Led
Jacek Dukaj
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476174/bmid_led-VR3-476174.jpg
4
37
37
Dobrodružné putování po zamrzlém světě, ve kterém nikdy nedošlo k první světové válce Píše se rok 1924 a Polské království je zamrzlé pod carskou vládou v Belle Époque. Varšavu pokrývá led — uprostřed léta zasypávají cesty sněhové bouře. Nepozemští andělé Mrazu zvaní přítuhy procházejí ulicemi měst a zmrazují pravdu a lež. Benedykt Gierosławski, nadaný matematik, ale nenapravitelný karbaník, se na žádost carského Ministerstva Zimy vydává do Irkutska, kde má vyhledat svého otce — Otce Mráze, který je prý důvěrníkem přítuh. Tisíc rublů v hotovosti by Benedykta vytáhlo z dluhů, není však tento úkol příliš nebezpečný? Od špinavých varšavských činžáků přes ledovou Asii v luxusním kupé Transsibiřského expresu až po nebeský palác generálního gubernátora — to je cesta, která Benedyktovi změní život. Jeden z mistrovských kousků Jacka Dukaje, díky němuž čtenáři poznají nejen alternativní historii světa, ze které tuhne krev v žilách, ale zároveň budou mít příležitost spolu s hrdinou románu projít neobyčejnou cestu a stanout tváří v tvář Jinému.... celý text
Přidat komentář
Na první pohled by se mohlo zdát, že je Led především dobrodružným románem verneovského střihu plným Teslových vynálezů a okořeněným spoustou spiknutí, protispiknutí a frenetické akce. Na to vše samozřejmě také dojde, ale rozhodně to není stěžejní náplní knihy. Tou jsou především dialogy prodchnuté myšlenkami polského filosofa Tadeusze Kotarbińského, což často z textu dělá spíše filozofický traktát. Když k tomu přičtu styl vyprávění využívající přechod z ich-formy do er-formy a ještě do středního rodu, který působí značně odosobňujícím dojmem, a neskutečné množství rusismů a autorem vymyšlených nových slov a termínů, můžu říci, že se Led nečte zrovna lehce.
Dukajův Led je typickým příkladem přesahu mimo fantastiku takže dokáže uspokojit i náročnější čtenáře. A to především svou vícevrstevností, neboť nabízí nejen zajímavý příběh a originální svět, ale také spoustu úvah o historii, politologii, náboženství, filozofii a etice. Ovšem musíte být trpěliví a dát mu čas.
Siahla som po knihe, od ktorej som očakávala brutálne prepracovanú alternatívnu históriu a to som aj dostala. No dej samotný je niekde v pozadí. Hlavný hrdina, študent a flákač v jednej osobe, tu prevažnú časť svojej cesty životom (a neskôr aj počas cestovania transsibírskou magistrálou) len filozofuje a vyjadruje svoje myšlienky; celé mi to pripadalo ako rozsiahla dumka o spoločnosti, histórii a realite, či logike v štýle ruských spisovateľských tradícií. Stále sa tu vyjadrujú snobi a vyššie vrstvy, intelektuáli, agenti a podnikatelia, študenti a občas aj nejaký ten chudák. Napr. hlavná postava dlho o sebe hovorí v tretej osobe (oblieklo sa, vyšlo z miestnosti, zapálilo si cigaretu), takže keď sa už vráti do skutočnosti, oddýchla som si. Z poverenia cárskeho Ministerstva Zimy má ísť za svojim otcom, ktorý sa nejakým spôsobom skontaktoval a komunikuje s bytosťami, ktoré rozširujú zimu po páde Tunguzského meteoritu (1908). Celý svet touto zvláštnou zimou ovplyvnený, odolný kov, ktorý vzdoruje netypickému mrazu od „přítuh“, Teslove vynálezy, svetlo a tma, ktoré sa nesprávajú podľa nám známych fyzikálnych zákonov, „tmětlo“ - toto všetko ma bavilo asi najviac. Zvyšok času som pri čítaní trpela a hlavný hrdina mi neuveriteľne liezol na nervy. Vadilo mi jeho zamýšľanie sa nad svojou neexistenciou a potreba všetko rozoberať. Mám rada svet, ktorý objavujem sama ako čitateľka, ukázaním obrazov, ktoré si ako mozaiku skladám popri pútavom deji, ale nie týmto nudným pseudovedeckým štýlom tak, že sa o ňom niektorá postava siahodlho rozrozpráva.
Nedala jsem to. Chtěla jsem na léto nějakou bichli, do které s zanořím a nebude se mi chtít zpět. Bichli jsem sice dostala, ale skrz unavující a příliš nicneříkající rozhovory jsem se nedostala. Na druhou stranu věci okolo Ledu, přítuh, tmětla a také Tesly! byly zajímavé, snažila jsem se k nim dostat, ale když jsem se přistihla, že místo čtení knihou spíše listuji .... ajajaj ... takhle ne! Škoda, musím najít jinou knihu, která chytne a nepustí.
Za mě geniální. Netušil jsem, že se dá takto psát. Pozoruhodný mix alternativní historie, road story, sci-fi, dobrodružného thrilleru, fantasy a filozofického, trochu i náboženského, traktátu. Kupodivu to perfektně drží. V délce knihy nevidím problém, nedělím knížky na tlusté a tenké, nýbrž na dobré a špatné. A Led je zatraceně dobrý. Nemyslím si, že by "rozvláčné filozofování" bylo na obtíž. Ono totiž souvisí s dějem, objasňuje hlubší motivace hlavních hrdinů, stejně jako celkový "světaběh". Úžasně vykreslena je podoba i atmosféra "zamrzlé" Sibiře. Poslední dvě části naprosto dechberoucí. Já jsem nadšen. Dukaj se touto knihou zařadil mezi mé oblíbené autory, doufám, že se dočkáme překladu některé další z jeho knih.
Bezpochyby je to zajímavý počin, to se ostatně dá říct o všech autorovo textech. Mohu doporučit knihu kde se zabývá písmem a zánikem písma. Ovšem nelze ji za mě hodnotit plným počtem, protože ačkoliv se autor opravdu snaží až nemožným způsobem upoutat a vytváří přístupy doslova olbřímého charakteru, má tam místa vyloženě hluchá kde přes všechnu tu metafyzičnost jste stále jaksi na povrchu... Mám knihu přečtenou pouze v polském originále a dovedu si představit jaký zápřah to muselo být překládat a věřím že je to překlad jedině dobrý, tedy skvělý, protože u takových knih je to vždy buď anebo ovšem dost pochybuji že se ke knize vrátím, nejde jak už tu někdo psal o délku ale o vědomí té přítomnosti a zároveň nepřítomnosti, kterou Dukaj nechal v knize zamrznout jako věčný jantar. Ale seznámit se s autorem doporučuji.
Těžko knihu zařadit. Je to utopie, filozofické dílo, detektivka či sci-fi? Rozhodně to není snadné čtení. Ale stalo to za to, i když rozsah je 934 stran. Hlavní hrdina si většinu času myslī, že neexistuje a řeší, co je a co není pravda. Do toho svět zamrzá díky přítuhám. Taky to připomíná ruské romány, kde se hodiny a hodiny jen hovoří, aby se mluvilo. Ve vlaku je času dost. Připravte se tak na měsíc čtení, kdy fakt nebudete vědět, o co autorovi jde.
Tak tohle jsem nedal, neee kvůli počtu stran, to mi je osobně u knih jedno. Nedokázal jsem se začíst, nudil jsem se, samé filosofické dišputace. Text mi unikal před očima a já vzdychal po každé větě....hmmm, snad někdy zatnu zuby a probojuji se tím...ale teď mě to dílo akorát rozčilovalo a nudilo. U knih chci vypnout, prožívat, ale tady se to nedařilo...odkládám a třeba se k ní někdy vrátím.
Uff. Tak to teda byla kláda. Až Dukajův Led dočtete, budete se cítit tak nějak podobně, jako byste právě naštípali dříví na celou zimu jak pro sebe, tak pro celou rodinu až po tetu z máminy strany, všechny sousedy a pro jistotu ještě něco na další rok. Koukáte na tu hromadu za sebou, hladíte si mozoly a přes to totální vyčerpání máte takovej docela fajn pocit, že jste zvládli něco fakt mimořádného, i když to byla místy fakt úmorná a monotónní dřina. Ale stálo to prostě za to.
Není to lehké čtení. Dukaj se právě kvůli Ledu hodně přirovnává ke Stephensonovi a něco na tom je, ale mně to víc připomínalo klasické ruské romány. Všechny ty filozofické rozhovory ve vlakových kupé, popisy široké ruské krajiny, revoluce a (jak praví Cimrman) vášnivé debaty v anarchistických kroužcích. Takže myslím že pokud by se Neal Stephenson narodil někdy počátkem 20. století jako Nil Gorodovič Stefanson v Nižním Novgorodě, mohl by to klidně napsat.
Po jazykové stránce je to trošku oříšek. Jednak je tu opravdu hodně slov, jejichž význam si budete muset postupně objasnit sami. Všechny ty přítuhy a přítužníci, zimězo a jeho chlady, teslektřina, tmětlo, tměkutina, jastíny a dokonce tmíčky... Překladatelé mají můj obdiv. Hodně se mi taky hodily zbytky ruštiny, které jsem našel v bílém šumu někde v nepoužívané části mozkové kůry. Ještě že tam skoro neuklízím. Rusismů je tam opravdu hodně, v polské knize by to člověk nečekal. Taky francouzštinu užijete, máte-li na rozdíl ode mě nějakou. O polštinu zato prakticky nezavadíte. A ani stylově to není snadné. Hlavní hrdina je většinu knihy přesvědčený, že neexistuje. Takže jak by o sobě mohl mluvit nebo vyprávět? Řeší se to tak, jako by se věci děly samy od sebe. Nějak jako: Ráno se vstalo, zuby se vyčistily, obléklo se a pak se odešlo. Na to jsem si zvykal fakt docela těžko :)
Nebudu tu popisovat děj, stejně bych nedokázal napsat nic lepšího, než ti, kteří tuhle mamutí bibli ledu přečetli přede mnou. Ale je to prostě něco úplně jiného, než jste kdy četli. Teď už by mě fakt mrzelo, kdybych to nedočetl, nebo mně to vůbec minulo.
A teď jak to ohodnotit: Pět hvězd tomu dát prostě nemůžu, na to jsem se až moc nadřel a ta hromada dřeva měla plno suků. Štípal jsem to skoro měsíc. Ale ty čtyři hvězdy dát musím, protože je to fakt mimořádná věc. A kdo máte odvahu, zkuste to taky, je to ale jen pro opravdové přítužníky.
Dukaj v tomto mnohovrstnatém díle dokazuje, že literární fantastika může stát po boku velikánů „klasické literatury“. Krom cen polských a těch Evropskounijských získal nedávno i cenu Magnesia Litera za překlad. Podobných poct se fantasy dostává jen pomálu. Tedy tenhle román je tedy hodně na pomezí scifi-fantasy a alternativní historie. Velmi často jsem též měla dojem, že čtu filosofický mnohotématický traktát. Proto vůbec netuším, kam LED zařadit. Nicméně navzdory tomu, že se kniha čte obtížněji, text plyne přirozeně. Dukaj dílo rozdělil do čtyř částí, první a poslední část vypráví v ich-formě a zbylé v er-formě. Což mne, přiznávám, trošku zaskočilo. Knihu jsem si pořídila na výzvu měsíce dubna od Kosmas. Zaujala mne již předtím, hlavně tedy díky nádherné mapě a anotaci. Je nutno poděkovat za tuto akci, poněvadž cenově se pro mě tato cihlička tím pádem stala dostupnou a já si ji mohla pořídit. A o čem tedy ve zkratce je? Roku 1915 namísto meteoritu dopadne na Sibiř mimozemská loď, dojde ke zmrazení většiny Ruskem okupovaného Polska i Ruska samotného. Nevypukla první světová válka, vládne stále car. Věčný led doprovází i takzvané přítuhy, občas na mne působily jako živé organismy, jindy zase jen jako zvláštní forma ledu samotného. Je velmi nebezpečné se jich dotknout. Hrozí okamžité umrznutí. Hlavní hrdina knihy, matematik zatížený dluhy z hazardu, je poslán tajnou službou na Sibiř, aby dohledal svého otce, kterému se přezdívá Otec Mráz. Cesta po transibiřské magistrále tvoří podstatnou část knihy a četla jsem ji nejdéle. Narážíme během ní na spoustu důležitých témat z mnoha oblastí (náboženství, politologie, matematika, filosofie, technologie, etika...), hrajeme karty a potkáváme zajímavé osobnosti, nejen vymyšlené, ale i o historii se opírající. Jedním z hlavních motivů Ledu je do velké míry souboj dvou stran, jedni si přejí zachovat věčný led ( vede je Rasputin), druzí chtějí tání a osvobození zemí zpod nadvlády Ruska (v čele odboje je Nikolaj Tesla). Kniha je protkaná rusismy a proto pro mě bylo v této době docela náročné ji číst, dotýká se též témat okupace, tajných služeb. Lidi se nemají dobře. Kniha na mne udělala svou komplexní propracovaností dojem a jsem ráda, že ji mám v knihovně. A taky z ní mám vytrénovaný bicáky. Několik výtek bych našla, ale není potřeba na ně upozorňovat. Kniha určitě není pro každého, ale každý si v ní může najít díky oné mnohovrstevnosti cosi svého. Já s knihou strávila tolik času, užívala si onu ponurou atmosféru za poslechu alba Frostpunk od skladatele Piotr Musial, že by bylo velmi divné, kdyby se mě nějakým způsobem nedotkla.
Mám rád, když fiktivní světy dávají smysl. Jsem zcela připraven přijmout nová pravidla a zákony, jimiž se fiktivní světy řídí - na Ledu mi nevadí, že je tak napůl fantasy. Vadí mi, že jsou nastolená jistá pravidla a pak ignorována. Jistě, Dukaj užívá fiktivního světa jenom jako jeviště pro své filozofické dišputace, kdy samotný svět je přinejlepším druhotný a může tedy zůstat nekoherentní... no ale, může? Já říkám, že ne, protože to pak vede i k nutným konfliktům s filozofií (nebo, v případě téhle cihly, filozofiemi) textu. Výsledkem je těžko čitelný a táhlý postmoderní škvár, vrstevnatý, ale zbytečně pompézní a v důsledku sázející spíš na ochotu čtenáře vymyslet si jeho obsah sám a vyčíst mezi řádky něco, co tam není, anebo co nechce být pochopeno. A já na to nemám nervy ani čas, nebýt v karanténě, vůbec bych to nedočetl.
(SPOILER)
Led je tlustá kniha a jsem rád, že jsem se mohl vyhnout tahání těžké cihly díky tomu, že jsem si Led dal ve formě audioknihy. A pokud si román mlžete dát v této formě, tak bych to doporučil, protože Filip Kosior dává knize ještě jeden level navíc. Některým postavám dává Filip vlastní styl komunikace. Ale vy to asi budete konzumovat nejspíše v klasické papírové podobě.
— Led se mi líbil hodně ale rozhodně není pro každého. Není to totiž klasické sci-fi s běžným lineárním dějem a spoustou akce. Z tohoto žánru bych možná ve spojitosti s Ledem zmínil legendární Hyperion a z klasické beletrie nějakého Umberta Eca jako je třeba Jméno růže nebo Foucaultovo kyvadlo. Myslím tím, že kniha má spoustu vrstev, děj není zrovna lineární a autor vás zavalí spoustou informací, jak reálných, tak z autorovy imaginace. Ale pokud jste zvyklý na postmoderní literaturu ale zároveň nepohrdáte „pokleslými“ žánry jako je sci-fi, tak by vám Led mohl vyhovovat.
— Ale abych také trošku nastínil děj románu. Představte si, že na začátku devatenáctého století by namísto pádu Tunguzského meteoritu spadlo na Sibiři něco jiného, třeba mimozemská loď a díky tomu, by došlo ke zmrazení většiny Ruska včetně rusy okupovaného Polska a naopak by nevypukla první světová válka a car je stále u moci. Hlavní hrdina knihy je Benedykt Gierosławski matematik s obrovskými dluhy z karet, kterého carská tajná služba vyšle po transsibiřské magistrále na Sibiř aby zde vyhledal svého otce, kterému lidí říkají „Otec Mráz“.
— Ta cesta vlakem tvoří hodně velkou část knihy a některé pasáže jsou docela zdlouhavé a nedivil bych se, že méně zvyklé čtenáře mohou odradit od dalšího čtení. Na druhou stranu se autor ponořuje hodně hluboko do matematické logiky, filozofie a celým románem se jako červená niť táhne motiv vztahů mezi pravdou a lží. V knize také vystupuje dost známých historických osobností jako je třeba Nikola Tesla, Grigorij Rasputin a další. Autor do děje knihy zapojuje i politická hnutí, náboženská učení nebo filozofické směry a to jak ty historické, tak i vymyšlené autorem a související s příchodem přítuh.
— Prostě není to moc snadné čtení ale pokud vám nevadí „dospělé“ knihy a máte už nějaké ty postmoderní knihy přečtené, tak by vás to mohlo bavit. Sice je zde dost nudnějších pasáží ale akce zde najdete také dost, ani styl psaní není úplně běžný ale to vše autor vyvažuje perfektním stylem, hloubkou myšlenek a barvitým universem. Tak doufám, že jsem vás moc nevystrašil, protože pokud se naladíte na autorovu vlnu, tak si užijete jedno z velkých děl nejen polské sci-fi.
Led
Tohle byl teda porod. Anotace vypadala dost zajímavě a ani velikost této bichle mne neodrazovala, protože jsem si říkal, že to bude dobře propracovaný příběh. Propracovaný on je, ale taky neskutečně nudný a natahovaný filozofickými úvahami, které pro mne bohužel ničili nějaké tempo knihy. Základ děje a ten vývoj toho děje je zajímavý, aby to mohlo bavit, ale právě ty skoky sem tam mezi dějem a filozofickou úvahou to děsivě ruší.
Nakonec jsem se dějem prokousal ke zdárnému konci, ale dojem to zanechává fakt špatný. Nerad dávám takhle špatné hodnocení, ale nemohu si pomoci, abych to viděl na více jak jednu hvězdu. Bohužel.