Legenda o řece

23.11.2019

Minulý týden jsem cestovala přes Č. Budějovice a nádražní knihovna byla jako obvykle dost probraná. Dvě knížky jsem tam dala, dvě si za ně vybrala, neb jsem měla pocit, že jedna mi na dovolenou stačit nebude. Až v dalším vlaku jsem se pořádně podívala, co jsem si odnesla - a hele, to už jsem přece četla! Jenže jsem si nezapamatovala název. Bylo to asi v době krátce předtím, než jsem se registrovala na DK, a ten název jsem zapomněla tak rychle (asi proto, že mi ke knize moc neseděl), že jsem nebyla schopná knížku v DK dodatečně vyhledat, ohodnotit a okomentovat.

Co si tedy pamatuji z knížky po téměř dvou letech? Byla pro mě překvapivá. Kdybych ji měla zařadit do nějaké kategorie, asi by to byl budovatelský román, což asi většinu potenciálních čtenářů spolehlivě odradí :-). Jenže pokud byste čekali, podobně jako já, že knížka bude oslavou toho, jak se na sibiřských řekách stavěly přehrady, všechno od A do Z se krásně dařilo, lidé byli usměvaví a rozradostnění, tak jste úplně vedle. Naopak, v knize najdete pořádnou dávku kritiky.

Jak je uvedeno v anotaci, kritika se týká mimo jiné protekčních dětí – absolventů středních škol, kterým se pořádně nic nechce, nemají žádné hluboké zájmy a jen přemýšlejí, jak si na celý život zajistit "teplé" místečko s vysokými příjmy. Nejlíp vystudovat vysokou školu, na kterou se snadno dostanou a při studiu se nepředřou. Jako bych slyšela některé své spoužáky z gymnázia... a ještě spíše mnohé dnešní studenty – někdy mě až mrazí z toho, jak mají mladí lidé naplánovanou svoji kariéru hlavně s ohledem na finanční výnosnost celého "podniku"...

Problematika začlenění mladých lidí do společnosti, jejich studium či práce, touha něco dosáhnout a podílet se na něčem větším, na něčem, co nás přesahuje, je sice důležitou součástí knihy, ale stojí trochu v pozadí – objevuje se v úvahách hlavního hrdiny a v jeho korespondenci s bývalým spolužákem. Hlavní hrdina se po střední škole rozhodne odjet z Moskvy na Sibiř a nechat se zaměstnat na stavbě některé přehradní nádrže, které v 50. a 60. letech minulého století rostly jako houby po dešti. Nakonec řízením osudu skončí v Irkutsku na stavbě tamní přehrady - jen si to představte, osmnáctiletý mladík, stovky kilometrů od rodiny, na místě, kde nikoho nezná, nemá s sebou téměř žádné peníze ani vybavení. Práce je extrémně náročná pro každého, natož pro absolventa školy, který nikdy fyzicky těžkou práci nevykonával. Popisuje příšerné podmínky stavby, jak se kvůli "soutěžení" a plnění plánů odbývala bezpečnostní pravidla, jak na to občas někdo doplatil i životem (a zcela jistě by se tomu dalo předejít), v jakých podmínkách byli lidé ubytováni, co dostávali k jídlu... . Ovoce bylo například nedostupný luxus, utkvělo mi v paměti, jak se autor vydal jednoho dne do města, koupil si tam kilo nebo dvě jablek, která v těch podmínkách stála strašné peníze, ale prostě po nich už jeho tělo zoufale volalo. Tedy celkově podmínky podstatně horší než mají např. dnes u nás vězni (včetně pachatelů nejhorších zločinů)... přesto se ti lidé nerozutekli domů (a mohli, byli tam dobrovolně), vzájemně se hecovali a přes všechny problémy se nakonec podařilo přehradu dokončit. Že se tomu nedá věřit? Nezapomínejme, že v té době měla většina lidí na stavbě pracujících zkušenost s něčím mnohem horším – 2. světovou válkou – která se bolestně dotýkala i dětí.

Je možné, že ve skutečnosti byly podmínky ještě horší, než autor popisuje. Každopádně ale i to, co napsal, je dost drsná, byť nepřímá kritika poměrů v tehdejším Sovětském svazu. Zajímavé tedy je, že kniha mohla vyjít. Nevím ovšem, jaký měla v SSSR náklad. U nás jen 8 tis. výtisků a zjevně se její vliv nijak neprojevil, tj. nikdo nesměl pochybovat, jak dobře je o všechny pracující v Sovětském svazu postaráno.

I když leckdo by asi prohlásil, že kniha je poplatná své době/režimu (já se přiznám, že už na to začínám být alergická – jako kdyby všechny v jiných dobách a režimech nevznikaly knihy, jež budou budoucím generacím v lepším případě vzbuzovat pobavený úsměv na tváři, v horším případě rozhořčení), je dobré se na ni podívat trochu s odstupem. Pak tam najdeme věci platné v každé době – třeba to, že když se lidé pro věc nadchnou, zvládnou jakékoli překážky a dílo se podaří. I to, že ono nádherné, ve své době opěvované dílo, se o několik desítek let později může stát terčem kritiky, ale že lidstvo je stejně nepoučitelné a vymyslí něco jiného v podobném duchu. Ano, megapřehrady jsou dnes kritizovány (i když při hrozbě povodní se k nim část veřejnosti opět přiklání), ale zároveň lidé vymýšlejí různá jiná technická řešení problémů, z nichž jde nejen ekologům, ale i soudně uvažujícím lidem hlava kolem. Zkrátka, i když nás zasáhne nadšení, měli bychom vždy nechat aspoň malinký prostor pro onen neklidný vnitřní hlas, který říká "A vážně to bude tak skvělé?" Třeba bychom se pak vyhnuli tomu, že narovnáme koryta řek a za padesát let budeme s obrovskými náklady obnovovat původní meandry...