Léta třetího tisíciletí

17.04.2021

Zajímavá kniha z roku 1978, která se snaží dohlédnout, kudy se bude ubírat budoucnost (zejm. v roce 2000). Rozebírá různá témata, uvádí názory sovětských, socialistických i jiných vědců, bere v úvahu obecně platné principy i aktuální situaci jako výchozí bod, z něhož hledí do budoucna. Dnešní čtenář už ví, co bylo v roce 2000, takže se může usmívat tam, kde byly předpovědi vedle jak ta jedle. Ale také si může tipnout, kde se asi s našimi dnešními předpověďmi (ne)trefíme my, podumat si o nespojitosti vývoje a zjistit, že některé věci jsou překvapivě stále platné a možná by naopak neškodilo si je občas připomenout.
Je tu přítomná i nezbytná úlitba režimu, kdy autor srovnává pohledy sovětské/socialistické vs. kapitalistické/buržoazní, párkrát povinně ocituje Marxe nebo Lenina. To lze odfiltrovat nebo to vzít třeba jako připomínku, v čem jsme i my žili (nebo se tomu zasmát ono to totiž trochu působí jako karikatura sebe sama :) Nebo to lze vzít jako téma k zamyšlení: jak se asi žilo vědcům v SSSR k jak (ne)zkresleným či (ne)očesaným informacím měli přístup, tj. jak hodně ucelený obrázek si měli šanci udělat, když o necenzurovaném internetu ještě nemohli mít ani tušení, a jak otevření mohli být ve svých soudech...
Celkově je to zajímavé čtení, hlavně pro staromilce a lidi, které baví souvislosti, historie a historický vývoj (a nemají alergii na cokoli ruského).
----
V roce 1907 se koňský povoz v New Yorku pohyboval rychlostí 6 km/h. Dnes jezdí auta po New Yorku stejnou průměrnou rychlostí 6 km/h. Příčinou je přetížení provozu. V japonských městech je ve špičce průměrná rychlost autobusů často ještě nižší, nedosahuje ani 35 km/h, což je průměrná rychlost chodce. Naskýtá se tedy otázka, zda vůbec mělo smysl vynalézat spalovací motor, mělo-li smysl vůbec objevovat automobil, abychom se nakonec vrátili k rychlosti koňského povozu nebo chodce.
---
Dnes připadá na země RVHP jedna třetina světové průmyslové výroby. V roce 1985 bude tento podíl už činit 4050%.
---
Snahy, činy a úmysly jednotlivce jsou vždycky upraveny normami panujícími ve společnosti. Člověk si nemůže podrbat záda o roh stolu, nedovolí si vylízat talíř (...). Kdysi Gercen sledoval proces standardizace člověka v tehdejším Rusku a psal o "odstraňování osobnosti", o hesle být jako ostatní, které ubíjelo v člověku osobnost. (...) Jednou ze zbraní unifikace předmětů a jejím prostřednictvím i člověka je móda.
---
Svítí slunce, zpívají ptáci, na stole leží otevřená knížka, zazvonil telefon. I to jsou informace. (...) Každým desetiletím je informací stále víc. Zásoba lidské odolnosti, psychika člověka má však své meze. Kdo vyjde ze střetnutí informací a člověka jako vítěz?