Legendy mladé Libuše

Knihu odkládám nedočtenou. Od tématu jsem dle anotace očekávala buď více humoru nebo více dramatu, ale nedostalo se mi ani jednoho. To by ještě tak nevadilo. Co mi dělalo větší problémy, je to, že kniha je vydaná po roce 2000 a jednoznačně zasazená do období nejdříve po roce 1989, ale postavy se chovají jako kdyby se odehrávala spíše před revolucí. I ilustrace tomu často odpovídají. Ještě tak první polovinu 90. let bych považovala za možné období děje, ale děj určitě nemůže být zasazen do nového tisíceletí. Budiž, řekněme tedy, že je to první polovina 90. let. Nevím, proč by mě měla zrovna 90. léta zaujmout, větší čast jsem jich prožila a nijak zvlášť se mi po nich nestýská. Umím si ale představit, že pro řadu lidí to bylo vzrušující období plné příležitostí. Z mého pohledu je to kulturně a technologicky prakticky pravěk. Postavy by musely být sakra propracované, aby mě udržely u knihy "o vztazích v 90. letech". Podobně jako u jiných děl dříve narozených autorů na mě ale mezilidské vztahy popisované v knize působí podivně odlidštěně. Další kámen úrazu byl, že tady o ženě-matce píše někdo, kdo nemá zrovna aktuální informace o tom, jak takový život ženy-matky vypadá. Bylo bezesporu zajímavé se dozvědět, že v době autorova dětství se možná ještě nosili novorozenci z porodnice domů v tašce vystlané osuškou, ale nikdy jsem neslyšela, že by to někdo udělal po roce 1989. Myslím, že kdyby to někdo zkusil teď ve 20. letech, personál porodnice by podal podnět na OSPOD. Dnes se děti odnášejí v autosedačkách, v nosítkách, v šátcích, odvážejí v kočárcích. Že doktor přinesl mamince miminko v tašce jsem považovala za puritánské vysvětlení přírůstku v rodině, ne za něco, co se v nějaké podobě opravdu praktikovalo. Ale asi se to fakt dělalo. Kdysi. Podobně zvláštní je představa, že by v naší kultuře nějaká matka dala dítě na prso nějaké bezdětné ženě. Nepotkala jsem mnoho žen, kterým se nehnusí možnost, že by jim dítě nakojila jiná matka, natož aby nechaly dítě olizovat nějakou cizí paní jen tak bez mléka. Idea, že by ta bezdětná "prožívala své nejčistčí vteřiny" a "poprvé si naplno uvědomila, jak krásné a jasné je poslání ženy" je taky spíše neinformovaná. Jistě se mnoho bezdětných žen opravdu těší až budou kojit to svoje miminko, ale reálný prožitek, když to dítě pak mají, je pro mnohé stresující a bolestivý. Novorozenec saje silně, pro řadu žen je to vyloženě nepříjemné a dlouze si na to zvykají. Někdy za doprovodu ošklivých a špatně se hojících ran. Autorem popsaná scéna je naivní idealizací ranného mateřství. Při náhodném listování dál jsem narazila na další nevhodné chování vůči dítěti, kdy doktorka (!) Zuzana překryla ze slušnosti košík s dítětem županem. To musela být ale mimořádně náruživá doktorka, když byla ve jménu jakési slušnosti či čeho ochotná riskovat, že se dítě zadusí. Tak přesně takhle rodičovský život standardně neprobíhá. Možná, že někde hlouběji v knize je nějaká pěkná myšlenka nebo překvapivá pointa (linka z minulosti byla mnohem zajímavější, kvůli té jsem se do knihy pouštěla), ale opravdu nevydržím číst příběh ze současnosti (nebo nedávné minulosti), kde je s živým miminkem nakládáno jako s panenkou. Neseděl mi ani autorův až příliš stručný styl. Např. věta: "Našlapovala zlehka; cítila pod sebou zvětralé klenby." Tedy já mám také potíže s chodidly, ale tak drsný výraz ve vztahu k mým klenbám ještě žádný odborník nepoužil.

Knize příliš nepomohla ani ilustrátorka. Je to již starší dáma a její ilustrace ne vždy odpovídají době, ve které se odehrává děj. Manipulace s novorozencem na str. 12 rozhodně nevypadá jako něco, co by současná zdravotní sestra dělala, pokud by nestála o TO za pokus o ublížení na zdraví. Na str. 36 to vypadá, že vzdalující se násilník odhodil cestou vycházkovou hůl. Za celý život jsem viděla asi jen jednoho muže, který chodil s holí, i když nebyl důchodového věku. A to byl fiktivní muž Lucius Malfoy ze světa Harryho Pottera, kde muži nosí hábity s půlměsíci a tak. Na str. 40. má mimino polštářek a peřinku, to už je dnes celkem rarita. Z bezpečnostního hlediska se doporučuje, aby děti do 3 let věku spaly ve spacích pytlích. V 90. letech tedy možná. Taky má zavinovačku a čepici na mašličku, i když je podle popisu v bytě. No asi v tom bytě hodně táhne. Může být. Ale klasické (v 90. letech ještě běžné) zavinovačky jsou dnes už také rarita. A kdo drží hlavičku? Str. 47 takový košík s nákupem jsem nikdy v Praze neviděla. Méně praktické ženy nakupují potraviny s taškou, praktičtější s batohem, bohatší s autem nebo online. Zánovní kočár na str. 55 je také pěkně retro. Vůbec tím ale nehodnotím kvalitu ilustrací nebo osobu ilustrátorky, jde pouze o to, že ilustrace podtrhují dojem, že se kniha odehrává mnohem dříve než text určuje. Možná k tomu ale ta 90. léta sedí a moje paměť je vidí přeci jen o něco blíže dnešku než objektivně byla.

Vypočítala jsem, že aby jakž takž seděly reálie, musel by se děj trefit někam mezi roky 1991 (víceletá spolupráce s někým z USA předpokládá jako minimum 2 roky po revoluci) a 1997 (někdy tou dobou se zkracovala doba pobytu v porodnici a Zuzanka je v porodnici dlouho, i když tady by to částečně mohl měnit náznak, že má určitou protekci). Do odhadu zahrnuji i to, že internet ještě v ději nehrál prakticky žádnou roli (a snad ani nebyl zmíněn). Tak jestli náhodou tato část 90. let skutečně vypadala tak, jak ji autor popisuje a lidi ještě vážně nosili děti domů v tašce s ručníkem, tak to knize přidává nějaké body, ale jaksi to ve mně nevzbuzuje o nic větší chuť ji číst.