Legenda o jazyku

27.05.2019

Celou dobu čtenář čeká, co se vlastně začne dít - chodí do školy, kecají o Janu Nepomuckém, poslouchají muziku, provokují vyučujícího... a v pozadí se začíná nenápadně objevovat někdo, kdo o nich práská výš. Do toho kapitoly s Tetičkou, během nichž vám dojde, že se tehdy (v tom 72.) opravdu studentům něco stalo. Ale co? Chcete to vědět. StB je stále silnější a pak na konci víceméně zničehonic... prásk... Nebojte, neřeknu víc. Ale konec je zásadní pro hodnocení a vyznění celé knihy. Představa někoho, že normalizace byla už jen taková selanka, kdy estébáci dělali na lidi bububu a když jste drželi hubu, nic se vám nemohlo stát, je absolutním nepochopením tehdejší doby. Doby, před kterou Pavol Rankov jasně varuje. Ke konci už je zřejmá i paralela mezi středověkem a normalizací - o to smutnější to všechno je. Ještěže se máme dnes tak skvěle - StB je totálně zlikvidovaná, její lidi už jsou mimo veřejný život a politiku, nijak nás estébáci neovlivňují a hlavně nám jinak nevládnou... ups... velkokoblihář

15.05.2019

Skvely roman. Clovek se dozvi vse podstatne o historii Jana Nepomuckeho a k tomu dostane plnou palbu normalizacni Prahy. Pointa me sokovala a doted musim na knihu myslet. To se mi moc casto nestava

27.04.2019

O historii i Jana Nepomuckeho se zajímám, téma komunismu mě fascinuje,možná i proto, že jsem ho nezažila. Příběh mě vtáhl. Hodně se mi líbily kapitoly "tetička",které propojily příběh do současnosti. Je potřeba psát a diskutovat,co se v teto době dělo. Za mě super.

21.04.2019

Během čtení jsem současně listoval ve Wikipedii, hledal v mapách a dokonce si přehrával hudbu na YouTube. I přes jistotu, že román nemůže skončit dobře, jsou první dvě třetiny mimořádně zajímavé, jak kolem Nepomuka, tak ta upachtěná atmosféra sedmdesátých let. Jenže i sebelepší román z období normalizace vám na náladě prostě nepřidá. Přesto - díky pane autore!

14.04.2019

vynikajúce dielo, len by sa nemalo dočítať v sobotu neskoro večer. to potom na človeka padne taká chandra, že sa až vypovedať nedá.
na rozdiel od optimistických farbotlačí zo slovenských pastelových kuchýň, ktoré píšu v štýle maturitných slohov nádenníčky slovenskej literatúry, dovolil si Rankov zabŕdnuť do podstatne závažnejších a ťažších tém, ktoré našu spoločnosť ťažia napriek tomu, že sa nenávratne strácajú v prepadlisku dejín. tak, ako nám je dnes jedno, či bol Jan Nepomucký z Nepomuku, či z Pomuku, či bol alebo nebol spovedníkom kráľovnej Žofie, či ho kráľ mučil pre nevyzradenie spovedného tajomstva alebo pre vzopretie sa svetskej moci, tak, ako nám je jedno, či bol svätorečený na základe nesprávne vyhodnotených dôkazov, presne tak isto nám začína byť jedno, či ŠTB nás a našich rodičov mlátila pre iný pohľad na svet, začína nám byť jedno, že v jej radoch pôsobili sadistickí mäsiari, schopní vymlátiť z človeka dušu, začína nám byť jedno ničenie ľudských existencií kvôli „svetonázoru“ a na celú dobu sa už pozeráme ako na folklór.
a to by sme nemali. pretože tie svine stále žijú medzi nami. majú na paprčiach krv stoviek mŕtvych ľudí, na svedomí tisíce rozbitých životných osudov, nepočítane strachu a ponižovania a navyše aj neustále rozsievanie vzájomného podozrievania, nenávisti, podporovanie donášania a krivenie charakterov.
o tomto všetkom kniha je. myslím si však, že práve kvôli tomu, čo som napísal vyššie, si ju mnoho príslušníkov mladej generácie dokáže prečítať s porozumením iba s výkladovým slovníkom. a pretože s výkladovým slovníkom číta málokto, ak vôbec niekto, bude sa to čítať ako fikcia inšpirovaná nepochopiteľnou dobou, o ktorej si mylne myslíme, že už je dávno za nami a nemá šancu na návrat. ovšem pôsobenie eštebákov a komunistov v najvyšších poschodiach našej politiky, ale aj biznisu by nás malo vystríhať, že to ešte ani zďaleka tak nie je...