Létání - můj život

23.07.2023

Paměti Hanny Reitschové, jediné ženy-nositelky Železného kříže I. třídy, patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četla. Začnu objektivnějšími důvody: jsou plné skoro neuvěřitelných momentů, které se přesto staly. Mezi válkami Hanna coby průkopnice bezmotorového létání navštívila řadu zemí, a tak popisuje třeba nouzové přistání na fotbalovém hřišti v Buenos Aires přímo během zápasu. Nebo uvržení do středověké kobky v Lisabonu. Nebo potulku po podzemních obydlích libyjských Arabů. Jako živé z jejích črt vystupují finské pláně, argentinské pampy, newyorské mrakodrapy. Každou komplikaci při letu, od písečné bouře nad Saharou po bouřku, která jí proděravěla křídla nad domovskými Krkonošemi, podává tak, že člověk cítí s ní a s jejím strojem.

Kromě toho je to knížka o vůli. Hanna se inspiruje "Duchovními cvičeními" svatého Ignáce a díky svému voluntaristickému tréninku zvládne ledacos: sestavit motor letadla v dílně, kde ji zprvu nikdo nechce k ničemu pustit, naučit se řídit bez peněz na autoškolu, zotavit se z těžkých zranění, překonat psychické zhroucení po roce 45. Jak havárie, tak své mistrovské kousky (včetně světových rekordů) líčí s pokorou. Tahle drobná, veselá, upřímná a zbožná aviatička působí jako ilustrace tvrzení, že schopná žena nepotřebuje feminismus.

A pak je tu třetí aspekt, který je pro mě subjektivně nejdůležitější. Myslím, že žádný Němec knihu nemůže číst bez hrdosti. Obsahuje mimo jiné moment, kdy Hanna v roce 1934 zahlédne na francouzském nebi vzducholoď Zeppelin, a tak se se svým strojem vznese, aby se oba zázraky německého důmyslu pozdravily nad půdou nepřátelské země... a to je hluboce uzdravující. S autorkou sledujeme, jak se po Versaillském diktátu ponížený, utýraný národ zotavuje k dalším triumfům. Třeba právě bezmotorovému létání, důsledku zákazu létání motorového. Nebo vynálezu vrtulníku, o kterém jsem dodnes nevěděla, proč je tak podivuhodný - a že ačkoli o něm snil už Leonardo da Vinci, prvně ho sestavili právě Němci, načež jej světové veřejnosti předvedla Hanna.

Samotná autorka, třebaže apolitická, je do krve loajální Němka. Slouží vlasti do poslední chvíle druhé světové války, kdy ještě zvládne přistát před Führerbunkrem. Její vlastenectví jí ovšem naprosto nebrání vrátit Göringovi jeho stupidní vtip, přít se s Himmlerem o náboženství, ba ani skočit do řeči říšskému kancléři. :) Tyto osobnosti, spolu s Udetem a von Greimem, autorka charakterizuje věcně, bez pochlebování a bez hanění, takové, jaké byly. Výslovně odmítá spojeneckou cenzuru, i když píše o brutálních výsleších po válce, o osudech své rodiny a své slezské domoviny, dodnes odtržené od Německa, o chování invazních armád... Dokonce hájí Německo proti obviňování z imaginárních zločinů, což je otázka tím nebezpečnější, bolavější, zpolitizovanější a zamlženější, čím víc se od války v čase vzdalujeme. Takže ano, prosím, víc takových knih, kde by mohli historikové i laičtí čtenáři nacházet vedle dominantního narativu vítězů také kontranarativ těch druhých.