dobře vyhonit. Tak moc vystříkat, že na rande půjdu jako ukojený dravec. Nebudu tam přece slintat, jako kdybych půl roku nemrdal. Stará škola. Vypočítavost. Všichni víme, jaké to je. Ženské taky. Mají své způsoby, jak neukázat nadrženost. I když to kolikrát vypadá, že by na chlapa hned skočily. Co by si o ní pak pomyslel? Že je kurva? Že dlouho nešukala? A teď HOP? Žádný chlap nechce sbalit holku, kterou může sbalit kdokoli. Takovou tu jednoduchou. Chce, aby se do něj zamilovala. Aby ho měla ráda… něco jako láska. Ježiš… co mi to zase naskočilo!? Láska??? Ale ne… to mi jen tak proběhlo hlavou. Někdy chceme něco, čemu sami nevěříme. Pouštím televizi, přípravy začínají. Bože můj… jak ty ženské. Dobře vyholit v podpaží, oholit ocas… musím hezky vonět. Ženské mají rády, když se chlap stará o čistotu. Velká přednost! Musím přijít včas. Bylo by trapné, aby přišla dřív a musela čekat. Sebíhám schody a hup do auta… jedu. Velká hotelová kavárna. Kvalita. To se mi líbí. Doufám, že to na ni zapůsobí. Příjemné prostředí je dobrý pomocník. Ani se nestačím uvelebit a už stojí ve dveřích. Přesná… Bravo!!! Bod pro tebe, krasavičko! Mám rád ženskou dochvilnost. Znamená to, že mají zájem. Sexy černá mini ozdobená vínově červeným páskem, trochu těsná halenka, která už opravdu ukazuje velká tvrdá prsa. Těžko nepoznat, že jsou falešná. Ale vypadají perfektně, eroticky, nebezpečně. Hezky nalíčená. Upravené vlasy se při chůzi ani nepohnou. Jde přímo ke mně. Trochu nervózním. Chůze modelky. Skoro všichni ji pozorují. Zbytečně moc hezká, pro chlapa jako já. Aristokratická kvalita. Mně většinou podléhaly mladé kočičky, osmnáctileté studentky, lehce oblbnutelné. Ale ona? To už je baba. A perfektní baba! Opravdu jí to sluší. Má na lepšího chlapa, než jsem já. Povstanu a chytám ji za loket. Chci se vyhnout podání ruky pro formální přivítání. Polibek na tvář. Nechala se. Dobré znamení. Jsem na správné cestě. To, že přijala polibek, byť i na tvář, dokazuje, že se jí líbím. „Posaď se.” Elegantně odsunuji židli. „Tak co, Kevine, co jsi na mě připravil?” ptá se podezíravě. „Co bych připravoval, myško. Budu přirozený. Nepotřebuji se na nic připravovat. Uvědomuji si, kdo jsem a vím, že i ty víš, kdo jsi. A o mě? To už si uděláš nějaký obrázek sama. Nechám to na tobě.” Lišácky se pousměju. „Už to, že tu se mnou sedíš, je pocta.” No, to jsou ale kecy! Jak může někdo něco takového žrát? Jde to jako po drátku. Stará nahraná oblbovačka ženských. Určitě vědí, o co jde. Ale v jejich naivitě a egoismu to vždycky zní pěkně. I když to asi slyšela ve všech možných verzích. Moc chlapů se určitě snažilo dostat ji do postele. „Víš, Evi, moc se mi líbíš. Máš hezkou postavu, správný věk, zkušenosti, a určitě už chápeš, co se kolem tebe děje.” Hledám v její tváři souhlas. „Neunavuj se, Kevi. Vím, že se líbím.” Trochu lépe se uvelebila. Chce si vychutnat mé pokusy oblbování. Musím začít jinak. Zas ta stará písnička. Ale jiná taktika. Jako že to vzdávám. Že jsem si uvědomil, jak velké sousto pro mě představuje. „Poslouchej, Evo. Dívám se na tebe a vidím, jak jsi nádherná. Já vím, že na tebe nemám. Asi nemá cenu zbytečně se tady o tebe snažit, a dělat ze sebe debila. Jen proto, abych se s tebou mohl vyspat.” Upřímné prohlášení chlapa, který přiznává prohru. „Určitě máš k dispozici lepší chlapy, než jsem já. Máš na ty nejlepší, a jak se tak dívám, těžko konkurovat mladým a krásným chlapečkům, co se o tebe snaží každý den.” Velmi podivně se na mě zahleděla. „Co mi to tu vykládáš za nesmysly?“ Zvážněla, vypadá naštvaně. Čekám nějaký výbuch emocí. „No, prostě na tebe asi nemám. Chci být alespoň dobrý kamarád, než tě úplně ztratit. Určitě si budeme jako kamarádi rozumět. Procházky, kino, divadlo, koncerty, prostě kamarádi.” Zaskočilo ji to. Sklonila hlavu jako nějaká puma před útokem. Chvíli mě pozoruje zpoza obočí. „Tak poslouchej, ty frajere,” říká tvrdým zlým tónem, „ty pitominy si strč někam. Tuhle fintu jsem už slyšela v patnácti letech, a pak mě můj „kamarád” šukal celý týden bez přestávky. Odjel na vojnu a v životě už se neukázal. Tak si odpusť ty kraviny, buď upřímný a řekni, co po mě chceš.” „No, pomalu,” říkám, „nechci tě urazit, ani naštvat. Neber to tak vážně. Co ti mám říct?” „Pravdu! Co po mě chceš? Proč mě sem taháš? Abys měl novou kamarádku? To si snad děláš legraci? Kamarádů už mám dost!” Je pěkně nasraná. Představovala si klasické romantické rande, ne takové žvásty. „No, chci se s tebou seznámit, Evo.“ „Proč?” Blbá otázka. „Poznat se a tak.” Ještě blbější odpověď. „Poslouchej, Kevine! Buď jsi chlap, nebo sračka. Zkus být upřímný, nebo se zvednu a jdu.” „Počkej, Evi,” říkám už skutečně tvrdým hlasem, „ani pro mě to není nějak jednoduché. Chci být upřímný. Líbíš se mi, moc, nechtěl bych to nějak pokazit. Opravdu chci být upřímný.” „Tak buď!” říká provokativně. Taky hraje svoji hru perfektně. „Jak moc můžu být upřímný? Upřímnost je nebezpečná věc! Většinou dopadnu dost spatně. Holky moc nesnesou pravdu.” Jeden druhému se díváme přímo do očí. Hypnóza hadr. Jako na nějaké soutěži hodnocení charakteru. „Řekni, co máš na srdci. Ale řekni to. Mě už není patnáct!“ „Možná se ti nebude líbit, co řeknu.” Už se mi to všechno hrne do hlavy, ta její frajeřina a praktičnost, která nemá nic společného s estetikou porozumění a laškování. Taky do toho jde naplno. Skoro mi připomíná mě. Ironie. „Mluv upřímně, já to snesu,” prohlásila namyšleně. Opírá se o židli, očekává útok. Co teď? Zachránil mě číšník. Dneska to je od něj kurva taiming. Stojí tu vedle nás s rukama za zády. Jako nějaký otrava. Živá mrtvola. „Co si dáš, myško?“ říkám změklým hlasem, jako by se nic nestalo. Diplomat ministerstva oblbování. „Dvě deci bílého,“ řekla, aniž by ze mě stáhla pohled. „Mě suché Martini.” Také z ní nesundám oči. Dokážu si představit číšníka, jak na nás čučí. Určitě ho napadlo, že se tu děje něco vážného. Vypařil se jako pára nad hrncem. „Tak co, Kevine. Máš na to kule?” ptá se provokativně, trochu ironicky. Kontroluje situaci. Asi se jí ta hra začíná líbit. Rovnocenní soupeři. Líbíme se jeden druhému. Kdo bude mít navrch? „Co chceš slyšet?” „Všechno co máš v hlavě.” Ještě více se napřímila. Usmívá se, stále se mi dívá do očí. I já si sedám do podobné pozice, vyrážím do útoku. „Tak poslouchej, Evo! Chci tě vym…………. Ukázka z pasáže ONA Óóó, taková lichotka! Tohle sexuální vyznání pro mě v současné době znamená životadárné povzbuzení. Cítím se být velmi přitažlivá. Vlastně mi potvrzuje to, co si o sobě tajně myslím. Líbím se! Jen bych takovou zpověď raději slyšela od chlapa, ne od kamarádky, která mi tu uchvácena erotickým chtíčem vyznává lásku. Láska je nádherná věc. Ale chce to chlapa, ne ženskou. Chce to krásný vztah, něžná slova, objímání. Stojím nahá ve zkušební kabince obchodního centra a musím čelit choutkám své kamarádky. Neříkám, bylo to s ní fajn. Ale není to náhodou tím, že mi vlastně chybí chlap? Nakonec ve své nadrženosti posloužím Alče k ukojení chtíče. „Tady není žádná volná kabinka, slečno,“ ozvalo se z chodbičky. Hrubý hlas zákaznice hledající místo. Sakra! Průšvih! Zákazníci! Poplach. Rychle pryč! „Pojď, Ali, půjdeme!“ Sbíráme věci. Rychle obléknout a s náručemi plnými zamotaných hadrů doslova letíme z kabinky. Házíme je všechny na jeden odkládací stůl, Alena mě chytá za ruku a se smíchem vybíháme z obchodu jako nějaké puberťačky. Celý zbytek večera trávíme spolu procházkami po obchodech a kavárnách celého centra. Vykládá mi o svém novém klukovi a snad o všech způsobech, jak se spolu milují, jak si to skoro každý víkend rozdávají v posteli. Nevím proč, ale popis sexuálních dovedností jejího kluka mě vůbec nenadchnul. Hodinové výkony a neúnavnost založená na sportovní kondici ve mně rozhodně nevzbudily zájem, a už vůbec ne vzrušení. Mám v hlavě ten úlet v kabince a to, jak lehce se dostavil orgasmus. Jak jednoduše. Skoro mi to vadí. Tak snadno podlehnout. Zkrátka jen výron potlačených potřeb. Když si teď uvědomím, že mu se mnou vlastně zahnula… Trochu k smíchu. Ale ty jeho výkony mi nahání hrůzu. Neumím si představit, že by mě chlap souložil několik hodin jako nějaký kus masa, pro zvýšení vlastního sebevědomí. Chlap musí pochopit, že ho chceme pokaždé jiného. Chceme kvalitu. Aby se přizpůsoboval situacím a našim potřebám. Musí se měnit, experimentovat. Musí vycítit, kdy je ta pravá chvíle nás líbat a milovat a kdy má přitvrdit. Měl by poznat, kdy může být tvrdý a neoblomný. A také to, jakým způsobem ukázat své chlapství. V pravou chvíli. Ne když chce on. Musí být jiný, když se milujeme, a jiný v životě. V osobním životě chceme gentlemana, ve veřejném životě bystrého elegána, v posteli milovníka. Někdy jemného a hravého, jindy divokého. Nikdy jsem neměla možnost žít normální život svobodné holky, riskovat každý den všelijaká erotická dobrodružství. Mnoho mých kamarádek na to doplatilo, s křupanem co je mlátil a pak si je udobřoval penězi nebo sexem. A ty bláhové si myslely, že ho změní. Nikdy. Chlap se nikdy nezmění! Možná se trochu přizpůsobí nebo udělá ústupky, ale nezmění charakter. Rozchod s Markem byl vlastně vysvobozením a děkuji štěstěně, že to přišlo tak brzy. Trnu hrůzou, když si představím, že by mě nechal někdy po třicítce s dítětem. A takových je. Všude kolem. Na ulicích i v blízkém rodinném kruhu. Celý život se mění a mladé maminky se stávají potvorami prvního stupně. Jsou schopny svým jednáním zničit jiné vztahy a jiná manželství. Syndrom pomsty. „Nemohu-li být tebou, postarám se, abys ty byla mnou.“ Pokud jde o mě, dostávám se do pozice zkušené pětadvacetileté ženské, kterou chlapi obdivují a holky jí závidí. Stále mi ale něco chybí. Chybí mi láska. Chci mít někoho ráda. Starat se a čekat na něho. Těšit se toužit. Nemusí to být krasavec. Stačí, aby chápal mé potřeby a návyky. Aby toleroval mé nedostatky a nepoužíval je proti mně. Musí být dobrý v posteli, mít fantasii. Moc by se mi líbilo, kdyby to byl erotický maniak jako já. Aby měl pochopení pro mé perverzní myšlení. Smysl pro experiment. Vlastně ani nevím, jestli takový chlap vůbec existuje. Čas běží. Nechci být už sama. Přišel večer. S Alenou jedeme taxíkem do nočního podniku, kde máme sraz se zbytkem party. Doufám, že se dobře pobavíme. Jsou to rošťandy. Když si trochu cinknou, nikdo je neudrží. Recepční v baru po nás pokukuje. Asi poprvé v životě vidí ženské. Držíme se za ruku, na první pohled budíme dojem sehraných lesbiček hledajících ženskou kořist. V baru je nabito. Asi jako každý den. Všude vyparáděné holky v minisukních. Snaží se ulovit nějakého klučinu na večerní zábavu. Prostě podnik, kam se chodí balit. Málokdy tu najdeš zamilované párečky. Míříme rovnou ke stolu, kde sedí naše holky. Je jich asi deset, už mají něco upito. Hulákají a používají výrazy, které se vůbec k jejich věku nehodí. Sedáme si, začíná zábava. Chlápci odnaproti nám každou chvilku posílají pití a pitomě se uchechtávají. Musím na záchod. Představa, že mě budou po cestě všichni otravovat, mě nutí vzít někoho sebou. „Holky! Která se mnou půjde na pipi?“ Jedna se zvedá. „Jdu s tebou, už to nemůžu vydržet. Možná se ten černovlasý odváží nás oslovit.“ Ta kráva! Jí nejde o záchod, ale o klofnutí nějakého kluka. „Tak jdeme.“ Procházíme kolem baru a v momentě začínají padat poznámky tuctových baličů. Staré známé kecy. Poslouchám je od patnácti. Nic nového. Kecy bez fantazie. Já ale čekám na něco originálního, prototyp, výjimečný způsob vystupování, jedinečný charakter. Samozřejmě, že v baru se dá chlap jen těžko soudit. Muzika hraje tak nahlas, že vlastně neslyšíš, co ti kdo říká. Ale proč vůbec chlapi chodí balit holky právě do takových nočních podniků? Asi počítají, že je není slyšet, tak můžou říci jakoukoliv pitomost. Čekají, že nás ohromí dvoudenním porostem na tváři a hlavou s nagelovaným kohoutem, aby vypadali vyšší nebo působili mladší a sexuálně výkonnější. Čekají, že jsme tak nadržené a povolné, že po nich hned skočíme. Bohužel, přesně to čekají. Nejhorší na tom je, že svým chováním jim to jen potvrzujeme. Když se ženská napije trochu víc, její obranný systém proti buranům je vážně oslaben a padá do náruče chlapa, za kterým by se při normálních situacích ani neohlédla. Nechá se zblbnout starším klukem, který už má zkušenosti nebo je ženatý a chce si najít milenku na volné chvíle. Pokud je i finančně zajištěný, tak si holka bláhově myslí, že měla štěstí, a že se jí ho podaří odříznout od rodiny, rozvést a mít jen pro sebe. Jak bláhově stupidní. Solidní chlap, kterému se nelíbí jeho žena, se rozvede, a pak až si teprve hledá novou. Už jen pocit, že se večer pomiluje se mnou a za pár hodin s manželkou, je tak ponižující, že bych na něco takového nikdy nepřistoupila. Nechci dělat hnusné věci, které by se mi pak mohly vrátit. Nechci dělat „správné“ věci. Chci dělat věci správně! Vycházím z toalety, v polovině cesty se na mě přilepil takový typáček. Zajímavý a snad i hezký. „Slečno, prosím vás, proč tak spěcháte. Nechcete se seznámit s jedním opuštěným klukem?“ Zajímavý způsob balení. To se mám jako slitovat? Ha, ha. Hezký typ. Určitě se líbí osmnáctkám. Možná na to spoléhá. Asi neví, že mi je už pětadvacet. Trocha líčidel a šero v baru udělají své. Navíc odjakživa vypadám o dost mladší. Asi ta štíhlá postava. „Copak? Potřebuješ adoptovat?“ Výbuch smíchu… ha, ha, ha! „Kolik ti je let?“ Asi nečekal, že se vůbec zastavím, a dokonce na něj promluvím. Hází pohled do výstřihu, pak do očí. Bác!!! A je to. A jsi odepsaný! Chudinka malý neví, že už vlastně prohrál. Udělal tu největší chybu. Alespoň v mém hodnocení chlapů. První pohled chlapa jasně řekne, co od tebe chce. „Třiadvacet,“ odpovídá vychloubačně. Jsem snad nějaká kravka na lovu koloušků? Na druhou stranu mi lichotí, že mě tipuje na mladší věk. Každé ženě se líbí pocit, že vypadá mladší. I když dotyčný jasně lže. Stejně se nám to líbí. Rozhoduje způsob, jakým to řekne, a pak také elegance lichotníka, seriózního chlapa, který ví, co ženy rády slyší. Zírám na toho krasavečka a nemohu si odpustit svůj specificky ironický humor. „Třiadvacet? Tak dopít mléko a spinkat, chlapečku!“ Bože, tohle mě tak baví… ha, ha, ha! Stojí tu jak opařený, trochu v šoku. Jako kdybych mu snědla všechny bonbóny a teď se chystal rozbrečet. Kráčím pryč ve stylu topmodelky na přehlídce. Určitě mě celou dobu pozoruje. Dojdu zpět ke stolu, holky mě můžou umlátit otázkami. „Co to bylo za kluka? Nádherný! Máš domluvené nějaké rande? Povídej!“ „Ale holky, vždyť je to ještě mládě. Mladší než já. Co bych s ním dělala? O čem bych se s ním asi tak bavila?“ Holky začaly skoro ječet. „Jsi blbá? Takového kluka? Podívej se na něho! Kdo ti říkal, aby ses s ním bavila!?“ Překřikují jedna druhou, až to připomíná kvičení prasátek. Házím očko k baru. Vidím ho. Usmívá se na nás, jako kdyby ztratil stádo ovcí, a neví, kde ho má hledat. Nadzvednutou skleničkou v ruce mává směrem k nám. Pohledy holek ho asi povzbudily. Vydává se směrem k našemu stolu. Bože můj. To bude legrace, pomyslím si a zvážním. Holky se napřímily. Rychle si upravují blůzy a vlasy. Jako nějaké nadržené pindy, které v životě neviděly chlapa! Přichází houpavým krokem březího vlka, zaujímá postoj „ala Napoleon před vítěznou bitvou“. Nemohu se dočkat, kam až ta komedie zajde. „Dobrý večer, dámy,“ začal proslovem a zbytečně se snaží přehlušit debilně hlasitou hudbu. Holky na něj čučí jak na boha krásy. Skoro strnule. Zkamenělé pohledem bájné medúzy. „Můžu vás pozvat na drink?“ prohodil krasaveček a předvádí perfektně bílý chrup. No, tak to je balení na úrovni. My se přišly pobavit a zatancovat si. Udělat si dámskou jízdu. A tenhle pitomeček si jen tak přijde, aby to celé rozbil. Klub nadržených zakomplexovaných holek. Zlatý hřeb večera! Ještě lepší než jít do kina. „Můžeš!“vyštěkla vedle mě Marcela. Tváří se jak požádaná o ruku. Někdy se za ty holky stydím. Chovají se tak naivně! Nechají se balit od kdejakého blbce! Pak se diví, že jim kluci zahýbají. Nemají důvod s nimi zůstat. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Klučinovi došlo, že Marcela bude asi ta nejlehčí. S úsměvem natáhl ruku. „Tak prosím, krásko. Jdeme na panáka.“ Bože můj! To je vidlák! Prý „na panáka“. Vesnický buran ve městě. Copak ta kráva neslyší, jak s ní mluví? Vyskočila jako pavián. Při odchodu ještě stihla prsty za zády naznačit, co se asi večer bude dít. Gestikulace nevychované nadržené puberťačky. Však ona se vyučí. Pár zklamaných lásek, a začne si dávat pozor, s kým leze do postele. Evidentně změnila názor a místo dámské jízdy skáče po boku mladého zajíčka. To zas máme s holkama celý týden o čem kecat. Určitě se pak pochlubí. Však už to známe. Když bude dobrý, řekne „průměr“, aby ho žádná jiná nechtěla. A jestli bude na nic, vychválí ho do nebe. To aby nepřiznala, jak je pitomá. Zábava proběhla podle očekávání. Tanec a pití. Už bych také měla odejít. Ještě pod vlivem alkoholu udělám nějakou kravinu a bude mě to užírat. Loučím se s partou, razím ven. Pár narážek ožralých hulvátů postávajících u vchodu, je tady taxík. Zase jdu domů až ráno. Ukládám se ke spánku, hlavou mi běhá Marek. Vážně někoho potřebuji, abych zapomněla. Musím něco udělat, a musím to udělat hned!... celý text