Lázeňská ouvertura

06.09.2021

Unaven, sám sobě nepochopitelný, nechci vzpomínat ani myslet, a tak tu třetí den bloumám od ničeho k ničemu a přesvědčuju sám sebe, že chci, mohu a mám, jak se na lázeňského hosta sluší, sedět na lavičce, tvář nastavenou slunci, a prostě se radovat, že jsem na svobodě, po tom všem živ a zdráv, že mi nic nebrání žít, jak jsem si představoval. Ale zatím vždycky, když užuž šťastně utkvívám v nenavyklém bezpečí, zazmítám se ve vlastní paměti a moje city, dojmy, vzpomínky a myšlenky vyplouvají na povrch a vybuchují. Jsem tu celý, a přece, marnodarmo, pohybuji se a myslím jak na protézách.

Je to trapné, zahambující; přísahal jsem si, že až vyjdu, nebudu na nic vzpomínat, na nic z minula myslet, že si budu na prstech počítat drobné radosti, žít hodinu po hodině, vnímat poklidně míjející vteřiny, skládat drobinku k drobince, šetřit jimi. A zatím, ne že bych se nesnažil, ale nejde, nejde mi to; až k zalknutí je ve mně touhy ztratit se v náhle zas otevřených dnech, plných vůní, barev. Jenže všechna pohoda, všechen ten úžas je pořád jen kolem a místo radosti, kterou bych měl a chtěl cítit, dme se ve mně nespokojenost. Čím víc se snažím, tím méně vím, kde a čím začít. [...] Třeba ten hluboko zasutý pocit, který mě zvedl do závrati, když mne po týdnech samovazby poprvé vyvedli na dvůr a nechali chodit, chodit, chodit.

Vím, je to nespravedlivé a nesouměřitelné: tady a tam, ale co je štěstí? V tom, co má, se někdy člověk těžko vyzná, jen představy a přání si jasně třídí, protože když mě pak chceš-nechceš, vodit na týž dvůr pravidelně, šťastně oslnivá první chvíle se rozbolavěla v nezhojitelné navždy. Ne jen slunce a nebe bez země, nebe přistehované k hřebenům zdí ostnatým drátem, ne jen široký obzor, k němuž lze dojít a uvidět nový, všechno bylo mimo dosah. Jen sám sobě mohl člověk unikat a rvát ze sebe, co je v něm živé a vědomé. A přece jsem žil; chodě dokola, pořád dokola v neúchylně vyměřeném poloměru, v předem odpočítaném počtu kruhů, žil a bránil se uvěřit, že za splnění touhy moci být pod ničím neohraničeným nebem jsem schopen všeho. [...] Co nevidíš, není, nenuť bdělost, aby hlídala, a nemůžeš-li jinak, nevěř, že to u zdi je tráva, nečíhej na ptačí křídla nad dvorem, nelov zvuky! Představ si, mysli si, věř, že za těmi zdmi není už nic. [...]

"Hlavně na nic nemyslet, všechny starosti hodit za hlavu a léčit se!" Doktor byl mladý a dával si záležet, aby každé jeho slovo znělo důvěryhodně, spolehlivě, vážně. [...] Všechno se ve mně míchá, jsme pod hladinou, nad hladinou i na břehu zároveň. Rozum chápe, ale to ostatní, co muselo i rozum hlídat, ne a ne si zvyknout. [...] Co by se stalo, kdybych doktorovi řekl: Jste hodný, ale zbytečně se namáháte. Průstřely v noze i rameni jsou dávno spolehlivě zahojeny a páteř zpevněna osmi lety kriminálu. Nechte mě plavat, kašlu na všechny procedury, na lázně, na všechno, co po mě chce někdo druhý. Ne, takhle myslet nesmím. Jen žádnou novou zeď, žádný sebeklam. [...] Všechno, všechno, jen ne ten dvojlomý příměr: tam a tady: já a všichni ostatní. Vždyť co se vlastně stalo: vinen-nevinen, obžaloba byla složená ze slov, rozsudek byl složen ze slov, odsuzující, i ten zprošťující. Jen nikoho a nic nepodezírat, nešlapat po sobě ani po druhých, netáhnout v sobě ani za sebou břemeno, zapomenout na všechno, vrátit se k práci, k lidem.

Kde ale začít? Co platno, že sebeusilovněji myslím na to, že jsem zde, pokud se pořád cítím tam. Vrátit se k lidem? Ke komu, k ženě, která se mě zřekla? K přátelům, kteří uvěřili v mou vinu? Jak se zbavit prázdna, mříží, zdí? Hned na sebe hledím neúčastně sám sobě třetí, hned ve mně cválá kůň, kterého zapomněli osedlat. Ne kůň po padlém nebo ztraceném jezdci; neklidný, odpočatý, zmateně pobíhající kůň, dychtící po jezdci, který by znovu určil cíl nevydané síle, nastřádané netrpělivosti. Rozsudek lze zrušit, ale nelze zrušit, co člověk žil. [...]


zdroj: "Lázeňská ouvertura" Jan Machoň (Blok, 1966), s. 5-8