Letní lži
Bernhard Schlink
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/350405/bmid_letni-lzi-4Dp-350405.jpg
4
76
76
Bernhard Schlink, autor celosvětového bestselleru Předčítač, se v novém souboru povídek zamýšlí nad tématem lži; ta hraje často hlavní úlohu ve vztazích mileneckých, manželských, mezi rodiči a dětmi i ve vztahu k sobě samému. Sedm povídek o lidech různého věku čtenáře zavádí do období léta, kdy eskalují větší či menší nepravosti a podvody, které se kupí a přerůstají v katastrofy. Autor v propracovaných dialozích a retrospektivních pohledech otevírá dveře do soukromí několika protagonistů; líčí vztah dvou vzdělanců, dramatika a vysokoškolské učitelky, zatížený žárlivostí a vlastněním, život rodiny, kterou muž úmyslně odstřihne od civilizace a veškerého kontaktu s okolím, popisuje putování staré ženy za její první láskou nebo reakci příbuzných na rozhodnutí starého nemocného člověka dobrovolně odejít ze života. Schlink ve stylisticky čistém a psychologicky propracovaném vyprávění nechává vyplout na povrch celoživotní skrývané problémy hlavních hrdinů a dokáže brilantně zachytit jejich nejniternější emoce, které je sžírají stejně jako jejich pečlivě utajované lži.... celý text
Přidat komentář
Nerozumím tomu, že někdo hodnotí Schlinkovy povídky jako odpad. Přece... když mi něco nesedne, neznamená to, že je to špatné? Proč raději nehledat chybu v sobě? Zřejmě je k těmhle krátkým příběhům a úvahám o rozhodnutích dobré přistupovat, až když má člověk něco odžito. Ale prohlásit je za odpad jen kvůli nesympatičnosti postav? A musí kniha nutně "ubíhat"? Ach, CarolC...
Lži, často i lži, které si člověk vymyslí sám pro sebe, aby se omluvil před svým svědomím. A opakuje si je tak dlouho, až se stanou skutečností. To je to, co jsem si z knihy vzal. Být raději upřímný a to hlavně k sobě samému.
Kniha se mi zdála na první pohled jako super. Nečtu povídky příliš často, ale jednou za čas se na ně ráda vrhnu. Tohle mi ale nějak vůbec nesedlo. Nic se tam nedělo, všechno se hrozně vleklo a kniha vůbec neubíhala. Knihu jsem dočetla jen z důvodu, že jsem chorobný dočítač a knihu prostě odložit neumím. Ani trošku mi však nepředala nic pozitivního, co by se mi na ní alespoň trošku líbilo. Postavy nesympatické a z mého pohledu jednaly ve většině případech naprosto nelogicky. Škoda. Viděla jsem v ní velký potenciál.
(SPOILER)
První polovina sbírky mi přijde výrazně slabší než druhá, přitom jsou si povídky hodně podobné. Všechny stojí na dvojicích, které se spolu nedokážou sblížit, sdílet spolu život, byť se jedná o partnery nebo rodiče a děti. Případně se přes vzájemnou cizost sblíží, ale nemůžou si tak úplně věřit (Cizinec v noci). Ve většině povídek jsou v hlavní roli muži a všude jako byl jeden a tentýž, nevýrazný, neuchopitelný muž v různém věku a rodinné konstelaci. Podobají se i nedopovězené rozhovory, mlhavé konce a psychoanalytické popisy motivací, které mi přišly nadbytečné. Jako by se psychologická próza nemohla obejít bez kazuistiky.
Místy je dost hrubá i charakteristika postav, žena z Noci v Baden-Badenu je na hraně karikatury, Susan z Po sezoně za hranou. Na to, že Schlink ukazuje drobnosti a odstíny ve slovech, za slovy, v domněnkách, překvapivě často drhne i chování postav - nevěřím, že rodina, která se dozví, že otec plánuje sebevraždu, se na místě sbalí a odjede; manželka z Domu v lese se zajímá, proč nefunguje internet a telefon, ale pak se o tom několik dnů nebo týdnů nezmíní.
Jak mi ale první tři povídky přišly vykonstruované a neživotné, tak byly poslední dvě dobré a realistické. Soustředí se na staré, bilancující lidi, kteří se nakonec doberou něčeho nového, i kdyby to byla jen jedna chvilková emoce. Opravdu silná, zapamatovatelná povídka přišla až na závěr. Cesta na jih, ukazující záludnost nespolehlivé paměti, která se obešla bez traumat z dětství, ale v níž je hrdinka uchopitelná a pochopitelná i ve zdánlivě nesmyslné trucovitosti a obecné protivnosti povahy, je taky jediná, kde se autor dopustil tak lidské věci, jako je ironický humor.
Melancholické povídky o zvláštních pošramocených nenaplněných vztazích mezi lidmi....
Povídky o vztazích lidí, kteří by raději měli zůstat sami. Parádně zvládnutá psychologie. Těžko vyzdvihnout některou povídku, což ukazuje na konstantně dobrou kvalitu.
Hezke povidky, melancholicke. Cetly se dobre. Ma prvni kniha autora. Doporucuji k precteni.
Uživatelka alef to popsala moc hezky. Ve většině povídek lze sledovat určité stereotypy, utíkající muže a až příliš soběstačné ženy. Nabízí se hádanka o slepici a vejci, v každém případě obojí chápu jako výsledek rozhodnutí dát na první místo sebe, nepočítat vážně s druhým. Pro mě je to zároveň společný motiv celé knihy. O tom lež obvykle je - nepočítat vážně s druhým, ne tak vážně, aby mu byl povolen přístup k realitě. Odstrčit ho z pozice partnera do pozice rekvizity.
Ne náhodou jsou hrdinové Letních lží dávno za prahem vykuleně lačné a otevřené rané dospělosti. Teprve když nasbíráme "dostatek" špatných zkušeností, vybudujeme si obranné hradby a rigidní představu o tom, co je bezpečné pustit dovnitř. Začínat v tom okamžiku vztahové experimenty - ať je to životní partnerství nebo obnova rodinných vztahů - je komplikované přesně tak, jak o tom Bernhard Schlink vypráví.
Velice kvalitní sbírka silných povídek, atmosférou mi to připomnělo Ishigurova Nokturna.
K Letním lžím jsem se dostala až skoro v půlce podzimu, možná to byl ten důvod, proč jsem z nějakého důvodu nebyla tak úplně spokojená. S přibývající tmou začíná pro mě období, které mám z celého roku ráda nejméně, jsem poměrně činorodý člověk, i přesto v tomhle období prostě potřebuju spíš nějakou tu vzpruhu a na melancholickou notu se proto napojuju spíš neochotně :-) ... když praží slunce a povalujete se u vody, popřípadě někde v chládku usrkáváte studenou tekutinu a čtete si, je to jednodušší, všechna ta slova si zas tolik neberete :-) ... takže by se mi asi tahle knížka plná zajímavých, dobře čitelných a vlastně podmanivých příběhů, ukazujících lásku mezi lidmi různými způsoby, četla opravdu v létě asi lépe, nebo spíš snáz? V téhle knížce totiž najdete sedm příběhů, složitých a propracovaných, které všechny souvisejí nějak s láskou, kdy život hlavních postav (povětšinou to jsou muži) ve všech povídkách má vždycky něco společného s minulostí a zázemím, a vesměs všichni cítí nějakou potřebu ze svého života „utéct“ nebo prostě něco změnit, muži mají dost často pocit, že je čeká něco nového pro co musí opustit to předchozí, většinou jsou nějak nespokojení, cítí se nevyužití zklamaní, že nevyužili svých příležitostí, a tak podobně ... a všechny příběhy jsou nějak spojeny s životní lží, se kterou musí žít, nebo kterou zažívají ... lež tu má mnoho různých podob.
Zaujalo vás to? Mě taky :-) ... proto jsem se do knihy taky pustila ... a velice záhy zjistila, že se tak úplně neumím naladit na stejnou notu ... vesměs všichni ti hlavní protagonisté mně něčím iritovali, dráždili a rozčilovali :-) ... a každý trochu jinak a přesto měli něco společného ... a to je asi to, co mě popuzovalo nejvíc ... všichni (bez výjimky) si neustále něco představovali ... co by kdyby ... a vždy by to mělo vypadat jinak, než jak žijí ... takže vlastně největší lži, které se dopouštěli byla ta, které se dopouštěli sami na sobě, lhali si vesměs do vlastní kapsy ... všichni, i ti, kteří si své představy táhli životem jako životní břemeno, i ti, kteří se tak nějak usmířili se světem, a s životem ve kterém žili ...
Všechny postavy tu prostě lžou ... většinou (vždy) proto, že se bojí ... toho, co by se stalo, kdyby ... a tak se nemůžou rozhodnout ... tápou životem jako bludištěm a netuší, jak dál ...
Ale hlavně, vůbec si neuvědomují, že lží ubližují nejen těm druhým, ale hlavně sami sobě ... tak to mě na všech těm mužích v hlavní roli ... asi popuzovalo :-) ...
Jediné, co mě vždycky na konci smířilo byly otevřené konce příběhů :-) ... nevíte ... a závisí to na každém z vás, čtenářů ... jaký osud jim přiřknete ... a v tomto případě se mi to velmi líbilo ... mohla jsem se tak alespoň trochu konfrontovat a vypořádat s muži, kteří se tak úplně jako muži nechovají, tedy, každá žena to má asi jinak, ale mně se líbí, když za muže hovoří činy :-) ... a muži v těchto příbězích byli až okatě příliš emocionální, nechávali se ovládnout ženou, byli okatě příliš nerozhodní a celkově budili dojem, že jsou slabí, na rozdíl od partnerek, které ve většině příběhů byly ženy sebevědomé, rozhodné, ambiciózní a taky trochu nepřizpůsobivé, prostě silné ... popravdě řečeno, i s tím jsem se musela vypořádat ... po svém :-) ... musím přiznat, že ani to mi nijak sympatické nebylo ... ono se pak na druhou stranu ani nemůžete divit, že takoví muži, když je konfrontujete s důležitým rozhodnutím, udělají, to, co udělají ... opouštějí ženy, ničí vztahy ...a prostě utíkají :-).
Příběhy z pera Bernharda Schlinka jsou psané, jak už jsem napsala, čtivě, dobře se čtou a určitě vás zaujmou, jsou propracované, jdou do hloubky, určitě o nich budete přemýšlet a určitě vaše emoce nenechají chladnými, ať už v pozitivním, či negativním smyslu, každý to má asi jinak (a v každém zanechají jiné pocity) ... věřím, že na některé čtenáře budou mít třeba úplně opačný efekt, jejich melancholická nota jim přijde příjemná a uklidňující ... a v tom je nejspíš jejich největší síla :-).
Opravdová lahůdka, povídky se výborně čtou, jsou rozmanité, působivé a vybízejí k zamyšlení. Určitě zapátrám po dalších autorových dílech.
Příběhy prchavé jako letní odpoledne. Nenápadně si omotávají čtenáře jako ranní opar, který se rozplyne, sotva si toho člověk všimne, ale zanechají za sebou pocit něčeho zvláštně znepokojivého. Lži, které prostupují všechny povídky, jsou malé i velké, zdánlivě nevinné i osudové, vždy ale vstupují do života hlavních hrdinů, aby zasáhly, změnily, převrátily nebo ukázaly nový směr. Bernhard Schlink má neuvěřitelný cit pro vykreslení charakterů a chování svých hrdinů. Jde až na samou hranici osobního prostoru, jakoby je své hrdiny tajně sledoval škvírou mezi dveřmi. Všechny povídky dýchají podivně smutnou atmosférou, podobnou poloprázdnému hotelu a opuštěné pláži na konci sezony.
Schopnost napsat vše a zároveň zanechat příběh otevřený vyžaduje určitou virtuozitu. Famózní počtení pro mě hlavně poslední povídka.
Vynikající povídky, ve kterých se autorovi "Předčítače" podařilo vykreslit charaktery jednotlivých postav a jejich příběhů tak sugestivně, že budete litovat chvíle, kdy knihu dočtete. Každý z nás v životě prožil okamžiky, které jsou často tím, co nám hluboce změní osud. Podvody a sebeklamy, které hrají hlavní roli v těchto mistrných povídkách, jste možná neprožili, ale rozhodně vás donutí zamyslet se, jak je to se lží ve vašem vlastním životě.
Velmi dobře napsané i vypointované povídky jsou důkazem, že i na malém prostoru se může odehrát velký příběh. Stejně jako zatím všechny knihy, které jsem od Schlinka četla, je i tato velmi zdařilá. Téma malých a velkých lží je evergreen, na který se ale autor dokázal podívat ze všech stran a často neotřelým způsobem
Tuto knihu řadím mezi jednu z nejlepších, které jsem četla. Skvěle "řemeslně" zpracované povídky, mistrovská psychologie všech postav, naprosto uvěřitelné chování, myšlení a co víc, mezi řádky jsem se dozvěděla hodně i sama o sobě, o tom, jak někdy člověk sám sebe obelhává, vytváří si obranné lži, kterým věří a má pocit, že je k sobě upřímný. Tuhle knihu budu mít ještě dlouho v hlavě... (5/5)
Povídky jsou spíše existenciálního rázu, zaměřené na pocity, sny a nálady vystupujících postav. Není tu tedy téměř žádný dějový posun. Čtou se tíž, je nutné soustředit pozornost, takže není to žádná odpočinková a relaxační četba před spaním.
Část díla
Cesta na jih
2010
Cizinec v noci
2010
Dům v lese
2010
Johann Sebastian Bach na Rujaně
2010
Noc v Baden-Badenu
2010
Autorovy další knížky
| 2009 | Předčítač |
| 2019 | Olga |
| 2022 | Vnučka |
| 2021 | Barvy loučení |
| 2017 | Letní lži |
Soubor vztahových povídek se zvláštní znepokojivou atmosférou.
Vztahy jsou někdy nepochopitelné (Poslední léto), někdy naopak pochopitelné (Po sezóně), někdy drhnoucí (Noc v Baden Badenu, Johann Sebastian Bach na Rujaně), někdy až absurdní (Dům v lese).
Zaujala mě hned první povídka „Po sezóně“ s velmi dobře vystiženou nostalgickou atmosférou opuštěného přímořského letoviska skrápěného deštěm. A téma v literatuře i v životě časté; do jaké míry jsme ochotni vzdát se svých jistot pro budoucí nejistoty?
„Dům v lese“ by za určitých okolností mohl být napínavým thrillerem, tady se vztahy vyhrotí asi nejvíc, rodinné vztahy v „Posledním létě“ jsou pro mě už na hranici absurdity, stejně tak jako příběh v povídce „Cizinec v noci“.
„Johann Sebastian Bach na Rujaně“ má vyjadřovat chladný odmítavý vztah otce k synovi, ale je tomu skutečně tak? A může být i zdánlivě chladný vztah vřelý?
A hrdinka povídky „Cesta na jih“, která se zachová v závěru života tak nepochopitelně, možná nakonec zjistí, že lhát člověk nemá ani sám sobě…
V povídkách nejde vlastně jen o lži, to je jen důsledek; spíš cítíme nepochopení, odmítání, pohodlnost, zahleděnost do sebe sama, sebeklam, neochotu se otevřít a sdílet. Neochotu podívat se na svět očima toho druhého.
Myslím, že povídky a jejich vyznění, dokonce i konce, lze pochopit různě; vztahy jsou autorem vyjádřeny tak prchavě, tak náznakově, že věřím i v odlišnou interpretaci podle vlastní nátury a zkušeností.
Letní čtení? Možná ano, ale s podzimní náladou…