Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476082/bmid_letni-svetlo-a-pak-prijde-noc-GNu-476082.jpeg
4
265
265
V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. „Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu — a potom zpět?“ Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní — ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , DybbukOriginální název:
Sumarljós, og svo kemur nóttin, 2005
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Bába na poště roznáší malé drby ze života jiných, jelikož se nic moc neděje. Chlapíci ve skladu se bojí duchů a nadpřirozena, protože život je všední. Jeden člověk zcvokne a zahodí dosavadní život, další dva protiklady se spolu začnou odevzdávat zápasům v bahně. Každý o všem ví a předstírá, že nic neví. Vesnický život, jen trochu drsnější a depresivnější. Farmáři tvrdě dřou a jsou divní patroni. Život je stereotyp a těžko se to mění. Nakonec si zastřelím aspoň pár štěňátek na uklidnění.
Připadalo mi to jako z jiné planety, ne jako z evropské země, ale ta jinakost byla příjemná. Takové ty poznámky pronesené jakoby mimochodem, mimo hlavní děj, mě dostávaly do kolen. Jen společenskokritický osten mě trochu rušil, myslím, že by to vyplynulo, i kdyby to nebylo řečeno přímo.
Povídání o životech lidí v malé islandské vesnici, kde není ani kostel s hřbitovem a kde jde čas pomalu svým tempem, v těsné vazbě na přírodu, na světlo a tmu a vzájemné místy i zvláštní vztahy sousedů. Bohužel mě to ale už od poloviny tolik nebavilo.
Malé velké osudy malých velkých lidi ve vesnici o 400 obyvatelich žijících 2 hod od Rejkjaviku. Island je muj cestovatelsky sen, takže rada ctu knihy z nej. A tohle bylo mile, chvili tajuplne, chvili smutne, lidske. Mnoho osudů, ktere se vzájemně propletaji v miste, kde "kdyz zazvoní telefon je to udalost, a kdyz projede auto s cizi značkou drama, co všechny zvedne k oknu".
Milá knížka, velmi mě nadchla! :))
Vypráví nám příběhy o lidech z "malého, zapomenutého kusu země" na Islandu.
Série povídek je různorodá, točí se kolem lidských vztahů, lásky, života celkově... Tohle se četlo opravdu moc krásně.
Krásná kniha. Jednoduše a nádherně. Občas je fajn trošku spomalit a sledovat jen tak život. A tato kniha přesně toto umožňuje. A trocha tajemna společně s islandskou krajinou nemohou být špatnou volbou.
Moc hezké příběhy obyvatel jedné malé současné islandské vesnice. A i taková malá vesnice skrývá mnoho svérázných postav a charakterů. Povídání o vášni, o lásce, osamělosti s trochou tajemna.
Melancholický sled koncentrovaných jednohubek, lidské životy nasvícené zlatě a zešikma, pomalé plynutí, jako by ani nešlo o dramata. Doporučuji číst za letního soumraku, se sklenicí trpkého nápoje po ruce.
Islandská vesnice, osudy obyvatel, které se prolínají, střetávají ve zvláštně podaném příběhu, který je jazykově propracovaný, má kouzlo, ale na čtenáře klade přece jen poněkud větší nároky na pozornost. Knihu jsem si užíval po kouskách, jak se otvíraly jednotlivé osudy postav a nebo uzavíraly... Do autorova světa vnímání se jistě někdy znovu vypravím.
Vlastně jsem rozpolcený, jaké hodnocení bych měl knize dát. Na 5 hvězdiček to u mě nestačilo, protože jsem se nemohl dostat úplně do tempa. Příběhy o vesničanech byly moc pěkné, ale přesto mi v nich občas něco chybělo a k plastickému obrazu jsem cítil trochu plochost vyprávění - jakoby strojového. Přesto výborné setkání se severskou literaturou, která není jen o recyklovaných detektivkách.
pomaličké milé vyprávění z islandského venkova a jeho uzavřeném (nejen myšlenkovém) světě, společenskokritický trn se skrývá hluboko pod dějovou linií; jsou to takové "islandské Figurky" nebo "severské Povídky malostranské": příběhy vlastně nikdy nekončí, pokračují ještě dlouho po tom, co za nimi uděláme tečku, postavičky obíhají jako na orloji, protože už na začátku lze presumovat jejich směr a determinanty
"hvězdy člověka nikdy neopustí, což se o Bohu říct nedá"
Málokedy sa do deja knihy tak ponorím, vlastne ani presne neviem kedy sa to stalo. Viem len, že som nechcela o nič prísť. Musím priznať, že som v niektorých častiach knihy zostala trochu zošokovaná, hoci (okrem jedného) sa nejednalo o nejaké veľké dejové zvraty. Je to ako pokojné more, potom v troch riadkoch príde tsunami, a potom je znovu kľud. V dôsledku toho som sa trochu obávala čo ma môže prekvapiť na ďalšej strane. Ale inak to bol sen.. veľmi sa teším, že si od tohto autora prečítam všetko dostupné.
Tak toto bola nádhera. Dej krásne plynie aj keď časovo príbehy na seba nenaväzujú a čitateľ žije život obyvateľov malej dedinky na Islande. Práve som ju dočítala a sedím a premýšľam. Toto bola zatiaľ moja naj kniha tohto roku.
Môžem napísať, že ide o krásnu knihu, aj keď sa v nej dejú aj neveselé veci? Napriek nešťastiu niektorých postáv však JKS citovo nevydiera, ani nezanecháva trpký pocit. To ako ma dokázal preniesť do obyčajného života na islandskom vidieku a nenudiť, naopak - úplne atmosférou pohltiť je až magické.
"Zdá se, že po setmění si nikdo do skladiště netroufá, takže k vítězství nad tmou máme daleko - ať už se nachází v nás, pod námi nebo okolo nás."
Pozoruhodná a ladně plynoucí kompilace příběhů, hlavně pro svoje komunitní cítění, kdy vypravěčem jsme "my, naše vesnice, a soustřeďujeme se na jednotlivce a jejich, většinou, nešťastné či pohnuté osudy". Voda sklenice se přelívá z jedné do druhé, aby zase skončila v první, jak se příběhy v odbočkách vracejí a cyklí; je to něco, co v těchhle malých nuancích a detailech, jsem takhle, ještě nečetl (a přitom jde o stejný nelineární narativ, na jakém je zkomponováno třeba Tarantinovo Pulp Fiction, ale který jsem viděl primárně spíš ve filmech) a samozřejmě, kdo kdy navštívil a chvíli cítil Ísland, kdo tam chvíli žil, tak tohle všechno bude chápat a vnímat hodně jinak. Nějakého extra mudrování se tu nedočkáte, jen sem tam se tu po příběhu protlačí věta nebo dvě, které tak perfektně shrnou, co se zrovna událo, nebo přispějí... o něčem větším, nenuceně, o životě, vesmíru, smrti. Odehrávají se tu někdy trochu méně běžná, někdy až "přirozená dramata" (lidi a jejich odlišné potřeby v odlišných fázích života) jednotlivých členů vesnice, někdy v polovině devadesátých let minulého století. V místech se do toho dá až neskutečně začíst, protože je v tom drsná a zároveň nenuceně se linoucí pravda.
"David myslel na její rty, dech, jak ho k sobě přitáhla, stiskla nohama, když do ní vstoupil, v tangu se skrývá smyslnost, Davidovy spadly tmavé vlasy do čela, housle se zachvěly, Harpa vzhlédla, teď se podívala, fakt, podívala, natáhla se po skleničce a vypila ji. David hrál dál a večer plynul, Harpa vzhlížela častěji a struny se pokaždé zadrhly, jedna v jeho srdci, jedna na houslích, a pak přišla noc a David s houslemi byl v jednom domě, Harpa s manželem v druhém, milovali se spolu a ona celou dobu myslela na Davida."
Lidé na Islandu mají tendence být individuální a nechávat průchod svým emocím, a nebo je v sobě naopak dusit. Jestliže člověk žije v místech, kde je odloučení na denním pořádku, nebo minimum populace, či odříznutí, a člověk skutečně je v blízkosti jen několika blízkých, přiměje ho to neztrácet se v anonymitě davu. Každý je článkem, který má svoje místo a proto je lepší, přirozenější, čelit věcem, jak jsou a poddat se pravdě mezi jednotlivci, než se skrývat ve stínech davů.
Tahle kniha není pro ty, co mají rádi dramatický oblouk přes celý text a vyprávění souvislého děje. Stéfánssonův text je roztříštěný do stovek malých příběhů, některé jsou obraženy jen v jedné větě, jakoby mimochodem při vyprávění o něčem jiném, některé jsou celou kapitolou a přitom v této roztříštěnosti čtenář vůbec nemá pocit, že by všechno spolu nějak nesouviselo. Atmosféra malé islandské vesnice, kde se všichni navzájem znají a kde se vyvíjejí jejich vztahy, je dána časovým usazením do 90. let 20. století, ale hlavně širokou okolní krajinou, kam je všude daleko. Styl vyprávění je nesmírně zábavný, autor trousí různé životní pravdy také jakoby mimochodem, a přitom jde o ty nejvážnější věci života a smrti. Takže tahle rozvernost psaní jen podtrhuje určitou melancholii a možná až tragičnost, kterou je vesnice a její obyvatelé prostoupena. Nečetl jsem nikdy žádného jiného islandského autora a tak nevím, jestli je to "podobný" nekonečně cynicko-melancholický humor, jako mají třeba Finové, tj. jestli jde o nějaký "severský" typ humoru, ale skoro se mi to tak zdá. (Takový Arto Paasilinna je Stefánssonovi velmi blízký.) Brilantně napsané, vypozorované a hlavně nesmírně trefně pojmenované situace a stavy a životní pravdy, které takhle obnažené a s dávkou cynismu mají velkou intenzitu. Krása! Mám štěstí, že mě v životě potkávají takového knihy!
Básnické plynutí prozaického textu… Celou dobu mi bylo jaksi smutno, ale tak hezky smutno. Nechala jsem se unášet příběhy lidí na malém městě, kde se zdánlivě nic neděje, a přitom se toho dělo tolik... Krásný, krásný styl psaní. A na konci knihy ten největší smutek z toho, že kniha končí. A že končí tak, jak končí, mě sice nepřekvapilo, ale přece… můj smutek byl dovršen.
Severské knihy mám ráda především pro jejich specifickou atmosféru - a i toto dílo se mi líbilo právě kvůli ní. Autor nás zavedl do jedné malé islandské vesnice, v níž žije jen pár stovek lidí, a jejichž životy se proplétají a vzájemně ovlivňují.
Na relativně malém rozsahu stran se v knize otevírá řada témat a prožitků - láska, nevěra, osamělost, smrt, rodinné vztahy, alkoholismus, duchové, hledání sama sebe či typické problémy života na maloměstě (pomluvy, závist, odsuzování odlišností). To vše navíc na pozadí geografické izolovanosti a určité syrovosti, která se pojí právě se životem na islandském venkově...
Autor to vše popisuje velmi pěkným a zajímavým stylem, který si mě získal a udržel mou pozornost po celou dobu. Umě propojuje (ne)obyčejnou každodennost s poetickými a oduševnělými úvahami, a funguje to až překvapivě dobře.
Za mě tedy velmi příjemná a lidská kniha, jejíž přečtení mě rozhodně obohatilo.
Mně se knížka líbila. Když jsem četla těch pár odstavců, co byly napsané na obalu ze zadní strany knihy, tak jsem čekala trochu děsivé a tajemné povídky. Tak tomu nebylo. Bylo to prostě vyprávění o životě lidí z vesnice. Takové vesnice jsou i u nás. Jenže ten jejich život je navíc ovlivněný i tím, že jsou téměř izolovaní a ovlivnění islandským podnebím. Nemají moc společenský život, pokud není zrovna nějaká akce. Baví se tím, že okukují ženu, která chodí prvidelně plavat do moře. A vlastně co se dá dělat, když jste na takovém místě? Můžete drbat, mít sex a nebo se nechat tou izolací pohltit. Postavy mi byly blízké tou svojí nedokonalostí. Ale poslední povídka mě úplně odrovnala a chtělo se mi skoro i brečet.
Štítky knihy
Island zfilmováno islandská literatura 90. léta 20. století finanční krize rozhlasové zpracování melancholieAutorovy další knížky
| 2009 |  Letní světlo, a pak přijde noc |
| 2012 | Ráj a peklo |
| 2014 | Smutek andělů |
| 2017 | Lidské srdce |
| 2016 | Ryby nemajú nohy |
Kniha působí trochu povídkově, což dává vyniknout jednotlivým emocím, které rozhodně dokáže vzbudit a u každého osudu jsou trochu jiné. Někdy je to smutné, někdy to člověka dost naštve, někdy je to prostě jenom zvláštní,…
Navíc jazykově je to opravdu výborný text!
Nevšední čtenářsky zážitek.