Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476082/bmid_letni-svetlo-a-pak-prijde-noc-GNu-476082.jpeg
4
265
265
V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. „Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu — a potom zpět?“ Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní — ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , DybbukOriginální název:
Sumarljós, og svo kemur nóttin, 2005
více info...
Přidat komentář
Váhám jak knihu zhodnotit. Některé příběhy mě zaujaly,jiné ne. Některé úvahy byly zajímavé a oduševnělé,ale ke konci už jsem ztrácela trpělivost. Celkově kniha nenaplnila mé očekávání. Na Olive Kitteridge od Elisabeth Stroutové (2 díly) to nemá ani náhodou!!
Mozaika příběhů obyvatel jedné malé islandské vesničky, kde se všichni znají a jejichž osudy se vzájemně ovlivňují a proplétají. Vyprávění o obyčejných lidech a jejich neobyčejně obyčejných životech, ve kterých prožívají zdánlivě obyčejné a nezajímavé věci. Když si odmyslíme pár severských specifik, mohly by to být příběhy o komkoli z nás. A právě to dělá knihu, spolu s autorovým stylem, tak poutavou a jedinečnou.
Vyprávění je proloženo spoustou zajímavých úvah a životních mouder, které Vás občas donutí zpomalit a zamyslet se. Možná vás překvapí věty se spoustou odboček. Tady ale pravdu platí, že odbočky jsou jako sluníčko a vy si ta klikatá souvětí zamilujete.
Knihu jsem si vychutnávala, protože je mi jasné, že na podobnou hned tak nenarazím. Často jsem se v textu vracela k tomu, co mě zaujalo a užívala si autorovu životní moudrost a nadhled. Chvilkama mi bylo hrdinů opravdu líto, pak mě štvali, vzápětí na to rozesmáli....čtenář s nimi zažívá celou škálu různorodých pocitů. Jen ten smutný a hořký konec mě překvapil. Po dočtení mě přepadla taková zvláštní melancholie. Ale to je život.
Na jeden nádech vám neznámí vypravěči odvyprávějí příběhy několika lidí žijících v jedné malé obci kdesi na severu Islandu. Jejich osudy se na tak malém prostoru zákonitě musí proplétat, ale nečekejte klasický román, spíš nadšené vyprávění strýce Pepina nebo Forresta Gumpa.
Obec, která nemá kostel, faráře, ani hřbitov, zato má svérázné obyvatele, mezi něž patří křehký Jónas, který vyrůstal tak potichu, že na něj ostatní obyvatelé na dlouhou dobu úplně zapomněli, úspěšný ředitel fabriky, který se jednoho dne naučil latinsky a svá auta, dům i rodinu vyměnil za tajemství hvězd, pošťačku Agnes, která čte všem dopisy a otevírá balíky, ale všichni si na to časem zvykli a mnoha dalších...
Tahle knížka není o nějakých islandských podivínech ze Zapadákova, tahle knížka je o nás, o našich životech, o našich touhách, o našem strachu, o naší člověčí omezenosti i velikosti.
Varování!
Pro koho tahle knížka rozhodně není? Pro moralisty, kteří vidí život takový, jaký ho chtějí vidět a přitom skutečný život nezahlédnou. A není pro čtenářky romantických barvotiskových knížek.
Navnaděn několika doporučeními jsem měl poměrně vysoká očekávání, avšak ta se nakonec nenaplnila. Přesto nepovažuji knihu za vyslovený propadák. První kapitola mě dokonce zaujala, ale postupně mé nadšení začalo vyprchávat. Nějak jsem se nemohl naladit na tu správnou strunu, osudy postav z jednotlivých příběhů mě nechávaly chladným. Jednoduše řečeno: prostí venkované zaháněli svou nudu a trudnomyslnost alkoholem a sexem.
Je pravda, že jsem občas narazil na nějakou zajímavou myšlenku či úvahu, pěknou metaforu nebo obrat. Na mé lepší hodnocení než "průměr" to ale nestačí.
P.S. Docela nedávno jsem četl podobné knížky od Elizabeth Stroutové - Olive Kitteridgeová (1.a 2.díl). Obě se mi moc líbily. Snad proto jsem měl tendenci srovnávat a "Letní světlo" z toho nevyšlo zrovna úspěšně.
Autor obdivuhodné trilogie i tentokráte, byť tuto knihu napsal dříve, působí na čtenáře opojně. Realitu jemně dobarvuje někdy až poetickým vyjádřením všeho, co obyvatelé vesnice prožívají. Pořád jsem cítila takový zvláštní klid, přestože ty příběhy nebyly procházkou po rozkvetlém sadu.
Zajímavý vhled do života nynějších lidí. Je to vlastně ukázka paradoxu dvou rozdílných, ale zároveň současných světů. Více říct nemohu. Je to utlá knížka, tak ji zvládnete přečíst docela rychle, abyste pochopili...
To byla ale depresivní kniha! Aspoň u toho konce si člověk říkal, že by to snad mohlo klapnout a ejhle, ani tady nám autor nedopřál nějaký povzbudivější závěr.
Styl psaní je dost strohý, bez přímé řeči. To mi vůbec nevadilo a připomnělo mi to Sally Rooney a její Normální lidi. Některé věty jsem si dokonce zapsala, jelikož jejich význam a přesah mi přišel až poetický. Nicméně ale knihu nedoporučuji obecně všem a varuji, že pokud už se nacházíte ve špatném psychickém rozpoložení, tak po ní sáhněte až někdy v budoucnu.
Toto literární dílko je složeno z několika příběhů, které se odehrávají v malé vesnici na Islandu. No a jelikož je tady po většinu roku nuda, zima a tma, tak mají její obyvatelé potřebu si najít nějakou zábavu, přičemž někteří už dané lokality a celého života mají po krk a tak volí únik z reality. Únikem může být myšleno jak ztracení se v knižním světě, tak i únik finální a nezvratný.
Autor se zaměřuje na následující témata: zrození, smrt a vše mezi tím -) lásku, manželství, přátelství, komunitu, nevěru, pomstu, nemoci, sebevraždu, nehody, smysl života, pomluvy, materialismus, práci, konformitu, osamělost, jakési nadpřirozeno, alkoholismus, osud, směřování západní civilizace a proměny společenské a politické situace……
Prostě život ze všech stran a úhlů… narazíme zde i na pár vtipnějších pasáží, ale vesměs je to, jak už jsem zmiňovala na začátku recenze, hodně depresivní čtení, které vám, přestože má kniha jen nějakých 200 stran, přijde jako celá věcnost. ;)
Stoprocentní požitek z četby? To chce silný příběh podaný v ucelené formě s osobitými hrdiny a za užití originálních jazykových prostředků. A víte co? To všechno jsem našla právě v Letní světlo, a pak přijde noc!
Upřímně říkám, že když jsem se přidala do tohoto štafetového čtení, nevěděla jsem úplně, do čeho jdu, protože o knize jsem dosud vlastně neslyšela. Jenže to mělo být z Islandu, oslovilo to Zdenku, jejíž tipy na čtení jsou super, a pak taky ta obálka! …a byl z toho čtenářský požitek. =)
Jde o román, který vypráví několik životních příběhů obyvatel malé islandské vesnice. Ty mají propojující prvky (postavy), celé to však působí spíše epizodně, ovšem ne jako povídky, spíše jako když jste v divadle a před vámi se odehrávají jednotlivá dějství, mezi nimiž padá opona a zhasínají světla. Měla jsem taky pocit, že každá „epizoda“ má za cíl vzbudit ve mně jiné pocity, protože takovou emoční přehlídku jsem u knihy dlouho nezažila. Bylo tam všechno: smála jsem se i plakala, cítila jsem radost, napětí, strach, zoufalství, vztek…
Kniha slibovala Island a taky jsem ho dostala; stavení jsou tu často daleko od sebe, i lidé se musí dost snažit, aby k sobě měli blíže; den a noc tu plynou trochu jinak než u nás, ale lidské osudy tu dostávají rány jako kdekoli jinde na světě.
Jazykové zpracování knihy je pak na jedničku s hvězdičkou (jistě i díky výbornému překladu). Někdy ze snahy o originální přirovnání nakonec vzejde něco, co vyznívá nepřirozeně, tady ale najdete spoustu jedinečných slovních spojení, které vás úplně zahřejí u srdce.
…nějak mi dochází, že nemám knize ani co vytknout a chválit bych ji vydržela docela dlouho, takže vám ji prostě už jen doporučím!
Co napsat? Nadšení z knihy se u mě nekonalo, byla pro me jaksi těžko uchopitelná... Špatně se mi četla, trvala mi i dlouho, vic jak 14 dnů, druhý den jsem se musela vracet o pár stran zpět, postav je mnoho... Myšlenky a slovní obraty jsou opravdu někdy velice krásné a překvapivé... Celé je to takové povídkové a ne úplně propojené. Proč určitý člověk vejde do skladiště a přepadne ho extrémní chtíč? Proč tam někdo cítí duchy? Co je v kufru?Zůstaly ve mě nezodpovězené otazky. Kniha byla zajímavá, těžko se k ní ale ještě někdy vrátím.
Tuhle knihu jsem po dočtení zařadila mezi mé oblíbené.
Je pozoruhodné, jak autor dokázal vyprávět téměř obyčejné příběhy obyčejných lidí a přesto bylo čtení poutavé a zajímavé. A prosycené islandskou náturou.
Existencialistické (jak tuhle nálepku chápu já): Takové nenápadně obyčejné vyprávění z nedávné doby z islandské vesnice na břehu moře. Vyprávění o obyvatelích, jejich životech, trápeních, vše spíš na temnou (zejména uprostřed pasáž s nevěrou) než veselou notu (taky to pro některé špatně skončí), i v době moderní a bohaté, rozhodně nad naše (tehdejší) poměry (těsně před koncem milénia). Taková moderní severská kniha o životě a smrti. S mnoha postřehy o naší existenci, teď a v budoucnu, hvězdách a Bohu, lásce a sexu, různorodosti a porozumění, prostě tak nějak o všem.
Autor to trudné lidské usilování (i v bohaté díře někde na severo-západním islandském pobřeží) trochu vylepšuje pěknými slovními obraty (a občas se obrací přímo na čtenáře, což není vůbec špatné), někdy až vtipným přirovnáním. I překladatel si s čtenáři asi hraje, neboť jak jinak si vysvětlit opakované použití slov jako "trošÍčku", "seCakra"...
Novější Lidské srdce jsem vůbec nemohla číst, tady jsem měla své pochybnosti o udržení zájmu až do konce, protože u něterých příběhů a autorových moralit jsem byla zmatená nebo se až nudila. Nadšení se tedy nekoná. 65%
Z počátku jsem byla nadšená, styl vyprávění, příběh Astronoma, melancholie. Postupně mě to ale přešlo... příběhy skákaly z člověka na člověka, ke konci se objeví nová postava, potká novou postavu... a o ní se vlastně ani nic nedozvíme. Je to takové povídkové, neuzavřené. Ale to není hlavní problém. Asi mi k těm úvahám o životě, lidech nesedělo, že to snad vždy bylo vlastně o chtíči. A pak náhle krátká úvaha o konci naší civilizace... a pak zase ta ženská ňadra. Asi jsem to nepochopila... ale atmosféru to mělo.
Někdy stačí pár slov, abyste se přenesli do světa knihy. V našem případě do jedné malé vesničky na Islandu, na které, jak "kolektivní autoři" připouští, není nic zvláštního, snad jen to, že nemají ani kostel, ani hřbitov a ani faráře. A možná i proto se lidé žijící ve vesničce dožívají vyššího věku, než je obvyklé. Nicméně i tak se v knize umírá, ale jde vždy o odchod klidný a smířený, nesoucí nesoucí se v odlehčeném tónu celé knihy.
I přesto se však ve vyprávění vyskytnou okamžiky, kdy zvuk tříštícího skla a výstřely protrhnou opar spokojeného poklidu, a vy nestačíte žasnout, co to jen autor spunktoval za zády.
A proto varuji: Nenechte se zmást! Ač se to podle tónu vyprávění, lehké odměřenosti i šimravé cyničnosti může zdát, nejsou to příběhy povrchní a lehké, ba právě naopak. Noci jsou dlouhé a osamělost nekonečná. A odpovědi na základní otázky nenacházíme, ani tady ani tam a možná, možná bychom je nalézt ani neměli.
Alkoholu je spousty, stejně jako slz. A jediný pohyb, který lze občas zachytit, je pohyb mraků zatížených deštěm. Život je dlouhý a ještě delší pokud nemáte někoho po svém boku, kdo by s vámi sdílel nekonečnost noci i její bláznovství, protože vše temné, co v nás je právě noc probouzí.
Ďalšia skvelá kniha od Stefánssona. Príbehy rôznych ľudí z malej dedinky na Islande, spracované opäť výborne. Odporúčam tohto autora.
Stefánsson je fakt majster, a myslím, že je jeden z mála autorov, ktorý dokáže popisovať plynutie života s takými zvláštnymi opismi a metaforami, že to neposobí ako balast, ale ako poézia...
Miluju příběhy z těchto končin. Doporučuji přečíst všem, kdo si chtějí odpočinout od odpočinkové literatury a přenést se někam, kde se většina příběhů neodehrává.
Po prečítaní kníh Ryby nemajú nohy a Veľké asi ako vesmír, som si povedala, že jednu knihu od islandského autora, ktorý píše také zvláštne príbehy, musím mať.
Voľba padla na knihu Letné svetlo a potom príde noc. Ťažko opísať štýl autora, je jedinečný, proste je to Stefánssson. Dlhé vety sa striedajú s krátkymi, opisné pasáže s dialógmi. Miestami poetické: " Slzy majú tvar člnov a za veslami sedia smútok a žiaľ. Kto plače na pohrebe, zároveň oplakáva aj vlastnú smrteľnosť a koniec celého sveta, pretože všetko raz umrie a nakoniec nezostane nič.", či mystické, miestami kruto realistické čítanie, svojské aj celkom obyčajné postavy. A nájde sa aj humor, či sarkazmus. "... tu máme utešené mólo, ktoré do mora postavili pred päťdesiatimi rokmi. Lode ani člny sem nechodia, ale z móla sa dobre čúra, prúd moču dopadajúci do mora vydáva smiešny zvuk." Každou kapitolou sa ocitáme inde, raz v minulosti, raz v prítomnosti a nie chronologicky. Čítať túto knihu je skvelé cvičenie na pamäť.
Príbeh neveľkej dediny koncom 20. storočia, množstvo postáv, so svojimi osudmi vôbec nepôsobí chaoticky , práve naopak. V tom je čaro kníh Jóna Kalmana Stefánssona. Teším sa na ďalšiu v poradí. / Príbeh o Áste/
Tak tohle je přesně ten druh psaní a poetiky, kterej mě dostává do kolen. Moc krásný. Fakt. Víc o tom asi radši psát nebudu - nechám si ty obrazy zarytý v duši.
Nevím, zda za jedinečnou atmosféru Stefánssonových knih mohou jeho básnické počátky, život na tak specifickém místě jako je Island, nebo něco úplně jiného.
V několika příbězích pár obyvatel jedné islandské vesnice, kde cizí dopis na poště je přetřásanou místní událostí, se neděje nic neobyčejného, jen život se vší jeho všedností, nudou, osamělostí, smutkem, pudovostí a radostí z malých věcí jako je pohled na ženy v obepínajících šatech ... Jeho nadhled je stejně chápavě laskavý, jako ironický, a jako červená nit se knihou táhne poezie radosti, bolesti i nezodpověditelnosti smyslu lidské existence.
Štítky knihy
Island zfilmováno islandská literatura 90. léta 20. století finanční krize rozhlasové zpracování melancholieAutorovy další knížky
| 2009 |  Letní světlo, a pak přijde noc |
| 2012 | Ráj a peklo |
| 2014 | Smutek andělů |
| 2017 | Lidské srdce |
| 2016 | Ryby nemajú nohy |
Když se těším, až budu moct večer znovu pokračovat v četbě, je to nejlepší znamení, že knížka je dobrá. Napadá mě ale, je tahle popisovaná zapadlá vesnice, ten správný a typický islandský svět? Na tuto otázku sice odpověď nemám, ale už dlouho jsem se při četbě tak nenasmál, jako při čtení povídky o Kjartanovi, který se spustil s Kristin…
O Stefanssonovi se dá bez pochybností říct, že je velký spisovatel. A snad jen moje předsudečná nedůvěra k islandským psavcům, mně dosud zabránila se o tom přesvědčit vlastní četbou. Ne, není to moje první setkání se současnou islandskou literaturou, ale ti, které jsem četl, byli hodně vyhranění a nedávali tudíž plastický obraz o islandském životě. A proč nedůvěra? No, vždyť Islanďanů je míň, než obyvatel Brna. A přesto tam žije spisovatelů podezřele mnoho.
Uvažoval jsem i takto: kdybych se svým (dospělým) dětem zmínil o tom, že jsem četl prima knížku, mohl bych být vystaven otázce: a o čem se v ní píše? Co bych řekl? Jak se žije v zapadlé střediskové vesničce o 400 duších? Odpověď by mohla znít: tak třeba jaké tam mají poklidné životní tempo. Nebo, jak se tam život během dlouhé temné zimy točí jen kolem sexu. Jak, mnozí farmáři, žijící na totální samotě, si stejně zboží objednávají na e-shopu, aby ani do obchodu, mezi lidi, nemuseli zajít. Říkám si, co by se tam se mnou stalo? S mým sklonem k samotářství. Také bych zblbnul, jako mnozí tamní pojídači antidepresiv? A víte, čeho jsem si ještě všiml? Že organizaci veřejného života vesnice braly do svých rukou ženy. Protože chlapi nestáli za nic. A u nás se to asi blíží také: krize mužství…
Ještě musím zmínit, co jsem si myslel bezprostředně po dočtení poslední (tragické) povídky: jaké bylo poselství knihy pro samotáře, jako jsem já? Vždyť Benedikt, ústřední postava povídky, v podstatě Thúrid zaháněl, když se odvážila za ním, na jeho totálně osamělou farmu, zajet. Přemýšlel jsem pak o Thúrid. Chtěla mít chlapa, chtěla mít děti, ale na ploše o průměru 50km, žilo jen 900 lidí. Z toho odhadem jen 10 chlapů bylo vhodných věkem. Mnoho mladých lidí totiž utíká do měst. Jenže ona měla 180 cm!! Takže k jednomu vysokému jezdila tak dlouho domů, až ji přestal zahánět. A stoupla si k němu tak blízko, že ho jeho tělo zradilo…