Lázeňský host / Cesta do Norimberka / Stepní vlk

17.10.2021

“Vstup ne pro každého
Jen pro pomatené”

Soubor tří příběhů mě naprosto učaroval. Lázeňský host jako předkrm-lázně doporučuji v rámci svého zaměstnání, od teď budu k lázním doporučovat i tuto povídku-popis prožívání lázeňského pobytu v Badenu pacientem (autorem vypravěčem) nemá chybu.
Dále “skvěle ochucená polévka” Cesta do Norimberka - dokonalý pohled do duše cestovatele filozofa.
No a pak to přišlo: hlavní chod Stepní vlk. Napadá mě homolkovské “ to je žrádlo” (každý je jednou částí duše vlk či jiné zvíře). Nejkrásnější část Vlka je ale velké finále
v závěru - maškarní bál a freudovské Magické divadlo. To je závěrečný dezert a opravdová lahůdka.
Neodpustím si přidat “Mozartův” pokřik v Magickém divadle:
“Hej hochu, platí, že řeč se ti tratí, dech se ti krátí?
Myslíš teď snad na čtenáře, na ty mrchy bídné tváře, co ti žerou z kalamáře, písmo sázejí, bludy razí, druhé jenom štvou a kazí, šavlí házejí?
Člověk by se jenom smál, cos ty draku napáchal, ržál a za břich se popadal, smíchy se až podělal!
Ó ty srdce důvěřící, pryč s tou černí, dej si říci, ty dušičko věčně tklící, zasvětím ti jednu svíci, ať si žertem zjasním líci. Lusknem si a poskočíme, z kopýtka si vyhodíme, taškaříme, čtveračíme a ocáskem zavrtíme, jen na konec nemyslíme.
Pánubohu poručeno, čert má na tě políčeno, bití, nářez je tvé věno, cos napsal, vše nažvaněno a ze všech sil nakradeno!”

17.04.2019

Vezmu to popořadě: už v předchozích dvou komentářích k Hesseho dílu jsem se zmiňoval o jeho osobním životě a toho se mi v Lázeňském hostu a Cestě do Norimberka dostalo vrchovatě - obdivu míru upřímnosti, kterou použil v obou těchto spisech.

A pak je tu Stepní vlk. Aniž bych to plánoval, přečetl jsem ho znovu takřka na rok přesně. Můj předchozí komentář k tomu dílu je datován 11. 4. 2018, ten dnešní ponese datum 17. 4. 2019. Rok se s rokem sešel, Hesseho dílo již čtu chronologicky, dle Souborného díla, a hlavně jsem Vlka přečetl v návaznosti na Cestu do Norimberka, Lázeňského hosta a povídku v předchozím svazku, tuším pod názvem O stepním vlkovi, nebo tak nějak.
Je to fantastický román a v mnohém jsem se k němu za ten rok přiblížil. Jsem přesvědčen o tom, že Harry, Hermína a Pablo jsou jedním Hermannem Hessem, že mnohé zmínky o humoru, jak ve Vlkovi, tak v Cestě, vedou právě tímto směrem. Ostatně tato vzájemnost často zaznívá i přímo v románu. Tato alter ega (a není podstatné, které z nich je ego), která nastavují zrcadlo právě ve chvíli, kdy propadáme vlastní důležitosti, jsou tu hlavně proto, abychom se do tohoto zrcadla vůbec mohli podívat.
A ta spousta osobností, která dohromady tvoří celek jedné bytosti, mně, je nesmírně důležitá, protože člověk by neměl zapomínat na všechny své lásky, poklesky, touhy a přání, ačkoliv je to rozpomínání se často nesmírně složité. Byl jsem to já, kdo se dokázal do němoty opít, byl jsem to já, kdo měl promiskuitní myšlenky a měnil je v činy, a byl jsem to také já, kdo si hrál na vojáky a střílel. (Můj syn střílí, nenabíjí, neumírá, tak jako Harry ve své apokalyptické představě.) A všechna tato já, jsem stále já, i když si to dnes nerad připouštím. Ale pokud se o to pokusím, neměl bych tak netrpělivě zestárnout jako Harry.
Jak říká v závěru románu Mozart Harrymu, " dáte se získat ke každé nehumorné a hloupé činnosti, vy velkorysý pane, ke všemu, co je patetické a bez vtipu. No, ale já se k tomu získat nedám, já vám za celé to vaše romantické pokání nedám ani groš..." Je snadné v tomto věku začít s askezí, ale rozhodně ne s tancem:)