Láska za časů cholery
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46949/bmid_laska-za-casu-cholery-zjg-46949.jpg
4
1369
1369
Déle než 51 let čekal Florentino Ariza na novou příležitost, aby mohl Fermině Dazové vyznat nekonečnou lásku, na chvíli, až její 80letý manžel, slovutný lékař, zemře. Tehdy přichází chvíle pro kdysi opuštěného milence. Než se oba staří lidé spolu vypraví po řece Magdaleně, aby nedotčeni zlobou světa vpluli do elysia své lásky, stáčí se autorův pohled do jejich minulosti plné všedních věcí i nepravděpodobné krásy. Geniální vypravěč sestupuje do nížin triviální literatury a líčí své postavy v rozmanitých podobách lásky, lásky romantické i domestikované, lásky "osamělých lovců" i lásky manželské. Na sentimentální příběh z lidové četby navěšuje vlastní vzpomínky a sny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , OdeonOriginální název:
El amor en los tiempos del cólera, 1985
více info...
Přidat komentář
Sú knihy, ktoré prečítame a páčia sa nám. Sú knihy, ktoré síce dočítame, no nezanechajú v nás nič. Sú knihy, ktoré ani nedočítame. Nakoniec sú tie, ktoré milujeme, doslova ich hltáme a zanechajú v nás silnú emóciu. Už navždy. Pre mňa je to Láska v čase cholery. Pretože nakoniec bude všetko dobré. Aj po 51 rokoch, 9 mesiacoch a 4 dňoch čakania.
Více se mi od Márqueze líbily Kronika ohlášené smrti a O lásce a jiných běsech než Sto roků samoty a tato. Takže asi spíše ty kratší. S přibývajícími stranami se mi zdá monotónní. Ale to neznamená, že je to kniha špatná. Pouze dojem z ní nijak zvláště silný.
Uff, konečně dočteno - první myšlenka po dočtení. Druhá: co to bylo? Kde byla ta láska a hrůza cholery? Asi se ztratila v překladu někde mezi svolnými láskami starého proutníka. Brr, nechutnost korunovala příhoda s kapustňáky kapitána lodi na konci. No prostě: hrdinové protivní až hrůza, cholera byla sem tam zmíněná, konec prostě mimo, rozsah zbytečně velký, děj mix čehosi. Jsem ráda, že to mám za sebou a bohužel více hvězd za mě nelze dát...
(SPOILER)
Musím říct, že třebaže jsem velká milovnice romantiky, tak se mi kniha moc nelíbila. To, že Márquez umí psát, je bez debat, přesto si mě příběh moc nezískal. Asi to bude tím, že postava Ferminy mi nebyla vůbec sympatická a nemohla jsem pochopit, co na takové ženě všichni vidí.
Některé části knihy však stály za přečtení - například hádka ohledně mýdla byla skvělá. Trefně dokazovala, že většina hádek ve vztahu spíše vzniká z úplných prkotin než z nějakých vážných důvodů - a je neskutečné do jakých rozměrů se taková hádka může dostat. I následná reakce obou protagonistů byla dost autentická. Fermina, třebaže věděla, že nemá pravdu, si neoblomně stála za svým. Pro doktora Urbina byla mnohem důležitější pravda než spokojenost manželky - a to bylo něco, přes co se Fermina nedokázala přenést. Pro mě tato část představovala střet dvou odlišných světů - aneb, jak by řekl John Gray - muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.
A takovýchto trefných pozorování bylo v knize poměrně dost, což pro mě osobně představuje hlavní přednost této knihy.
(SPOILER)
Byť se to z mého shrnutí nemusí zdát, kniha mi přišla naprosto úchvatná. Marquéz je fenomenální spisovatel a jeho dílo plné symbolů, skrytých struktur a mnoha zdánlivě bezvýznamných vedlejších linek, které jsou jakési zkazky ze života, ale které nicméně dodávají dílu jistou bohatost a ještě více posilují dojem jakési (magicky) realistické kroniky ze života. K jeho kvalitám je třeba jedním dechem dodat úchvatnou jazykovou bohatost, jíž předestírá v tom nejlepším obraze překlad Blanky Stárkové, který považuji za naprosto fenomenální práci.
Při čtení díla vřele doporučuji číst velmi pozorně a s porozuměním, zakládat si stránky, vracet se a porovnávat, protože jinak budete ochuzeni o vícerozměrný záběr díla (které lze nicméně ocenit i pro příběh jako takový). Za povšimnutí stojí například paralelní popisy Florentina Arizy a Juvenala Urbina zamlada, než poznali Ferminu.
Dále pokračuje recenze, kde je odhaleno mnoho z děje, proto pokud jste zatím nečetli knihu, varuji předem.
Láska za časů cholery. Láska jako Amazonka živena přítoky mnoha menších a větších lásek, romancí, poblouznění, románků, sňatky z rozumu, vzdoru, hlouposti… láska ve všech podobách sloužící té největší, vše okolo sebe stravující. Florentino Ariza jakožto ukázkový antihrdina “žil přesvědčen, že smlčel tolik lásky jako nikdo druhý, co svět před světem stojí.” a to byl narativ, do kterého svůj příběh celý život rámoval. Nicméně od té doby co se s protagonistou románu setkáme, nás má každá další stránka přesvědčit o tom, že tato až rytířská expozice je pouhým pozlátkem na léty prohnilé duši. Šachy byly velkým tématem románu, a byť byl jedinou mužskou postavou knihy, jež nehodlovala vášnivě partii šachu, podíváme-li se na celý jeho život, uvědomíme si, že jej hrál jako šachovou partii a každý jeho čin směrem k zisku královny byl velmi prokalkulovaný a v mezičase, pro jeho rozptýlení, po libosti užíval služeb ‘méněcenných' figurek. Přesněji řečeno 622. V průběhu románu je neustále poukazováno na jakousi neměnnost Florentina Arizy v čase. V dětství starý mladý a od určité chvíle rázem mladý starý. A skutečně, jako by zamrzl onoho odpoledne kdy uviděl Ferminu Dazovou v šicím kabinetu. Od té chvíle byl celý jeho život zaslepeným honem, lhostejným k jakýmkoli dalším událostem života. Ano, do řady svých činností vkládal velké úsilí a přinášely mu lásku i radost, ale přijímal je s lehkostí a samozřejmostí člověka, jemuž na těchto požehnáních vlastně ani za mák nezáleží, protože v nich nevidí budoucnost, a proto mu snad i vycházejí, neboť nezažívá žádnou úzkost ani hlubokou touhu k nim se vztahující - vše je vždy podřadné a blednoucí jakmile postaveno do kontrastu s ultimátním vítězstvím jímž je Fermina Dazová. Jako čtenář si ale nemohu pomoci a ptám se, zda vůbec Fermina Dazová byla láskou v pravém slova smyslu. Protože fakt je ten, že vyjma éterické krásy na ní nebylo nic tak zvláštního - dopisy mu psala s prozaickou strohostí a lásku opětovala velmi vlažně. Takže byť si léta dopisovali, mám pocit, že si ji spíše vysnil a byl se vším patosem zamilován do jekéhosi archetypu, iluze, jež mu proklouzla mezi prsty, když byl ještě plný nadějí a ideálů. Ona to jako zrající osobnost záhy pochopila a shrnula jeho charakter bez rozpaků jedním slovem dávno předtím, než si to řekl čtenář: “ubožák”! Naopak láska Juvenala Urbina byla v kontrastu velmi opravdová. Bral si Ferminu bez větších očekávání a iluzí, ale jak ji poznával, objevoval postupně její kvality a lásku, jak ostatně píše i Marquéz, společně stvořili. A jistě, čím více se o jejich vztahu dozvídáme, tím více vidíme, že byl pln úskalí, příkoří a trápení, že Urbino chyboval a ublížil, ale vždy to byl vztah založený na upřímnosti a lidskosti, jež každou chybu vykoupil konfrontací, pokáním a zušlechťováním charakteru hříšníka. Nicméně v knize není čistota ducha po zásluze odměněna, jak je tomu ostatně i mohdy v životě. Jestli se vůbec v tomto díle dá hledat nějaké poučení, pak že sladká nevědomost je někdy pro lidskou duši to nejlepší, ač to jde proti zdravému rozumu a střízlivým hodnotám. Vědět Fermina Dazová pravdu o životě Florentina Arizy, nikdy by ho přes práh nepustila. Vědět jak pěčlivě kalkuloval způsob, jakým by ji mohl v podzimu života, po dekádách pečlivého studia jejího charakteru, oslovit, přišlo by jí to odporné. V kontrastu k tomu je falešné odhalení nevěry jejího muže s nejbližší přítelkyní. Takže ve výsledku zbytek života prožila se lživou vidinou obou mužů jejího života. Takže jako čtenář jsem přirozeně zděšená jakými ležmi je Fermina Dazová na konci života obmotána a jaké si zřejmě vezme do hrobu, ale z praktického hlediska zřejmě dožila šťastnější, než kdyby zemřela jako truchlící vdova jež by znala čistou pravdu.
Pokud bych měla jednu věc zkritizovat, pak by to byla nabokovská linka s Américou Vicuñovou. Přijde mi, že to velkou část čtenářstva zbytečně znechutilo a konec knihy tak zanechal hořkou příchuť. Bez této epizody by bylo vykoupení Florentina Arizy v očích čtenáře mnohem přijatelnější a spíše bychom dokázali vidět i jeho kvality. Výsledný obrázek o něm však vyobrazuje přesně toho, kým Fermina Dazová tolik let pohrdala. Bezcharakterní stín, jejž vlastně nikdo nezná.
Příběh lásky, která vytrvala a přečkala více než 50 let. Hezké, že? Ovšem ta nechutná, detailní líčení všech více než 600 "lásek", rozuměj sexuálních avantýr hlavního hrdiny v mezidobí 50 let, to fakt číst nemusím! Dílu to sice zvedlo popularitu... ale mně to zvedlo žaludek! Děkuji, nechci!
Příběh sám o sobě nepříliš zajímavý, ale rychlý spád - nezvykle rychlý na knihy podobného typu, nebo spíš co bych očekávala - , několik zajímavých myšlenek a věrohodně popsaná atmosféra města to docela zachraňují. Nemám z toho žádný úžasný zážitek, ale ani nepříjemný pocit, navzdory tomu, že Florentino Ariza se ke konci choval fakt nechutně, v podstatě zničil život vícero lidem ale pořád na něj bylo pohlíženo jako na někoho v podstatě dobrého, kdo si zaslouží ten happy end. I když je pravdou že autor nějak zvlášť nesoudí, netvrdí co bylo dobré či špatné a neříká o nikom, že by byl dobrý člověk... Ale stejně.
Taky mi přijde docela debilní ta myšlenka, jak si stačí počkat a ta žena prostě bude vaše. A nechápu, proč si Fermina vzala toho doktora, když tam v podstatě nebyl zmíněný žádný důvod, žádná pozvolná změna názorů, nesnášela ho a najednou si ho vzala, a to jen pod podmínkou že nebude muset jíst lilky a to nakonec stejně musela - tak co to jako je? A Florentino se do ní zamiloval jenom na pohled, bez jakékoliv konverzace a ničeho, to sdílím názor s dalšími komentujícími tady, to podle mě není láska ale fakt nezdravá posedlost. Jediné, co se v celé knize možná dá nazvat láskou, byly události na konci, což kdo ví, možná byl jediný autorův záměr.
Taky je fascinující, jak je celá kniha neskutečně nekorektní, černoši, Číňani, kecy můžu na jejich manželky a tak dál. Autor to v podstatě jenom zaznamenává, nehodnotí nebo neprezentuje tím svůj názor, takže by mě vlastně fakt zajímalo, jestli je to jenom věrohodný obraz doby nebo i názor autora, který je s tímto stavem spokojen.
- K těm zajímavým myšlenkám:
Při cestování si idealizujeme domov, který potom vůbec není tak nádherný jak se zdálo.
A to stejné s někým, koho milujeme nebo si myslíme, že milujeme. Ferminin přístup to docela vystihl, jak si ho zidealizovala když byla na cestách a pak ho uviděla a uvědomila si že to fakt ne.
A to, že teda to stáří taky může být docela zábava - to bylo skvělé, jak to autor popsal vlastně velice realisticky se všemi bolestmi i nechutnými problémy, a přesto to bylo dobré. Staří lidé jsou pořád stejní lidé.
A ještě tam teda na můj vkus bylo málo cholery, chtěla jsem se v tom zvráceně vyžívat, jenže pak nakonec ani nebylo v čem.
Jedna z nejlepších knih vůbec. Gabo G. M. je skvělý vypravěč, číst tuto knihu, to je čirá rozkoš.
Husí kůži mám ale z toho, že autor knihy byl zároveň komplic Fidela Castra, naposledy se tak projevil při vykonstruovaném stalinském (!) procesu v Havaně (1980) proti kubánskému generálovi Ochoa, kdy Gabo křičel v tamním přímém televizním (!) procesu "paredón", a také se tak stalo, nevinného generála zastřelili u zdi......
Je to celkom zaujímavé, krásne napísané, ale sklamalo ma to. Láska, láska, láska... Je očividne, že v knihe vôbec nejde o lásku. Skôr o posadnutosť a popravde som si až do konca nebola istá, čo tým chcel autor povedať. Hlavný hrdina mi bol maximálne nesympatický a bol nadmieru nechutný. Po dočítaní som mala z knihy veľmi nepríjemný pocit, ktorý sa má držal dlho. Na druhej strane to bola tiež istá forma reality, neviem...
Nemohla jsem se začíst. Zdálo se mi to příliš zdlouhavé a možná trošku nudné. Ale pak najednou přišel zvrat - a mě to bavilo.
Jeden z těch románů, na které nezapomenete, i když už vzpomínky na něj vyblednou. Budete si vzpomínat jen matně, budete se přehrabovat v té mlze, která vám ty vzpomínky zkalila, a budete tápat - přesto někde hluboko ve vašem srdci tenhle příběh uvízne, abyste se k němu jednou mohli vrátit. A znovu prožít lásku za časů cholery...
No tedy...Márquez uměl psát, to bezesporu. Jeho květnatý styl, kdy vydatně popisuje, nebojí se zdůrazňovat krásné věci, ale ani jít až do naturalistických popisů, byl pro mě zprvu zvláštní, ale své kouzlo měl. Tím víc, když si člověk uvědomí, že si jeho postavy vystačí s minimem přímé řeči a čtenář to nikterak výrazně nepocítí.
Jenže příběh a jeho aktéři mě zklamali. Je to v podstatě červená knihovna a Márquez slovem "láska" vůbec nešetří a maskuje jím všechno možné. Ještě zhruba ve dvou třetinách jsem si říkala, že to není tak špatné, ale pak přišlo zjištění, že mně už tak velmi nesympatický hrdina je vlastně i pedofil...navíc autor se k této otázce staví nanejvýš lhostejně, což jen umocnilo mé znechucení. S postavou Ferminy jsem měla ten problém, že jsem ji občas naprosto chápala, ale vzápětí jsem nad jejím jednáním kroutila hlavou (a tak pořád dokola...). Úplný závěr ve mě taky žádné emoce nevyvolal (nepočítám-li tedy záchvěv úlevy, že to mám za sebou a příšerný Florentino Ariza už mě nepotká).
Mám vskutku smíšené pocity. Bylo to jako číst latinskoamerickou telenovelu, ale napsanou...no ano, laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Zvláštní kombinace
Očekávala jsem něco dramatičtějšího a čtivějšího, ale příběh stylem vypravěče mě moc nebavil. Chyběly dialogy, aby byla kniha živější a napínavější. O co jde jsem pochopila až na konci :o)
Za pasáž "mýdlo tam bylo a už mě nevyháněj" bych s chutí dala všechny hvězdičky. Začátek je vážně slibný, ale pak už mi to připadalo nějak moc blízko červené knihovně. Milý zážitek, to ano. Ale ne veledílo, Sto roků samoty je mnohem lepší.
Několik zajímavých okamžiků ukrytých v záplavě zbytečných slov a vedlejších příběhů. Místy mi to připomínalo Na paměť mým smutným courám, (některé motivy, myslím, použil v obou knihách) ale ty aspoň odsýpaly. Tohle bylo opravdu užvaněné. Chybí magické prvky, které ozvláštňovaly Sto roků samoty, příběh je prvoplánový, v podstatě bez překvapení. Ale kdo má rád jihoamerické telenovely, může být spokojen. Vzhledem k tomu, že já mám obecně problém s pochopením hispánské mentality, tak mě tohle "veledílo" minulo a skutečnost, že jsem ho dokázal dočíst, beru jako vykoupení z nějakých svých dřívějších menších hříšků.
Dočteno. Byl to krásný zážitek. Žít s jinými lidmi jejich život. Vlastně skoro celý život. Neuvěřitelný příběh. A ještě úžasnější vznosný jazyk prokládaný nespisovnými výpovědmi postav. Popisné části byly kupodivu tak akorát. Přesně tak, nakolik jsem je potřebovala, abych si situace umělá představit, i když jsem nikdy popisované jevy neviděla. A psychologie postav? Velmi zajímavá. Fermina a Florentino. Dva naprosto jiné světy. Propleteni na celý svůj život. (jak i shrnuje poslední věta). Musím přiznat, že předtím jsem dlouho žádný román nečetla, takže už jen kvůli tomuto žánru to pro mě byla příjemná změna. Ta občasná zvrhlost, obzvláště Florentina, k tomu prostě patří. A skvěle to vykresluje jeho postavu, která není ani dobrá, ani zlá. Stejně jako Fermina. Jsou to zkrátka lidé. Nedokonalí, s různými posedlostmi a utkvělými představami, kterým zasvěcují celý svůj život. Vývoj psychologie postav se mi líbil, ačkoli šlo vidět, že něco se nemění, i když člověk bilancuje všechno. Některé věci z dětství prostě zůstávají navždy. Zbývá je přijmout.
Ve dvaceti jsem ji odložila a pak po dvacetii letech přečetla jedním dechem. Právě tehdy jsem si uvědomila, jak se věkem a životní zkušeností mění vnímání. Od té doby se vracím k dříve odloženým knihám, ale hodně z nich odkládám i dnes, třeba za 10 let některé, za 20 další, jiné nikdy, ale kdo ví :-)
Štítky knihy
láska zfilmováno milostné romány magický realismus ságy Kolumbie historické romány kolumbijská literatura hispanoamerická literatura zakázaná láskaAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Lásku za časů cholery bych přirovnala k letnímu teplému vánku, který jen tak z lehounka rozvlní záclony na oknech. Děj se vleče, postavy zcela přirozeně a jen mimochodem proplouvají životem a proměňují se spolu s časem. Příběh je plný běžných věcí, každodenních problémů, které Márquez vykresluje velmi naturalisticky.
Nemyslím si, že tato kniha o stáří, naději, životu a různých podobách lásky je pro každého. Její pomalé tempo a sáhodlouhé popisy jsou poněkud únavné. Přesto jde o velice kvalitní a hodnotné dílo.
"Následujicí dny se v parnu nekonečně vlekly. Řeka se zakalila, úžila se víc a víc a místo spleti obrovitých stromů, nad nimiž žasl při své první cestě, viděli zprahlé roviny, nepatrné pozůstatky celých pralesů pohlcených lodními kotli, trosky bohem opuštěných osad s ulicemi zaplavenými vodou i v nejkrutějších obdobích sucha."