Spouštěč
Wulf Dorn
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/240899/bmid_spoustec-mxb-240899.jpg
4
493
493
Lesní psychiatrická klinika série
1. díl >
Kdo se bojí Černého muže? Případ zneužívané pacientky se pro psychiatričku Ellen Rothovou stává noční můrou. Žena tvrdí, že ji pronásleduje Černý muž, a krátce nato beze stopy zmizí. Při pátrání se cílem neznámého přízraku stává i Ellen. Při šíleném závodu o čas je ve hře život lékařky i její pacientky. Psychiatrička stále hlouběji zabředá do labyrintu strachu, násilí a paranoie. A čas na splnění ultimáta co nevidět vyprší…... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem si vybrala víceméně náhodou a jen kvůli ČV. Do půlky knihy jsem byla dost nešťastná a říkala si, že ji dočtu jen kvůli splnění tématu, protože hlavní hrdinka je fakt "blbá". Její nepochopitelné, dětinské a těžko uvěřitelné chování mě hrozně štvalo. Pak se to celé nějak "zvrhlo". Události do sebe začaly podivně zapadat a roztočil se neuvěřitelný psychologický kolotoč, z kterého jsem vyskočila až na poslední stránce. Jinými slovy, nemohla jsem se odtrhnout. Takže nakonec dobrý... Pravděpodobně si časem dám i další díly.
Těžko říct, jak knihu vlastně hodnotit... Právě jsem ji dočetla. Poslední čtvrtina knihy mě nechtěla pustit a byla to jízda..
Začátek má pomalejší rozjezd, kniha je i přesto něčím zajímavá. Ellen vidí padoucha snad v každém a to i několikrát... Člověku z toho šla hlava kolem a říkala jsem si, je snad hlavní hrdinka tak nepoučitelná...?
Asi přeci jen dám 4 hvězdy... Ale neptejte se mě proč :-)
Jsem ráda, že jsem se v té kvantě knih konečně dostala i k této. Už dle anotace jsem věděla, že je to to pravé ořechové pro mě. Dejte mi knihu z psychiatrického prostředí, kterou navíc napsal člověk z oboru a úspěch je zaručen. Můžu říct, že si občas pěkně pohrával s mou myslí. Už ale od poloviny knihy jsem věděla, že je něco "jinak a špatně". Ale i přesto jsem si knihu užívala. Možná je to i tím, že celkově obor psychiatrie mě vždy zajímal. Dávám jen čtyři hvězdičky, protože mi chybělo více napětí a mrazení v zádech. A zbytek si nechávám na další díly:)
Taková obdoba Sebastiana Fitzeka, kdy se spíš než na uvěřitelnost děje hraje na nečekaná odhalení. V tomhle ohledu se Spouštěč čte podobně dobře, jako se konzumuje mléčná čokoláda, a nebýt šíleně teatrální stylistiky, asi bych neměl problém přidat i tu třetí hvězdu. Má to však svoje jenže – dvě třetiny románu hází Wulf Dorn pod nohy hrdince jeden klacek za druhým, aby se pak v té poslední třetině ukázala většina překážek jako naprosto zbytečná (přičemž některé jsem doteď ani nepochopil). Finální vyústění se pak nese v duchu toho nejtypičtějšího klišé, jaké si v moderním psychologickém thrilleru jen můžete představit. Od člověka, o němž medailonek říká, že nějakou dobu pracoval na psychiatrické klinice, jsem skutečně čekal trochu zajímavější koncepci šílenství. To jsem byl víc paf u historek z knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, než tady. A to přitom nemůžu zápletce upřít jistou atraktivitu pro schizofrenní atmosféru. Jen z toho tak nějak byla po celou dobu cítit umělotina.
Výborný psychologický thriller s prvky hororu. U autora je patrné, že ví o čem píše a že je z oboru.
Konečně zase něco, co mě opravdu chytlo, od začátku do konce. První čtená kniha od autora a určitě ne poslední. Přečteno za chvíli, napínavé a originální.
Prosímvás, četli jsme stejnou knihu? Tohle byla jedna z nejhorších slohových prací, co jsem se kdy pokoušela strávit. Dala jsem na komentář jedné ze zdejších uživatelek, která upozorňovala na nudný začátek a snažila se přetrpět prvních pár desítek stran.
Bože, odpusť mi, že jsem svůj čas věnovala něčemu tak otřesnému.
Předpokládám, že autor není doktor, jinak by nemohl vyprodukovat tak nestravitelný popis situací z pohledu nemocničního lékaře. Navíc stvořený jak automatem na strojový překlad. Jeden příklad za všechny, a to z okamžiku, kdy psychiatrička Ellen přijímá pacienta Brennera odeslaného s diagnosou paranoidní schizofrenie:
..........................(začátek úryvku)...............
Obrátila se k panu Brennerovi a natáhla se po jeho ruce, která připomínala na dotek mumii. Za to si Ellen poprvé vysloužila Brennerovu pozornost. V mužově pohledu se však nezračil ani náznak toho, že by svůj protějšek poznal, alespoň ve smyslu "Aha, to je nějaká žena v bílém plášti". Způsob, jak se na lékařku podíval, vypovídal přesně to, co muž vzápětí artikuloval:
"Agnnngalll."
Ellen štípla do tuhé kůže na Brennerově zápěstí. Vráska zůstala trčet jako kousek plastelíny.
"Neuvěřitelné!"
Když si Ellen všimla tázavého výrazu na obličeji sestry Marion, dodala: "Co nejrychleji mu dodávejte infuze chloridu sodného. Myslím, že za pár hodin budeme mít co do činění s úplně jiným člověkem."
Sestra svraštila čelo, takže chvíli vypadala jako mops. "Prosím?" "Malé zázraky může konat nejen Bůh, viďte, pane Brennere?" podotkla
"Garrrrsssllll," reagoval pacient a hlasitě si ubrzdil.
Ellen byla vysloveně šťastná, že se odsud může vytratit
............................(konec úryvku).....................
Připomínal na dotyk mumii...
Svůj protějšek poznal ve smyslu...
Způsob vypovídal...
Hlasitě si ubrzdil (???)
Ale hlavně - vsadit lékaři do úst větu "Co nejrychleji mu dodávejte infuze chloridu sodného", je jako přinutit pokladní za kasou vyslovit: "Vyskládejte si své zboží na ten elektronicky poháněný pojízdný pás z pogumovaného materiálu." Nevěřím, že věty podobného typu nervou uši i lidem, co o zdravotnictví neví vůbec nic.
Dále. To, že některá z postav reaguje nesrozumitelně, netřeba čtenáři doslovně a opakovaně předkládat detailním přepisem jeho slovního salátu. Vypadá to pak jako by si autor omylem lehl na klávesnici-čili otravné vsuvky typu: "zimmmzzzeeegnnnn", "šššdlo", případně "garrrrssssllll", mi vážně hýbou čtenářskou žlučí. Stejně jako potřeba zdůraznit hlasité volání stylem: "NIIIKDYYYY", nebo také: " ODEEJDĚTEE!" nebo "NEEEE!"
Autor evidentně trpí obsedantně kompulsivní potřebou popsat čtenáři jakýkoliv nepříjemný zápach. Nimrá se v přirovnání jak nadšený sekundář v játrech na pitevně, ve mě konkrétně to ovšem, místo sblížením se s reálnou situací, zanechalo jen pocit hnusu. Hnusu k autorovi.
................(začátek citací)..............
Ve vzduchu kolem Brannera se navíc vznášel čpavý zápach připomínající přezrálý camembert. Byla to směsice moči, potu a tuku, která tu smutnou postavu halila do neviditelného oblaku.
(...)
"Až přijde, musíš odsud utéct," zasyčela na ni žena. Strašlivě jí páchlo z úst. Ellen se neubránila pomyšlení na červy v tlející psí tlamě-jaká absurdní představa-a musela vynaložit veškeré sebeovládání, aby se nepozvracela. Hlavně to ještě chvíli vydržet...
(...)
Puch v pokoji svědčil rovněž o tělesné zanedbanosti, ale zároveň se mísil s něčím, co se dalo jen těžko popsat a ještě obtížněji snést. Zdálo se, že by ten smrad mohl vést k trvalému poškození, pokud by mu člověk byl vystaven příliš dlouho. Strach, projelo Ellen hlavou. Takhle páchne strach.
......(konec citací)................
"Takhle páchne strach"...Ano, ani podobných duchaplných myšlenek nejste ušetřeni.
Ale co děj skutečně zabilo, byl detailní popis situací, bez respektu k představivosti čtenáře. Zmíním jen scénu, kdy se chce jeden z pacientů psychiatrie zabít hozením fénu na podlahu plnou vody:
.......(začátek úryvku)..............
Bjork se třásl jako osika. Klouby na ruce, ve které křečovitě svíral vysoušeč, mu pod bledou kůží ještě víc zbělaly.
"Můžete mi hrozit, čím chcete, ale já svou Margot nesním."
"No jistě, odtušil Mark. "Hned to proberu s naším kuchařem. A na co vlastně byste měl chuť?"
Ta otázka nechtěně vyzněla tak komicky, že se Ellen na okamžik zarazila. Vzápětí pochopila, že ho Mark chce vyprovokovat. Dokud Bjork zuří a zuby nehty se brání, nedokáže svůj sebevražendý záměr uskutečnit.
"Přestaň si ze mě utahovat, chlapče! Jen proto, žes něco vystudoval, si ještě nemůžeš myslet, že mi úplně přeskočilo. Opravdu věříš tomu, že jsem neprohlédl, že jste mou Margot rozsekali na kusy, vy surovci?"
"Pročpak si myslíte, že jsme to udělali?" opáčil Mark vážně, klidně a věcně.
To je ono, napadlo Ellen. Jen takhle pokračuj, udržuj s ním konverzaci. Potřebujeme čas. Čas - a nějaký nápad.
......(konec úryvku).............
A pokud byste snad stále byli na pochybách, tak vás snad přesvědčí tohle:
......(začátek)...........
Margit se rozhodla k drastickému kroku. Den před propuštěním z nemocnice sebrala při obědě nůž a tupým ostřím si přeřízla krční tepnu. Když nešťastnici našli, bylo na jakoukoliv pomoc příliš pozdě. Krátce před smrtí pacientka napsala vlastní krví na linoleum podlahy tři slova: Nikdy mu neuniknu.
....(konec úryvku)............
Otřesné. Tak strašně otřesné, že odpad je ještě nadprůměrné hodnocení.
Tento autor never more!
Začátek knihy nuda. Ale potom se to krásně rozjelo. Zvláštní zápletka z psychologického prostředí.
Tuhle knihu jsem poprvé viděla u Irenky z Knihánkova, které se líbila. Byla jsem zvědavá, co na ni řeknu já. Nebyla špatná, jednalo se o spíše takový horor než asi přímo thriller. Přesto tam byly některé věci, které ubíraly knížce na tempu. Celkově se mi knížka líbila a nelehce se mi po ní usínalo. :) Určitě dám šanci dalším autorovým knížkám, protože tahle nebyla vůbec špatná.
Tak to bylo psycho. Od autora jsem četla knihu Fobie, která byla suprová, ale i tak jsem nevěděla co od knihy čekat. Jediné co jsem věděla tak velmi pozitivní recenze a prostředí psychiatrie.
Zpočátku jsem obdivovala silnou náturu a psychiku hrdinky, ale později bylo vše úplně jinak. Autor dokáže maximálně zmást a napnout čtenáře. Chvíli jsem opravdu nevěděla co se odehrává doopravdy a co je halucinace.
Dojem na mě udělal popis léčebných postupů z oboru psychiatrie.
Skvělá kniha a opravdové "psycho". Nemohla jsem se od ní odtrhnout, konec byl vážně překvapivý. Těším se na přečtení dalších knih od tohoto autora.
Od začátku knihy jsem vlastně nevěděla co je pravda a co ne a navrch velmi nečekané rozuzlení.
Mně se kniha moc líbila. Ze začátku je to sice trošinku pomalejší, ale dává čtenáři čas začít poznávat hrdiny příběhu. Každopádně velmi rychle to nabírá tempo. Rozhodně je znát, že tato oblast (psychiatrie) je spisovateli blízká. Skvělé. Výstižné popsání situací i pocitů hlavní hrdinky, také jejího okolí a reakci na hrdinku. Chvílemi jsem nevěděla, co s hrdinkou bude a kdo jí pomůže. Každopádně mě konec překvapil, i když část jsem tušila.
Pro milovnici psychologických románů či thrillerů je tato kniha to pravé. Doporučuji silným nervům.
Asi do 80 stránky celkem nuda a pak se to rozjelo. Možná kniha působí v určitých fázích trochu přehnaně. Určitě to nebylo špatné a bylo to napínavé. Byla to má druhá kniha od tohoto autora a určitě přečtu i další...
Já mám přehnanost někdy i ráda a občas ji toleruji třeba v mluveném projevu, takové to přibarvování doprovázené gestikulací a větami jako "bylo to děsně napínavý" a "pak to zas bylo strašně dojemný" a "v životě jsem to nezažila"...
Rozumím autorovu záměru čtenáře napínat, ale prostředky, které zvolil, na papíře bijí do očí. Postavy tu neustále a opakovaně rudnou, vzlykají, tuhne jim krev v žilách, nezamhouří oko. Když komentují události, používají slova šílené, neuvěřitelné, neskutečné, nepravděpodobné. Jedna postava popisuje příhodu, o které nemůže skoro nic vědět, protože se účastnila jen jejího začátku, ale zná ji do detailů, včetně myšlenek postavy jiné, která to objektivně už sdělit nikomu nemohla. Pokud má autor pocit, že se čtenář přece jen nebojí dost, připomíná scény z filmových hororů.
Když jsem dočetla, očesala jsem z příběhu všechno to, o čem píšu, a řekla si, že pochválím nápad; ale i tady se zdráhám uvěřit, že by v dnešním Německu s jeho rodinnou a zdravotní politikou... Ale zkuste si ji přečíst, jsem přece jen v menšině.
Kniha se dobře četla, ale chybělo mi vyjasnění určitých věcí. Možná příští kniha bude lepší...
Spouštěč
Dávám 3 hvězdy a hodnotím jako průměr. Cca do poloviny knihy jsem se fakt se čtením trápila. Děj se vlekl a vůbec mě nevtáhl a nechytil. Do čtení se jsem se musela nutit. Pak od jisté stránky to nabralo na rychlosti a nešlo se odrthnout. Sice jsem měla tušení jak to vlastně asi dopadne, ale to nevadilo. Konec jsem zhltla jak malinu :-)