Letec
Jevgenij Vodolazkin
Nový román od autora bestselleru Laurus, jenž získal ceny Big Book a Jasná Poljana a byl finalistou Russian Booker. Podle časopisů Forbes a Meduzy nejočekávanější ruský román roku 2016. Obrázek na přebalu je od kultovního umělce Michaila Shemyakina, který byl vytvořen speciálně pro tuto knihu. Evgenij Vodolazkin, spisovatel a učenec. Autor bestselleru Laurus a jemné historické fikce Solovjov a Larionov. V Rusku je nazýván „ruským Umbertem Ecem" a v Americe, po vydání Laurusu v angličtině - „ruským Marquézem." Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Hrdinou nového románu Letec je člověk, o němž se dá říci, že je tabula rasa: jednoho dne se probudí na nemocničním lůžku a jediné, co ví, je fakt, že nic neví – ani jméno ani kým je nebo kde byl. Doufá, že historii svého života obnoví tím, že si začne nahrávat kusé vzpomínky, které se mu začínají zobrazovat: St. Petersburg na počátku dvacátého století, dětství na předměstí v Siverskom a Aluště, vysoká škola, první lásky, revoluce z roku 1917, láska k letectví, Solovki... Ale jaktože si vybavuje přesné detaily každodenního života, fráze, vůně a zvuky tak dávné doby, když se píše rok 1999?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , OmegaOriginální název:
Авиатор [Aviator], 2016
více info...
Přidat komentář
Začátek knihy byl zvláštní, že jsem uvažovala o odložení, ale vytrvala jsem. Pak se začala rozkrývat minulost i přítomnost a bylo to zajímavé a čtivé, ač drsné. Druhá část, ve které bylo víc vypravěčů, mi ale vůbec nesedla. Bylo to víc o úvahách, myšlenkách, dost depresivní. Myslím, že si to čtenáře najde, mě to ale nesedlo. Možná na to musí být ten správný čas a rozpoložení.
Některé myšlenky a postřehy byly ale velmi zajímavé.
Zajímavý styl a způsob podání, dlouhé lyrické (?) pasáže kompenzují údernost těch relativně krátkých, "sovětských" zkušeností. Výjimečná kniha, náročná, určitě ne pro každého; jednak jsme otupěli, a navíc některé věci snad raději ani nechceme vědět. Děkuju čtenářům databáze a jejich komentářům, že jsem se s touhle knihou potkala.
"Život musí být nenucený, řekl Tjurin: zachtělo se mi ohňostroje právě dnes a právě na Jelaginově ostrově - takže bude ohňostroj. Měl by ho tak slyšet ten bezdomovec, co se hrabe v naší popelnici. Ten prostě neví, jak má vypadat život, jinak by uspořádal ohňostroj na Jelaginově ostrově."
teda závěr mě překvapil, napsané čtivě, filozofování o životě i pro nefilozofy, je to fakt 400 stránková knížka, ale přesto se mi moc líbila.
Nevím, jak se postavit k této knížce. Mám ráda historii i trochu sci-fi, ale tato knížka nebyla až tak pro mne. Po prvním odložení, jsem se k ní znovu vrátila, ale celkový dojem mám nejasný. A ještě k tomu otevřený konec. Nevím, zda jeho další knížky budu číst.
Autor Lauruse opet nezklamal i kdyz knihy zase zakoupena ve velmi velke sleve, nejak to nechapu. Kniha je vrstvena na soucasnost, minulost a hlavni pribeh se promita diky postupnym vzpominkam. Hodne mi to pripomina Kosmonauta z Cech. Nosny pribeh neni tak dulezity a je spis upozaden hodne silnymi vzpominakami na minulost. Nechci prozrazovat, takze knihu spis jen doporucim.
Kniha byla pro mne střídavě zajímavá a nudná. Začátek se rozvíjel pomalu, prostředek se mi ovšem líbil. Bylo zajímavé, jak člověk z minulosti vnímá současnost, že ho vlastně neudivuje technický pokrok, vynálezy atd. ale, že mu spíše chybí známé zvuky, pachy... Poslední část byla velmi nudná, vlastně se nic nedělo a úplný otevřený konec byl pro mne zklamání, jelikož nesnáším, když nevím jak to dopadlo :)
Originální námět, zejména vzhledem k vazbě na ruské prostředí, a velice čtivý styl, v podobě krátkých deníkových zápisků (vzpomínky, současnost, realita, fikce), jejichž charakter se příslušně v průběhu vyvíjí (přibudou další dva "zapisovatelé", mizí jasné určení kdo a kdy zapisuje). Obsahově se mi hodně líbila první část, druhá je prostě smutnější a smutnější až k trpkému konci (aviatika), který ale stejně nechává pár věcí otevřených (třeba co dítě).
Ono je to vlastně celé dost melancholické, ale autor prostřednictvím svého Platonova, "vrstevníka století", docela pěkně a často špičkuje, takže se čtenář i usměje (ale komedie jako třeba Hibernatus to tedy v žádném případě není, i když i tam vlastně problesklo to, co prostě k takovému příběhu nedílně patří - ztráta minulosti, zejména v osobní rovině).
Trochu jsem si zadumala, trochu se zájmem početla o reáliích Ruska/SSSR/Ruska 20. století, ale - nejen proto, že jsem právě dočetla Osmý život pro Brilku, kde bylo totéž - nějak jsem si z toho moc neodnesla. Proto mi taky velmi nesedí, že autora po třech (u nás dvou) vydaných románech hned v zámoří pasují na ruského Umberta Eca či G.G. Márqueze...
Autor svou širokou ruskou duši (byť narozením i studiem v Kyjevě) nezapřel, protože často připomíná velikány ruské literatury příhodnými citacemi, přesněji aluzemi vysvětlenými v poznámce překladatele pod čarou. Nicméně nejoblíbenějším literárním dílem malého Innokentije i velkého Platoši je bezkonkurenčně - a z mnoha dobrých důvodů - Robinson Crusoe. Však byl i na ostrově a ještě častěji se jako na ostrově cítil, i když se s tím popasovával nadpodiv dobře.
"Hlavní hrůza /válek/ nespočívá ve střelbě. Dokonce ani v hladu. Spočívá v tom, že se uvolňují ty nejnižší lidské vášně. To, co se v člověku dříve podřizovalo zákonům, vyplouvá na povrch. Protože pro mnohé existují pouze vnější zákony. Ty vnitřní nemají."
"Vždyť já vím, co je to utrpení. Není hrozné mučením těla, ale tím, že člověk už ani netouží po tom zbavit se bolesti: je ochoten zbavit se těla. Zemřít. Už prostě není schopen přemýšlet o takových věcech, jako je smysl života, ale jediný smysl smrti vidí ve zbavení se strádání."
Pozn.: teď jsem si přečetla předchozí komentáře - mám dojem, že cituji, co již ocitováno bylo, ale to (mi) vůbec nevadí; ohledně obálky - teprve teď jsem si ji zde na obrázku prohlédla jaksi zdálky a je mi konečně jasná! Předtím jsem měla dojem, že anděl stojí ve dveřích...
Výborne zvládnutá denníková forma. Najskôr iba prostredníctvom poznámok hlavnej postavy, neskôr, v druhej časti, sa zapájajú všetci traja aktéri.
Interakcie Innokentija s Geigerom – interesantné!
A Anastázia! Anastázia!
Innokentijovým rozprávaním (či zápiskami) sa ako červená niť vinie taký zvláštny a mocný sentiment. Snáď to bolo práve tým detailným popisom rôznych, často až akoby bezvýznamných, drobností. Ostatne, sú to práve tieto zdanlivé podružnosti, ktoré sú kľúčové pre Innoketijov pohľad na svet a ľudský život v ňom. Práve ten jeho pohľad a z neho plynúce postoje mi doslova učarovali. To nenútené nachádzanie krásneho v živote. Tá absencia zatrpknutosti, zášti, pobúrenia, závisti, pohoršenia, nenávisti, ublíženosti atď. Tá vyrovnanosť a odovzdanosť („Tresty neznámo za co neexistují,...“).
Dej plynie, ale doslova iba tak plynie...
Čo sa prekladu týka, musím vyjadriť maximálnu spokojnosť. Oceňujem aj poznámky prekladateľky pod čiarou, ktorými objasňuje kontext.
Výnimočne sa vyjadrím aj k prebalu knihy. Ilustrácia na ňom je škaredá a geniálna zároveň.
„Boj o štěstí vás nijak zvlášť neinspiruje, že?“ ptá se mě Valentina.
„Ten vede všeobecně jen k samým tragédiím,“ říkám.
„V souvislosti s otcem jsem přemýšlel o podstatě historických pohrom, třeba všelijakých revolucí, válek a podobně. Hlavní hrůza nespočívá ve střelbě. Dokonce ani v hladu. Spočívá v tom, že se uvolňují ty nejnižší lidské vášně. To, co se v člověku dříve podřizovalo zákonům, vyplouvá na povrch. Protože pro mnohé existují pouze vnější zákony. Ty vnitřní nemají.“
Melancholické, ale velmi jemné a citlivé čtení ... Skrze Letce Platošu nenásilně vypovídá jak o bídě let počátků komunismu, tak o bídě současné konzumní ruské společnosti - s poselstvím, že osobní život a historie každého by měla být tvořena především vnímáním a pamětí těch zdánlivě nejvšednějších vlastních prožitků (jejichž lyrických opisů je kniha možná až přesycená) ... protože doba i společnost je vždy nějaká. Pocity člověka vykořeněného ze své doby a místa kam patřil, a i přes snadné osvojení si současného životního stylu odcizeného současným souputníkům, díky nepřenosným a nesdělitelným odlišným zážitkům z jiného času, patřily pro mne k tomu nejsilnějšímu z knihy.
Jedním slovem vynikající. A smutné. Nejen kvůli zážitkům mladého Innoketije z revolučních dob v Petrohradě a pak hrůzy v gulagu, ale i kvůli probuzení do doby, která není jeho, kvůli stesku po letech, která neprožil. Sám Innoketij říká: "Možná jsem vzkříšen právě proto, abychom my všichni ještě jednou pochopili, co se nám stalo v těch hrozných letech, kdy jsem žil?", protože jeho probuzení/vzkříšení není žádnou druhou šancí.
Vodolazkin mě okouzlil svou schopností všímat si detailů a porozuměním. Nadchla mě jeho útržkovitost a přeskakování ve vyprávění, protože přesně takhle přece funguje paměť - obrázek, vůně, zvuk nám nečekaně vyvolávají vzpomínky a přesně takhle se Innoketijovi vrací i ty jeho. Stejně tak se někdy se příhody naprosto bezvýznamné z nějakého důvodu uchovávají v paměti. Rozhodně doporučuji si knížku přečíst.
Jednoduchý příběh, ale nutící k zamyšlení. Hezké čtení, určitě se ke knize znovu vrátím.
Pan Vodolazkin touhle knihou ukazuje, že o ruských gulazích a bolševickém teroru těsně po VŘSR, o rozkrádání a morální bídě na konci 90. let, i o stýskání po časech vlastního mládí lze psát s lehkostí - bez hořkosti, sebelítosti, obviňování.
Vše mistrně zabalil do v podstatě velmi jednoduchého příběhu, který nám pozvolna citlivě rozkrývá, a přesto zasáhne až do morku kostí..
Určitě doporučuju k přečtení.
---
„Moudrost je především zkušenost. Promyšlená zkušenost, samozřejmě. Kdyby nebyla promyšlená, všechny kopance života by neměly žádný smysl.
Když jsem to řekl nahlas, Innokentij namítnul, že k pochopení se dá dojít i bez kopanců.(...)
Innokentij říkal, že jeho neformovalo bití v lágru, ale úplně jiné věci. Například vrzání kobylek na Siverské. Vůně samovaru, ve kterém právě začala vařit voda.“
---
„V televizi mě nejprve líčili – napudrovali mi obličej, na vlasy mi rozprášili lak z kovové nádobky. Za mě tomu říkali rozprašovač a dnes je to sprej. Sprej je samozřejmě kratší. V angličtině je mnoho takových slovíček – malých a zvučných jako pingpongový míček a veskrze úsporných a pohodlných. Jenže dřív se na řeči tolik nešetřilo.“
---
„Pro bych tam měl vstupovat?“
„Dělat revoluci. Revoluce jsou podle Marxe lokomotovami dějin.“
Seva je teď podle všeho marxista.
„A co když se lokomotiva nevydá tím správným směrem?“ ptám se. „Vždyť ji neřídíš ty.“
Seva takovou možnost nepřipouští (...) „Strana,“ říká, „to je síla. Víš, kolik nás je! Nemohou se mýlit všichni!“
Tak za prvé, mohou.
Za druhé, dost na tom, když se zmýlí strojvůdce.
Byli jste mými společníky po několik týdnů Platošo ,Anastázie a doktore, vychutnávala jsem si čtení, ty vzpomínky , které tak postupně přicházely, objevovaly se a vytrácely. Všechny postavy, lidé a lidičky , kteří prošli životem jednoho tajemného muže, jeho lásky i nepřátelé. Tak nějak mi v průběhu čtení styl připomínal knihu Růže pro Algernon. A nemohu opomenout můj milovaný polský film Sexmise. Innokentij se rychle přizpůsobil dnešní době ale ten otevřený konec mě opravdu , opravdu zanechal s pusou otevřenou, duší neuspokojenou a chutí začíst znovu. CO se sakra stane dál ?
Jak se na správnou ruskou literaturu sluší, děj nikam nespěchá, hlavní hrdina Platoša si libuje v proslovech a myšlenkách.Po dlouhé době opravdu výborný překlad. Několik krásných filozofických myšlenek a ponouknutí k zamyšlení. Obálku jsem pochopila tak v půlce knihy (ano, trvalo mi to déle, díky nepozornosti) a řekla bych, že je dokonalá.Před pochopením mě nijak výrazně neuchvátila. Vývoj života hlavního hrdiny trochu přitažen za vlasy, když nakonec zplodí dítě s vnučkou své milé, ale budiž. Chvilkami ukecané, nechyběla vražda, pomsta a doživotní následky. Více se mi líbily vstupy do Platošovy minulosti. Přítomnost společnosti krásně vykreslena s celým jejím mamonem stylem promluv Platošy: " A kam zmizely..." "Dnes se již nenosí dělat a to a to." Četla jsem to celé docela dlouho, ale ano, stálo to za to. Pokud chcete letní oddechovku nebo knihu, kde se dobře otáčí stránky, vyberte si jinou a pro tuhle nechte uzrát čas.
Rusky drásavý příběh poskládaný ze střípků vzpomínek v deníkových záznamech nás sice provede 20. stoletím, ale daleko více nás jako letce povznese nad historii jednoho století, abychom si ujasnili, co překonává a přerůstá suchá data významných událostí, kde je naděje, spravedlnost, jak je to se zlem, se smrtí, se zločinem a trestem.
Nedalo se to. Došla jsem do půlky a dál to prostě nešlo. Nudnější knihu jsem snad nečetla. Začátek celkem ušel, ale pak se z toho stala pitva vzpomínek. Hlavní hrdina popisoval snad každé prdnutí, které se mu stalo. Některé události byly zajímavé, ale skoro pořád se zastavoval u nepodstatných blbostí, až mě to začalo vytáčet. Prostě se to táhlo jak žvýkačka. Možná knihu někdy dočtu, ale momentálně u ní nehodlám ztrácet čas.
Co se ze začátku může zdát těžko vstřebatelné (a vyplývající z příběhu a deníkové formy vyprávění) – nejasný děj, chaotičnost zápisků, přeskakování „od jednoho ke druhému“ – po několika stránkách ani nezaznamenáte. Vzhledem k pojetí je jasné, že v knize je přítomna jistá rozvláčnost a na první pohled nedůležité popisy „nepodstatných“ maličkostí. Postupné skládání jednotlivých útržků myšlenek a dějových zvratů je sice malinko náročné na pozornost, v celkovém důsledku se ale vyplatí. Zejména závěr knihy je velmi emotivní.
Letec
A nakonec me to opravdu pohltilo!!