Le Corbusier

24.02.2017

Vzal jsem teď do rukou kdysi dávno přečtenou Šváchovu knížku o Le Corbusierovi. A při zběžném listování, vlastně kochání se obrázky, mi padl zrak na kapitolku Obrana architektury - odpověď Karlu Teigemu (z roku 1929). Začíná tak krásně:

"Milý Teige,
... Je to poprvé, co odpovídám na kritiku; a přece ví bůh, že jsem předmětem kritik den co den. Užívám příležitosti, abych dal svým poznámkám název: Obrana architektury ..."

Takže slavná Le Corbusierova Obrana architektury, manifest, ve kterém hájí svobodu architekta jakožto umělce, který usiluje "divoce zachrániti sebe v úplné svobodě, sebe, svého ducha umělce a tvůrce, jenž chce zůstati ve své anarchii a pokračovati den ze dne ve svém vášnivém hledání: hledání harmonie"; tedy tato Obrana architektury vznikla jako dopis našemu "kapitánovi avantgardy" Karlu Teigemu.

Teigemu, jenž ve své kurážnosti (a zároveň krátkozrakosti) se neváhal Le Corbusierovi postavit se svou představou architektury jako vědy, sloužící k sestrojování (záměrně nepíši tvorbě) staveb jako strojů pro bydlení, obývacích strojů pro nový život. Ve smyslu německé Neue Sachlichkeit (Nové věcnosti) a - s určitými výhradami - Bauhausu (kde byl Teige docentem).

"Vrháte se do hry," píše Le Corbusier, "která je sice velmi v módě, avšak, mám-li říci pravdu, pravíte tu opak toho, co myslíte, a chcete se ukázat opakem toho, co ve skutečnosti jste: básník. Jestliže od r. 1921 se Češi tak živě zaskvěli na rodící se obloze těchto nových časů, je to do velké míry způsobeno vaším vlivem. Vaše časopisy, vaše manifesty, vaše básně, vy: Teige, Nezval, Krejcar etc., to dovede učiniti pobyt v Praze tak poutavým. A to nikoliv hlubokými a moudrými diskusemi o otázkách "sachlich" v našem životě, nýbrž živostí, jak reagujete tváří v tvář problémům, které nás zaměstnávají, a tou impulzívností - řekl bych dokonce: těmi křídly - které povznášejí urozené duchy nad pozemskou hroudu a dovolují jim rozlišovat, předvídat a určovat "dopředu" linii vývoje."

Zároveň francouzský architekt varuje před zneužitelností módních (a především kavárensky romantických) levicových vizí nastupujícím nacismem a stalinismem, neboť "obývací stroje pro nový život" jsou přesně tím, co vyhovuje vždy připraveným "policejním zařízením", jak je nazývá Le Corbusier.

Je třeba říci, že Teigemu ono "určování linie vývoje dopředu" docela šlo. Po pozdější - druhé - návštěvě Sovětského svazu ovšem zděšen rychle zařadil zpátečku a "odvolával (mnohé z toho) co slíbil". A nepřekvapí, že po nástupu komunistů u nás se ocitl v nemilosti. To jsou paradoxy, jak by řekl jiný klasik.

Le Corbusier měl také své mouchy a nedá se říci, že stroje na bydlení jej úplně minuly. Spíše naopak. Ale nikdy si nenechal vzít uměleckou svobodu, nenechal se zotročit módními trendy (na chození do kaváren neměl čas) a do svých staveb - při vší vědě - vždy dokázal dostat tu svoji harmonii a eleganci bytostného umělce.