Lenost
Jiří Maršálek
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487687/bmid_lenost-RIt-487687.jpeg
4
53
53
Muž, který přišel o manželku, se vrací na místo, kde spolu trávili dovolenou. A kde také před lety ztratil iluze o vlastní bezúhonnosti. Řecko a jeho vůně, hotel a podivná netečnost hrdiny uvnitř. V jiném podnebí ho přepadají nové myšlenky a vlivem zdánlivých náhod, křivd a zrad se jeho život přetváří do zcela jiné podoby. Vypadá to, že domů už není návratu. Jiří Maršálek napsal netypický filozofický román, který se prostřednictvím milostného příběhu propadá k otázkám sebeuvědomění, k úvahám o podobě světa nebo k principům fungování mysli.... celý text
Přidat komentář
Opravdu to není odpočinkové čtení na pláž, jak někde již níže v komentářích uvedeno. I když to tak zprvu vypadá; mladý muž jede koncem léta do Řecka vzpomínat na svou zemřelou manželku a zážitky ze společné svatební cesty, kterou prožili na nejmenovaném řeckém ostrově v řecké rodině, kdesi na venkově.
Celá kniha se ale pomalu sune do tragičtější a tragičtější noty, závěrečná část nabývá až téměř absurdních rozměrů a filozofické úvahy o smyslu lidské existence a vlivu prožitků na pocit štěstí a životního naplnění může někoho nadchnout, pro mě to až takový pozitivní zážitek nebyl.
Něco mi přišlo zcela nepravděpodobné, možná to byl úmysl: Čech hovořící velmi dobře anglicky (to samozřejmě lze), ani trochu řecky (to také) vede na řeckém ostrově dlouhosáhlé diskuze o smyslu bytí s mnoha lidmi, včetně prostých vesničanů, prostě každý Řek tu mluví bez problémů anglicky, včetně podivínských staříků - tomu už se už moc věřit nedá a s tím jsem měla trochu problém.
Nakonec jsem přemýšlela, zda úvahy a myšlenky hlavního hrdiny a pro mě až šílené závěry, ke kterým dojde, jsou také úvahy autora, nebo prostě jen kniha měla ukázat zcela extrémní duševní vývoj jedince, který na jednu stranu nezvládá život a na druhou stranu mu jeho přístup k životu umožní zvládnout kde jakou osobní katastrofu. Nad až absurdním životním zvratem od zdánlivě pohodové dovolené k neuvěřitelným koncům jsem ale přesto musela docela přemýšlet, v hlavě mi to docela strašilo, i když ne moc příjemně…
*
„Člověk je asi pokaždé šťastný, když si má na co stěžovat a když je mu to dovoleno. Proto je celý ten princip pořád stejný, jenom kulisy se mění: žijeme a je to víceméně v pořádku, a zároveň si chováme představu o těch několika věcech, které bychom tak rádi změnili, jelikož nám jejich současná forma nevyhovuje. Pak se ty věci třeba opravdu přetvoří do podoby, po které člověk prahnul, zároveň se změní i okolnosti a s tím se odsune i ten nedostižný fantom, kterého vždycky pozorujeme na hraně našeho rozhledu. Proto podle mě každý, kdo zrovna není vystavený vyloženě fyzické trýzni, musí prožívat štěstí zhruba stejnou měrou.“
Tento román má přesně to, co by introspektivní vyobrazení vnitřních machinací poničené duše mělo mít - autenticitu a především nebanální myšlenkovou hloubku.
Četl jsem svého času celou řadu knih, zaměřených na pozvolný či rychlejší rozpad osobnosti (namátkou třeba Hamsunův Hlad, Dostojevského Dvojník) a řekl bych, že mám v tomto žánru určitou oblibu.
Lenost se mezi těmito tituly ani zdaleka neztrácí, jelikož nabízí opět něco nového z hlediska přístupu i skrze netradiční směr, kterým se hrdinův vnitřní vývoj ubírá. Věcně elegantní a místy snad i trochu básnické práci s jazykem se také nedá nic vytknout.
Způsob psaní je vskutku na dnešní dobu vyplněnou prázdnými frázemi velmi osobitý, netradiční a prošpikovaný filozofií. To kvituji, protože mě vždy potěší, když v textu objevím krom epiky i poetiku nebo filozofii.
Rozpad osobnosti je téma vinoucí se celou knížkou, vyvedené až k absurdnosti. To mi jako konzervativnímu čtenáři až tak nesedlo, ale chápu, proč to autor takto pojal.
Jen se obávám, že téma je více než aktuální. Z příběhu nelze jednoznačně definovat, jestli příčinou jakési odevzdanosti hlavního hrdiny je primárně ztráta manželky nebo to byl jen impuls, který dokonal jeho obecně nenaplněný životní příběh. Ta ztráta identity a neukotvenost je v současné společnosti dost citelná.
Doufejme, že to není trend...
Filozofický román s melanchlolickou atmosférou mě naprosto uchvátil. Kniha mě tak bavila, že jsem ji přečetl na jeden zátah, nemohl jsem se od ní odtrhnout. To je přesně literatura ,co mám rád. Hodnotím plným počtem hvězd.
Tahle knížka je postavená na atmosféře - melancholie, letargie hlavního hrdiny...
A já jsem nadšená, takovýhle knížky chci číst!
Plný počet bodů ovšem nedávám, protože v textu je několik nepravděpodobných okolností.
Dočetla jsem, čím dál rychleji, čím pomaleji tenhle příběh autor líčí,... a nevím, co si o tom myslet. Mimořádně depresivní (ještěže to aspoň nebylo dlouhé), jakoby na motivy klasiky 19. století (pokud možno ruské) se stále zdeptanějším hlavním hrdinou, kterému je nakonec všechno jedno (a všechno zatěžko: v duchu motta "činnost je pro zvířata a prosťáčky".) Jakkoli dramatický osud mu krátký pobyt na řeckém ostrově přichystá, on skutečně nehne ani mozkem ani brvou. Ale ani před tím to s ním nebylo nic moc.
Zdeptanost, odevzdanost, netečnost a nezájem se z hrdiny přenáší i na mne jako čtenáře.
Pachuť a nejistota, nevěřícnost a chybějící pointa. Takové knihy raději ne.
Vidět autorovi do hlavy je někdy těžké... A to i v případech, kdy přednáší román v ich formě, navíc psaný formou, která se ze všeho nejvíc zaměřuje právě na to, co se v mysli hlavního protagonisty (a autora?) odehrává. Netuším, do jaké míry zde reflektují protagonistovy úvahy a myšlenky i Maršálkovu osobnost, ale celý tenhle psychologický obraz je vyvedený tak bravurně a v každém směru uvěřitelně, až mě to nutí přemýšlet, jestli sám autor není taky trošku sociopat.
Výborná kniha, která s člověkem zůstává ještě hodně dlouho po přečtení (komentář píšu s odstupem několika měsíců). Jsem rád, že tenhle druh literatury ještě stále žije...
Hlavní postava muže se vrací na ostrov, který má spojený se šťastnými chvílemi svého života, než došlo k zásadnímu zvratu. Člověk, který neví kam ho osud zavede dostane krutou lekci. Melancholicky laděný příběh, který neurazí ani nenadchne.
Kniha je překvapivá. Hezky a citlivě napsaná. Děj se odehrává v Řecku. Kniha se mi líbila, ale řekla bych, že není pro každého. Je plná úvah a spíš smutná, ale opravdu zajímavá.
Hned první věta anotace mě uhranula. Moje krevní skupina. I když jsem čekal že hlavní hrdina bude více ubrečený, nostalgický a melancholický, i tak jsem se v jeho úvahách viděl. Ze začátku se to čte jako takový obyčejný letní příběh občas prošpekovaný filosofickýma úvahama, které však přes nečekaný dějový zvrat až do finále eskalují.
80%
Kniha mi přišla dost nevyvážená.Velkou část zabralo melancholické bloumání až s nádechem zbytečnosti a pak náhlý zvrat, který na mě působil nevěrohodně až absurdně. Nicméně styl psaní mi sedl, knihu jsem přečetla za odpoledne a těším se na autorovy příští knihy.
Svit Naděje a Originality
85%
Psát příběhy, jejichž ústředním motivem není děj samotný, nýbrž myšlenky autora či jeho postav, není úkonem snadným. Každý autor se s takovým problémem vypořádává jinak - někdo je zasazuje do sáhodlouhých dialogů (Dostojevskij) a někdo je ukrývá kdesi mezi ně a popis děje (Zola). Zde se jedná spíše o jakýsi Zolovsko-Maupassantský přístup, rozhodně však povedený!
Zevnějšek knihy je přinejmenším poutavý. Sám musím přiznat, že jsem doposud na obdobně pojatý či provedený přebal nenarazil. A přitom si knihu nedovedu vybavit oděnou jakkoli jinak - grafici ve studiu Kapitola dokázali náladu celé knihy mistrovsky zachytit na pouhém kusu plátna.
Příběh samotný mi vykouzlil úsměv na duši už pouhým nádechem realisticko-naturalistického stylu zpracování, které je samo o sobě velice čtivé - avšak nalezneme zde i nejedno nápadité přirovnání či slovní obrat. A právě onen styl, v němž je dílo psáno, vysvětluje, proč se děj zdá býti tak jednoduchým; ostatně tomu tak i je. Co však děj činí opravdu poutavým, je pár očí, jímž na něj nahlížíme - to jest pár očí postavy poněkud pro změnu Dostojevsko-Fuksovsky laděné. Jednoduše člověka otupělého životem. Takového decentního sociopata. Jednotlivými dny proplouvá se značnou apatií a i na událost velice nevšední a nelidskou, nahlíží obdobně, jako na cestu do lednice.
Autorovi tedy není co vytknout - postavy působí uvěřitelně, děj je zajímavý dosti a nenachází se v něm nic zbytečného - nádherný realismus. Snad samotná četnost úvah a myšlenek na mé poměry byla poněkud prořídlá - pakliže se autor držel zpátky, rozhodně nemusel! A pevně věřím, že se jedná o autora, který pro soudobou českou literaturu znamená nejen naději, nýbrž i budoucnost.
Kniha tedy obzvláště v dnešní době srší originalitou a estetikou, které je v Brakovém oceánu, jenž nezaplavuje pouze literaturu, značný nedostatek. Mohu také s jistotou říci, že se jedná o dílo, které bude s časem zrát jako víno a nikoli hnít a rozkládat se kdesi na pokraji cesty u Baudelairových nohou. Jen škoda, že umělci bývají doceňováni až po své nevyhnutelné smrti - a do té je, jak píše sám autor, třeba se zamilovat.
Mladej vdovec po smrti své manželky rezignoval na život. Vůči životu zcela otupěl. A jeho životní náplní se stala lenost, lhostejnost, nicnedělání. Sled událostí si pro něj však nachystá komplikace. Slušnej kotrmelec, kterej obrátí naruby jeho snahu o pouhý přežívání. Nuda a šeď všedních dní bez zájmu o cokoliv, se brzy změní v noční můru. Jenže jak pro koho.
Během čtení mě provázel neklid. Jakýsi nepříjemno z chladnokrevnosti a totálního nezájmu, kterým vypravěč naplňoval svůj příběh. Jeho tíživá netečnost mě dostala do bodu, kdy vlastně nevím, co si o knize myslet. Možná za to může moje vlastní lenost. A tak si raději nemyslím nic.
Jsem trochu v rozpacích,dočetla jsem a váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Je to dost pesimistická kniha,hlavní postava příliš lhostejná a netečná, prostě název hovoří za vše..Jaksi jsem se s ní nedokázala ztotožnit ani ji pochopit. Promarněný život..
"Připadalo mi najednou všechno tak zvrácené, degradující. Nevzhlední, hloupí lidí, nesmyslné dny, prázdné večery. Chození tam a zpátky, neustálé žraní, pití a nekonečné řeči pořád o těch samých věcech. Všechno je prázdné a vyčerpávající, většinu času člověku v životě seberou bezpředmětné tlachy a konverzace o ničem. Hloupé, bezcílné snahy, které přecházejí jedna v druhou, aniž by člověk zaznamenal, že stejně k ničemu nedošel. A na dně pod tím vším se krčí život, který se ale nedá změnit ani se před ním nelze schovat."
„Začal jsem se utužovat v přesvědčení, že neexistuje nic jako štěstí nebo neštěstí a že ačkoli jsme zvyklí přisuzovat pozicím některých lidí představu radostného, spokojeného života a naopak ty na hranici strádání zase vidíme jako nebožáky hodné politování, jsme na tom ve výsledku vlastně všichni stejně. A že každý si za život toho štěstí i mizérie okusí zhruba stejným dílem, nehledě na prostředí, které ho obklopuje. Přece jen to všechno existuje pouze v našich hlavách.“
Kdyby tahle kniha byla z poloviny tak dobře napsaná, z poloviny tak procítěně vystavěná a třeba klidně i končila jen někde v půlce, už tak bych řekla, že to je knížka, ve kterou jsem v těch našich vodách už ani nedoufala. Takto jenom smekám, především když beru v potaz i autorův věk.
"...Smrt stejně přijde a člověk má celý život na to, aby se do ní zavčasu zamiloval."
Mám pocit, že v tomhle případě snad ta lehká čtivost (která u autorovi prvotiny úplně nebyla) knížce snad i trochu škodí. Čte se to totiž tak snadno a plynule, až člověk často přehlédne kdejakou paralyzující myšlenku, kterými je kniha od začátku do konce doslova naditá. Doporučuji číst pomalu, ta knížka si to zaslouží.
Musím uznat, že kniha pro mě byla milé překvapení. Autor píše čtivě a lehce.
Hlavní hrdina je člověk, který podlehne dle mého depresi a utapi se v ní. Příběh pěkný, jen ten závěr trochu uspěchaný a pro mě trochu nelogický.
Na tuhle knihu jsem se moc těšil.
Pamatuju si, jak mě před nějakým rokem nadchla autorova prvotina - byl to takový surový diamant, na který jsem tehdy narazil úplnou náhodou a o kterém si dodneška myslím, že by si zasloužil větší uznání, než se mu dostalo. Byl tu zjevný literární talent, sečtělost, myšlenková hloubka a intertextualita, kterou jsem si vyloženě užíval. Navíc se mnou v mnohém notně rezonoval, a to se současným dílům daří jen zřídka (těm českým téměř vůbec).
Byl jsem proto víc než zvědavý, jak se autorova tvorba vyvine dál - tentokrát navíc pod taktovkou většího nakladatelství, což by se mělo odrazit jednak na vzhledu samotné knihy, a jednak na důkladnějších redaktorských úpravách. A obojí je tu znát. Kniha je krásná na pohled, příjemná na dotek a navíc krásně voní (ta předchozí se jí v tomhle směru nemůže rovnat, byť měla povedené ilustrace). Kdyby šlo o ženskou, byl by to věru slibný začátek, ale v obou případech nám jde především o to, co je uvnitř, že...
Žánrově je Lenost celkem podobná Wiederhauserovi, ale vypravěč je tu diametrálně odlišný, což má nemalý vliv na celkový dojem. Notně patetického Tomáše s klímovským slohem (nic proti, mně osobně to vyhovovalo) tu nahrazuje nesrovnatelně apatičtější bezejmenný vypravěč, který mi okamžitě evokoval Camusova Cizince, a tenhle dojem se mnou zůstal od začátku do konce. Nejen vypravěč, ale i ostatní postavy, prostředí, události, styl vyprávění, celková výstavba děje... Na všechny paralely mezi Leností a Cizincem by se nejspíš dala napsat celá diplomka. Je to špatně? Podle mě ne. Osobně se řadím spíš k literárním konzervativcům, kterým všechny ty (povětšinou dost chabé) pokusy vymýšlet ještě v dnešní době nové formy spíš iritují. Upevnění v něčem ověřeném tedy obecně spíš vítám. Samozřejmě i na poli epigonství bychom našli spoustu literárního odpadu, ale to se Maršálkova díla naštěstí netýká.
Text je přes svou myšlenkovou hloubku nesmírně čtivý (čtenář, co bojoval s archaickým slohem Wiederhausera, to jistě okamžitě postřehne a ocení), dialogy tentokrát působí mnohem přirozeněji a převládající temné filozofično občas prosvětlí nějaká ta úsměvná pasáž (Polákova ezo manželka mě upřímně rozesmála). Formální stránce textu lze vůbec máloco vytknout. Kniha působí profesionálně, svým způsobem světově (a přitom nikoli pozérsky) a čtenář, který je zvyklý doceňovat lingvistické krásy textu, tu bude v sedmém nebi.
Asi ale nutno podotknout, že stejně jako Wiederhauser je i Lenost kniha pro poměrně specifické publikum. Není to kniha na pláž. Není to kniha, u které si odpočinete. Není to kniha, kde bůhvíjak záleží na ději. A už vůbec to není kniha, po jejímž přečtení si budete připadat šťastnější.
Spíš bych ji doporučil hloubavým melancholikům se zálibou v klasicích. Osamělým podivínům, co rádi sami cestují do exotických destinací. Lidem kontemplativním, spíš než činným. Lidem, co čtou, protože hledají cosi neurčitého - cosi, v co už možná ani sami dávno nevěří.
Lenost
Osobité, originální čtení. Pravda, nutí trochu zpomalit, zamyslet se, zapřemýšlet. Melancholické, na podzim jako stvořené.