Ledová sfinga
Jules Verne
Ledová sfinga (1897, Le sphinx des glaces) je dobrodružný vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires). Kniha je pokračováním románu Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838, The Narrative of Arthur Gordon Pym) amerického básníka Edgara Allana Poea (1809–1849), který patřil k Vernovým oblíbeným autorům.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1997 , NávratOriginální název:
Le Sphinx des glaces, 1897
více info...
Přidat komentář
Verne navázal na Poeho a dokončil příběh Arthura Pryma. Verneho jsem četl poprvé za deset let a alespoň malinko nostalgicky zavzpomínal na dětská léta. Musím ale říci, že toto dílo určitě nepatří k jeho nejlepším.
PS - Četl jsem vydání z roku 1992 a nevkusnější obálku jsem dlouho neviděl...
Knížka byla pro mě snesitelná a docela i zajímavá díky audio podání. Brala jsem ji jako fantasy. Což šlo snadno díky tomu, že o jižních teritoriích mám chabé znalosti a utorovi jsem dost odpouštěla. Nalákala mě však na Příběhy Arthura Gordona Pyma.
ANTARKTÍDA + PRIĽAHLÉ JUŽNÉ TERITÓRIA. Za mňa slabá kniha. Vyslovene som sa s ňou trápil a mal som ju problém dočítať. Dal som si ju ako ďalšiu "polárnu" - po severných tentokrát z južných oblastí. Ale na rozdiel od Kožušín či Hatterasa (ktoré sa čítajú jedným dychom), toto bol len slabý odvar. Hlavne, celé je to postavené na nejakej fantazmagorickej poviedke, ktorá sa nakoniec ukáže ako reálna a oni z nej idú hľadať stroskotancov. Nesympatické, ťažko uveriteľné postavy, občas s nepochopiteľným správaním. Loď, ktorú naberie na svoju "palubu" ľadovec, magnetická sfinga, ktorá "vyzlečie" z lode všetko kovové, miešanec - miesiželezo, ktorý sa s nikým nebaví, ale vyťahuje z vody poloutopencov a holými rukami aj čln z rozbúreného mora, zelený ostrov Tsalal v oblasti polárnych krýh... No, mám pocit, že toto majstrovi Verneovi až tak nevyšlo... za mňa ledva 50 percent. (Na chvíľu mám aj vďaka tejto knihe lodí a mora plné zuby a dám si radšej niečo iné. Už ovládam všetky typy plachiet - od kosatky až po košovú, ale načo mi to bude, neviem...)
Tato kniha je méně známá,ale dála se dobře číst.Navazování na děj od Poea je dost věrohodný.
Jedna z nejdrsnějších Verneovek s dějem odehrávajícím se v ledu a sněhu. Howgh.
Napínavé, dobrodružné, za mě dobrý...
Některé naivní představy o oblastech kolem jižního pólu musíme Vernovi odpustit. Co také mohl o těch oblastech ve své době vědět?!
Po spoustě let po přečtení Poeova Pyma jsem objevil tohle volné pokračování. Musel jsem, pravda, trochu zavzpomínat na původní román, který mě vlastně až tak moc nechytl, ale byl přece jen lepší, než Verneova "dvojka". Být to povídka, asi bych ji pochválil. Ale na román už je tu moc vaty. Celé by se to dalo shrnout cimrmanovským "Je pohodlné, tohle driftování. Ale táhne se to." 59/100
Kdo by řekl, že se nám Jules shlédne v Edgaru Allanu Poeovi ? Ledová sfinga je příběhem pátrání posádky lodi goelety Halbrane v mrazivých jižních zeměpisných šířkách po dobrodruhovi Arthuru Gordonu Pymovi, zdánlivě smyšlené to postavě a ostatních trosečnících lodi Jana z Liverpoolu. Nepřekvapí typická Verneovská šablona fantasty s černobílými charaktery, bohužel předvídatelná s neslaným, nemastným završením - 45 %
Začiatok knihy bol pomerne sľubný a ja som tentoraz cestoval s hlavným hrdinom Joerningom niekam smerom k južnému pólu, akurát s tým rozdielom, že kedysi by som použil atlas a dnes Google mapy aj s fotografiami súostroví, ako sú Kergueleny alebo Sandwichove ostrovy - to je pridaná hodnota dnešnej techniky. Lenže po sľubnom začiatku prišila nezáživná stredná časť, koniec bol doslova odfláknutý. Kniha má viac negatív ako pozitív (Verneov natiahnutý a popisný štýl poznám a nie je pre mňa prekážkou), avšak príde mi veľmi naivné s ohľadom na rok vzniku románu predpokladať, že Antarktída je akýmsi prielivom rozdelená na dve časti a takisto mi opisy úrodných krajov prišlo úplne mimo misu - už vtedy bolo jasné, že je to krajina snehu a ľadu, bez vegetácie, ak nerátame nejaké machy a lišajníky v teplejšom období.
Celkovo mi pilo krv aj neustále poukazovanie na (pre mňa nečitateľný) román od E.A.Poea a ak v budúcnosti začujem meno Arthur Gordon Pym, tak mi to asi zdvihne krvný tlak. Celkovo je kniha natiahnutá nuda, v ktorej sa dohromady nič neudeje a tentoraz som z príbehu z pera Julesa Verna sklamaný. Korunu tomuto všetkému dáva akási magnetická sfinga na konci knihy, to už bolo naozaj priveľa.
Verneovky boli knihami môjho detstva. Po rokoch som sa k nim vrátil a siahol po "Ľadovej sfinge". Nie je to typicky vedecký Verne, ale skôr pocta E. A. Poeovi a jeho A. G. Pymovi. Odporúčam ako oddychové čítanie.
Doporučuji sáhnout nejprve po Příbězích Artura Gordona Pyma (A. E. Poe), které mají otevřený konec a na které je v četbě mnoho odkazů. Ledová sfinga nabízí jeden z možných závěrů Pymových dobrodružství.
Vernea miluji a tak jsem se pustil i do méně známého titulu. Nebylo to špatné, ale k dalšímu přečtení to neláká. Až teď jsem se dozvěděl, že kniha se pokoušela navázat na postavu z jiné knihy od Poea. Přestože jsem toto netušil, dalo se leccos odhadnout. Děj spěl za mlhavým, ale odhadnutelným cílem, přehnaně nepravděpodobné náhody... Závěr byl na mě až moc přitažený za vlasy.
Protože dneska čtou Verna už asi jenom děti (teda ty, co vůbec čtou - takže asi tak dvě :-) , tak mají asi jenom tyto děti příležitost rozhodnout, jestli je například odvaha sebevražedná a prokletá (jako ve světě E.A.Poea), anebo spásná a osvobozující (jako ve světě J.Verna).
Jde o porovnání temného a zářivého snu o modernitě...
....Pozor, komentář může obsahovat spoilery....
Tak další Verneovka za mnou a tentokrát nemohu pjet chválu. Předem jsem si pochopitelně přečetl Arthura Pyma, abych byl v obraze, ale musím říct, že mě tentokrát Jules zklamal. Do první půle, možná i trochu dál, mě napínal. Už jsem si zvykl na jeho rozsáhle popisky, jako historické, tak přírodopisné. S tím jsem problém neměl. Pořád jsem byl napnutý a čekal jsem na něco...těšil jsem se na něco, co se má teprve stát. Ale jak příběh plynul, tak se vlastně stále a stále nic nedělo a upadlo to do obyčejné cesty k jižnímu pólu, při které jen tak mimochodem hledají ztracenou posádku z knihy E.A.Poea. Ten, na rozdíl od Ledové sfingy dokázal do své knihy vměstnat strach, napětí, hrůzu a po dočtení i chvilku ticha a přemýšlení nad tím, co se vše odehrálo. Už dříve jsem zjistil, že Verne nedokáže psát hororovým stylem, který mi zde oproti první části příběhu chyběl. Je to škoda..kniha mě zaujala a chytla, ale pak sklouzla do průměru. Z daného tématu se rozhodně dalo vykřesat mnohem více a věřím, že právě Verne na to určitě měl. Tentokrát se mu to však moc nepovedlo. Konec knihy už byl hodně přitažený za vlasy. Neznámý tvar Antarktické pevniny ještě chápu, ale "scénka" s magnetem už bylo opravdu hodně velké fantasy. :-)
Méně známá verneovka, ale zajímavý Verneův experiment, kdy se už jako uznávaný spisovatel pokusil napsat volné pokračování známé knihy jiného slavného autora a sice Dobrodružství Arthura Gordona Pyma od Edgara Allana Poea, protože ho neuspokojoval její tajemně otevřený konec. Asi jako kdyby Stephen King napsal pokračování Draculy nebo Frankensteina. Nevadí, pokud jste stejně jako já Poeův román nečetli, protože události z něj, jsou tu neustále připomínány, a ono vydávání fikce za realitu a pátrání po postavách původního příběhu, nalézání jejich stop a osvětlování, co se tehdy stalo, mi na celé knize přišlo nejzajímavější. Postavy jsou celkem sympatické a děj je sice tradičně retardován zeměpisnými popisy tentokrát polárních krajů (v době napsání románu ještě nezmapovaných a Vernem poměrně blbě vybájených), ale mám pocit, že se tu Verne v tomhle ohledu ještě držel na uzdě.
Tuto knihu měli v nemocnici, kde jsem byl na odstranění mandlí,to mi bylo cca 9let. Mám dojem, že kniha byla dost tlustá, ale četla se mi fakt dobře a bavila mě..
Vzpomínám si, že když jsem poprvé četl Ledovou sfingu, povídali jsme si o ní s tátou a on pak začal hrabat v knihovně úplně dole a vytáhnul odtud dokonale zesalátované sešitové vydání Poeova Dobrodružství A..G. Pyma - mám ho dodnes, i když některé listy možná chybí.
Jedna z nejlepších vernovek. Úžasné popsaná atmosféra polárních krajů a velmi napínavý příběh
První Verneovka, kterou jsem přečetl a musím říct, že takhle nějak si představuji dobrodružnou knihu. V době, kdy u nás byla kniha vydána to musela být bomba, protože krásně popisuje daleké kraje, kam se člověk jen tak nedostal a zde popsané dobrodružství v Antarktidě toho jsem si užil dost a dost. Posádka Halbrane byla sympatická, obzvláště jsem si oblíbil Jeorlinka, kapitána Williama Guye, Dirka Peterse a plachtaře Holta. Jen těch popisů jednotlivých ostrůvků bylo někdy až trochu moc, takže to vypadalo že člověk čte cestopis ale zeměpisné znalosti těchto míst si člověk rozšíří. Kresby v této knize byly přenádherné!!!
Autorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
Audiokniha. Musím uznat, že na Verneovku (byť samozřejmě inspirovanou Poem) nezvykle drsné a mysteriózní, expedice do tajemného moře uvnitř Antarktidy měla několik silných momentů, nechyběla zrada ani boj s přírodou. Verne není typický mistr hororů a spíše si libuje v dobrodružství než v tajemnu, i tak je ale Ledová sfinga velmi dospělá novela, která si zaslouží mít lepší hodnocení než například Pět neděl v balóně...