Lazar a píseň
Josef Kainar
Reflexivní lyrika s originálními asociacemi a obrazy, jejíž verše, stylizované často hovorovým jazykem, vyjadřují lidské city a vztahy a uvažují nad láskou, stářím i mládím, nad prací a životním posláním.
Přidat komentář
„Možná, že je toho zapotřebí,
aby traktor zdrtil
celý pole.
Aby z hlíny nezůstalo
zrnko na zrnku.
Aby cvrček nepřežil
a pokolení pýru
bylo donucený hledat slunce poznovu,
a ještě marněji.“
Já mám zmiňovanou Černou vodu (stejně jako Černou káru – od stejného autora, ale z jiné sbírky) spojenou se Zuzanou Navarovou. Tak či onak, opakovaná zhudebnění dokladují, jak dobře rytmické a zároveň dobře sdělné Kainarovy verše jsou.
Lazar a píseň ale nejsou pro mě zrovna tou nejlepší ukázkou Kainarovy tvorby, moc mi neseděla ta doslovnost (byla tam taková vypravěčskost, příběhovost, epická baladičnost nebo jak to říct nejlépe, kterou si s Kainarem nějak nespojuju), ta se mi zdála (podle mého velmi nepoučeného pocitu, nejsem na Kainara odborník, to ani náhodou) být na úkor jeho obvyklé poetiky.
I když třeba zrovna ta Černá voda je skvělý kousek!
Po hluboký vodě,
po černý hlubině
utržený kvítí
pryč ode mne plyne.
Že nebylo nikdy
lásky mezi náma,
voda si to kvítí
sama zutrhala.
Zpívá Lucie Vondráčková, ale málokdo ví, že text (Černá voda) pochází z pera Josefa Kainara a ze sbírky Lazar a píseň. Na kráse této knihy se podepsaly i černobílé fotografie Jana Paříka a grafická úprava Oldřicha Hlavsy, který dlouhá léta upravoval základní řadu Klubu přátel poezie. Jsou to perly každé knihovny. (Ten můj Lazar a píseň je už móóc opotřebovaný...)
S láskou bývá trápení, kterému neunikl ani Kainar. Nešťastně se zamiloval do své spolužačky, a když jeho city neopětovala, pokusil se ukončit svůj život. 5. května 1934 se po odchodu ze školy střelil do levého boku bubínkovým revolverem, který měl od kamaráda v úschově. Když zjistil, že stále žije, došel sám k lékaři, který ho poslal do nemocnice, kde mu vyoperovali kulku..
Všednodenní jazyk obyčejných lidí přibližuje tuto poezii všem čtenářům. Kainar si na nic nehraje, netváří se jako svrchovaný estét a dokáže vyjádřit jak okouzlení, tak životní starosti a utrpení. Jeho verše jsou úderné jako slova starých blues. Musíme se zamyslet sami nad sebou.
Pan Lazar chodí po městě,
nahlédá do kočárků:
Děťátko, růže,
jak je mi tě líto!
Všechny nás veze jiný kočárek.
Ten, který peřinky má plné popela
a věčně hoří…
Oblíbená báseň: Kocourek.
Česká klasika. Kainara stále milujeme a jeho básně si zpíváme!
Celý rok jsem odkládal tuto sbírku básní a to i přes to, že jsem věděl, že se mi nejspíše bude Kainarův styl líbit. Když jsem totiž slyšel z úst Miroslava Kováříka báseň Podvečerní jízda vlakem v Čechách v zimě 1969, musel jsem si ji zamilovat a následně naučit zpaměti. Nu a nyní přišla řada i na Lazara.
A jaký z toho mám pocit? Velice příjemný. Nebo nepříjemný, ale příjemně. Existencionalismus jeho díla je tak hluboký a temný, stejně jako sarkasmus, kterým jej předvádí, že se mi to prostě a jednoduše líbit muselo. Všechny básně sbírky se mi samozřejmě nelíbily, ale ani jedna se mi neošklivila a některé byly tak silné, že jsem si je zamiloval.
Konkrétně titulní báseň „Lazar a píseň“, je vynikající. Pan Lazar chodí po městě, v klopy má chryzantému a mě z toho mrazí. Lazar představuje jakýsi souhrn lidských špatností, jejich ztělesnění a myslící manifestaci. Tak si pan Lazar chodí po městě, s úsměvem, který by vykostil býka a lidé ho vlastně mají rádi. Protože je jejich nedělitelnou a nutnou součástí, až do konce světa.
Vedle pana Lazara mě zaujala báseň „Dveře“. Báseň společenského odcizení, rozvázání vztahů a stesku myslím nejen po mládí. „Ten starý dědek, to jsem já.“ Hluboce zoufalý verš, který podle mě jednoho dne napadne každého a to nejen starého člověka.
A poslední, co zde zmíním je „Černá voda“. Nevím vlastně ani proč, ale tato báseň mi připomínala Kytici. Jakási temná, nepopsatelná atmosféra, vycházející z nitra člověka a působící na jeho nejniternější cítění.
Sbírku velice doporučuji, zvláště těm, kteří mají rádi poněkud pochmurnější atmosféru. Číst radím v tichu a klidu, bez lidí v nejbližším okolí.
Poezii se většinou vyhýbám, ale tato autorova sbírka patří k mým oblíbeným již od studentských let.
Tuhle knížku jsem jeden čas četla pořád dokola a těšila jsem se zároveň i z krásných černobílých fotografií, které jsou k veršům připojeny.
Místy hodně temné a celé hodně dobré.
A třeba právě za vedlejší stěnou
dějou se lidi, který by ti dali
ze sebe půl,
jen umět zaklepat,
ach jenom dovést malinko mít rád
Autorovy další knížky
| 2005 |  Nevídáno - neslýcháno |
| 1960 |  Lazar a píseň |
| 1967 | Nové mythy |
| 2007 | Básně |
| 1966 | Moje blues |
Přečteno rychle, nevsáklo se, ale ze vší poezie, která mě poslední dobou nezaujala, takhle byla nejzajímavější.
*
Pes
Takový pes když vyjde za město,
celej se vyjeví.
No taky panebože!
Ty modrý nebesa, jeden se nedoštěká,
a jenom jemně,
řídce zadrátovaný,
a holý hlíny, že ji nevyhrabeš,
kdybys měl pracek vosumdesát vosum,
a nejvýš předvčírem tu trajdal starý králík,
tak stařičký, že ohrnoval no
nad celým světem
včetně potkanů.
Tu nejsou vozidla a jiný tichý stvůry,
co nekoušou,
jen drtějí a sviští,
tu nejsou lesy nohavic a lýtek,
co pochodují jako v Šekspírovi
v tý scéně, kdy se Makbet jenom diví.
Takový městský pes když vyjde za město,
zešílí vlastně, celej, s chlupama.
A po celý pak další jeho žití,
když ho poškrábete trochu za ušima
a když mu hodíte pár uňahňaných slov,
abyse našli voddanost
v těch smaragdových zracích --
co, vy si ještě myslíte,
že máte doma psa?