Láska v době globálních klimatických změn
Josef Pánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/548187/bmid_laska-v-dobe-globalnich-klimatickych-zmen.png
4
226
226
Láska v době globálních klimatických změn je audioverze jedinečné novely oceněné Magnesií Literou 2018, jejímž autorem je Josef Pánek. Čte David Novotný. Bangalore, Indie. Hotel konferenčního centra je pro Tomáše přijíždějícího na mezinárodní vědeckou konferenci jako malý ostrov známého vyspělého světa v moři hluku, smradu a vřavy rozvojové Indie. Vystaven zmatku a přelidněnosti města se hrdina snaží vyrovnat s kulturním šokem a pocity vykořeněnosti. Do kontrastu s jeho neklidem uprostřed chaosu neznámé země jsou postaveny jeho vzpomínky na osamocené stopování po turismem nedotčeném Islandu v 90. letech. Čím dál víc je hrdina konfrontován se stereotypy zakořeněnými hluboko v jeho uvažování a s jeho iracionální neschopností tyto předsudky, se kterými nahlíží na svět, překonat. Novela Láska v době globálních klimatických změn přináší střet zcela odlišných světů, národností a životních příběhů. Spolu s osobitým stylem psaní Josefa Pánka tak představuje vskutku neobyčejné dílo na české literární scéně.... celý text
Přidat komentář
Číst se to dalo, ale že bych z toho byl nějak unesený, to ani náhodou. Jestli to má být podle Magnesie Litery nejlepší próza roku, tak to byl rok hodně podprůměrný. Přiznávám, že nejvíc mi vadil styl psaní. Nekonečné věty, časté opakování, používání číslic v textu. Ale chápu, že někoho to může zaujmout
Pár zajímavých myšlenek a trochu překvapivý závěr na víc než průměr, podle mě, nedosahuje.
Skvělý styl psaní. Nekonečné věty, které jsou tokem myšlenek a unášejí vás ve strhujícím rytmu a musíte číst dál a dál.
Od děje jsem čekala trochu víc a stále se opakující myšlenky o rasismu mi nepřišly zas tak hluboké, spíš banální.
Nejvíc mě pobavila část o Islandu.
Po dlouhé době kniha, která mě hluboce dokázala vtáhnout do děje. Možná je to tím, že mám taky něco nacestováno, možná tím, že občas taky pochybuju o tom, kdo jsem a co vlastně chci, nebo je to tím, že i když se skrývám za závojem humanisty, i tak mi i přesto v hlavě občas vytanou rasistické myšlenky.
Kniha nás provází všemi těmito tématy, postupně graduje k bouřlivému vzkypění ega hlavní postavy, která díky tomu můžu nahlédnout zase o kousek dál, uklidnit svou mysl a pokračovat. Kam? To už není důležité.
Pánek skrze toto dílo dokazuje nejen vlastní lidskost a empatii, ale také velký literární talent. Jeho věty jsou až úmorně dlouhé, ale je velice snadné nechat se jimi strhnout a až v básnickém rytmu proklusat celou knihou. Ze všech úhlů se jedná o velmi kvalitní, znepokojivé a přesto uklidňující dílo, které má co nabídnout i ostříleným čtenářům.
Můj čtenářský pohled byl vždycky obrácen do minulosti. K románům, které prověřil čas. Ke knihám, které tvořily dějiny. V současné době nemůže být stvořeno nic, co by se rovnalo mistrům uplynulých dob. Kafkovi, Hemingwayovi, Salingerovi a to jsem zůstal jen ve 20. století. Dnešní doba totiž spisovatelům nepřeje. Spisovatelé již nejsou a nejspíš nikdy nebudou těmi společenskými influencery, inženýry lidských duší ani svědomím národů. Současná literatura je společensky bezvýznamná, nehraje ve veřejném mínění žádnou roli. Samozřejmě, tak jako vždy, jsem se ve svém úsudku mýlil. Sám velký Kundera říká: "Dějiny románu nemohou nikdy skončit." A Pánek svým textem, byť naprosto bezděky, Kunderův výrok absolutně potvrzuje.
Pánkův text je svěží. Nekonvenční. Vzpouzí se všem snahám o žánrovém zařazení. Šuplíkování zde nefunguje. Boha, ten text je natolik pohlcující, že jsem se do něho nořil, i když jsem měl na posteli vedle sebe dívku v rouchu Evině. A přitom tahle podmaňující síla Pánkova textu nevyvěrá z napínavosti příběhu. Ne. Text je strhující svým tvarem. Formou. Způsobem vyprávění. Tím, že si vypůjčuje postupy básnické a přirozeně je roubuje do prozaického útvaru. Rytmus, tahle próza má hlavně rytmus, rytmus proudu nekonečných ale nikoliv neuchopitelných vět, jež vás ponesou celou dobu četby a sežvýkané vás vyplivnou v Bangalore nebo v Reykjaviku.
Je to zoufale skvělé.
Ten obsedantní a vířící styl mě uchvátil, vtáhl a nasadil mi cizí hlavu a cizí oči hledící na cizí zemi. Vlastně jsem po celou dobu zůstal v napětí (částečně příjemném, částečně tísnivém) a nemohl jsem to vypnout (knihu odložit).
Hodně originální styl, který mě na knize zaujal asi ze všeho nejvíc. Jinak jsem se trošku nudila, zejména během zdlouhavého vyprávění o Islandu. Naopak oceňuji množství reálií z Indie.
Mužský styl psaní i téma. Mladý muž v Indii, který se snaží přesvědčit sám sebe, že láska a sex s Indkou přece pro Evropana je/není. Odpovídá přesně názvu knihy. Zvláštní styl psaní, je to tok myšlenek, a tak jak se myšlenky několikrát denně opakují v naší hlavě, tak se opakuje i text. Hvězdička za popis fascinujícího fungování Indie. Mezi řádky pěkný průvodce země a jejich zvyků a skutečnosti, která je pro Evropana tragická a často nepochopitelná ve stylu - "to jako vážně?" Magnesia litera udělena zřejmě za aktuálnost tématu a osobitý styl psaní.
Styl, kterým je kniha napsaný je tak blbý až je dobrý. Prvních několik desítek stránek jsem měla veliký problém se stylem psaní, ale jde si zvyknout.
Kniha je příběhem českého vědce, který se potýká s láskou, názory lidí a světem. V knize se otevírá téma svobody života ve světě, vlastního názoru. Otevírá velmi současné téma pro naši zemi: rasismus. Kniha je psaná tak trochu automatismem, příběh ale běží příjemným tempem s vracením se do minulosti po své vlastní ose života. Indie je zde dána kontrastem k "lepšímu" životu všude jinde ve světe. Dramatické popisy udávání mladých dívek cizinců i sexualní potřeby hlavního hrdiny.
Unikátní kniha, z které jsem si odnesla unikátní myšlenky. Styl velmi nabádá k individuálnímu vnímání děje a myslím že ještě dlouho budu přemýšlet o nejednom tématu, které Pánek otevřel.
Opravdu jsem se snazila, ale tento druh psani mi proste nesedi. Nespisovna rec, malo tecek ve vetach, opakovani myslenek, pribeh nepribeh...ale urcite nekoho ta originalita zaujmout muze.
Dobrý, místy vynikající počin, ale pánové redaktor a korektor se měli taky trochu vytáhnout. Islandský příběh jako by ani nedocetli, protože k jeho konci se objevují i tři až čtyři chyby na každé straně. (Tím samozřejmě nemám na mysli účelné chyby jako chybná interpunkce či špatná přivlastňovací zájmena). Přitom od Arga by člověk čekal více.
Pro mě docela zklamání. Slibné téma a originální námět padly za oběť touze vytvářet umění. Místo něj se však dostavila vyumělkovanost a očividná snaha napodobit postmodernu ala Don DeLillo. A vyumělkované, třebaže sofistikované kopie by ocenění typu Magnesie litera dostávat neměly.
(já)Mor. Ale Litera za prózu mě ani neudivuje, když v porotě zasedal třeba sračkorád Hakl, který tohle žvanění a blábolení – prostý smyslu – obdivuje (a píše). Je to sice stylisticky – ale upřímně, žádná bomba (ani funk), spíš nahodilost a automatismus než něco promyšlenýho (k srovnávání s Thomasem Bernhardem se snad radši ani nevyjadřuju) – lepší než Kalfařův Kosmonaut z Čech, ale v tom planým mudrování tzv. světoběžníka a jakýmsi naivním prosťáčkovství si to s ním ani moc nezadá. Aspoň že místo reklamy na Nutellu tady bylo to ládování se čokoládovýma tyčinkama na Islandu... jo a abych to zakončil pozitivně, dost trapný bylo, jak se Pánek prostřednictvím jedný z postav pochválí, že hezky vypráví, panebože u šivy, jenom to ne.
Tři hvězdy za neotřelý styl, který je ale místy dost otravný. Říkám si ale, že i to cyklení a opakování myšlenek má nějaký záměr - třeba zrcadlit to že my sami se ve svých myšlenkách dost často zacyklujeme a opakujeme a naše myšlenkove pochody nejsou vybroušené, ale podobně syrové jako v knize? Tři hvězdy také za podnětné myšlenky o migraci, vykořeněnosti, rasismu a českém maloměšťáctví a věčné české nespokojenosti.
Tohle jsem spíš přetrpěla. Je to jistě svérázný a nezapomenutelný text, jen nevím, jestli je to ku prospěchu věci.
Několik stránek jsem vysloveně přetrpěla, ale sotva jsem se "včetla", vysloveně mě strhl vír slov, rytmus textu, všechno. Nikde nebýt doma. Lidé, kteří mají všechno, a jsou nešťastní. Lidé, kteří nemají nic, ale stále se usmívají. Rasismus v nás. Touha. Nemožnost porozumět. Prostředí českých vysokých škol versus Indie. Sucho. Přelidněnost. Samota. Pocit, že jinde se lidé dusí. Stud. A znovu touha. Jak to zvládnout?
Knihu jsem dočetla včera a mé pocity z ní jsou stále velmi rozporuplné. Upřímě jsem čekala víc, styl psaní je opravdu zvláštní, ale na druhou stranu obsahově tématem k zamyšlení. Osobně ale nevím, zda bych knihu doporučil dále jako super čtení, několikrát jsem měla nutkání ji odložit na hromádku nedočtených knih, ale moje zvědavost zjistit proč získala kniha ocenení zvítězila. No nepřišla jsem na to :-)
Nemám ve zvyku nedočíst knihu. U této jsem s tím měla dost velký problém, ale nakonec jsem ji dočetla. Konec už byl lepší, ale styl psaní - nepochopím. Chtěl být autor originální? Téma je odrazem dnešní doby, problémů, které se asi nevyhýbají nikomu z nás. Nutí určitě k zamyšlení, jak si stojím sama v realitě dneška.
Štítky knihy
rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2017 |  Láska v době globálních klimatických změn |
| 2022 |  Jsem jejich bůh |
| 2013 | Kopáč opálů |
Přijde mi to jako slátanina nepříliš hlubokých, opakujících se úvah a historek z cestovatelských večerů, jež se s pokročilým večerem stávají méně a méně uvěřitelné. Styl mi připomíná beatníky, obsahem Generaci X od Douglese Couplanda. Neoslovilo mne ani jedno a bohužel tato kniha také ne.