Léto 1939

15.03.2019

pěkně napsané, něco jako jsem viděl seriál Babylon Berlín

31.05.2018

Tak tohle je zrovna pro mě – kniha na pomezí beletrie a literatury faktu. Čili čtivá a přitom s řadou opravdu zajímavých skutečností a postřehů (no napadlo by vás, že je Cyklon B vlastně bezpečná látka, jen jedenkrát za dobu jeho používání došlo k nechtěnému a pouze nezávažnému poranění „zaměstnance“?). Neklade velké požadavky na mé znalosti historie (ty jsou mizerné) a umožní mi se něco přiučit. Určitě ji schovám a podstrčím ji dětem, až v dějepisu dojdou k 2. světové válce.

25.03.2018

Knížka mapuje dobu před vypuknutím druhé světové války. ta doba byla opravdu třeskutá. To jakým způsobem jsou zde vykreslovány jak známé osobnosti, tak i v úvozovkách ti bezejmení.
To jak Hitler jednal a jak tlačil na svoje oponenty, či protivníky, jak využíval psychického nátlaku, mě osobně něco připomíná.... Zejména je zde krásná ukázka s prezidenstem Háchou. Krásně odlehčující statě například s Marlen Ditrichovou, jako milenkou klanu Kennedyů.. Ale hlavně z přibívajícím časem, krásně houstne napětí, které by šlo i krájet. Všichni očekávají a hrají o čas, ale je prakticky rozhodnuto. Moc pěkná knížka, která velmi zajímavě mapuje dny, které po 1.září jako by byly zapomenuty.

22.01.2018

„Jack“ (JFK) Kennedy si po vpádu nacistů do Polska poznamenává, že by bylo lepší tuhle zemi obětovat, a udržet tak mír. Zatímco v Anglii tento mladík prohání dámy z vyšší společnosti (jeho heslo: šup sem, šup tam, můžete jít, dámo), dokončuje diplomovou práci na téma politika appeasementu, kterou se křižovali Chamberlain s Daladierem, když už předtím Německu obětovali Sudety, potom celé Československo, Rakousko a kus Litvy. Jeho otec, americký velvyslanec v Anglii - cílevědomý zbohatlík, jenž by se zřejmě stal prezidentem namísto JFK, kdyby nezahynul po pádu letadla, milenec Marlene Dietrich, taky nenávidí židy, jenom nechápe, proč kolem toho musejí dělat Němci takový povyk. Námořní kapitán Gustav Schröder křižuje s téměř tisícovkou židovských uprchlíků střídavě pobřeží Kuby, Ameriky a Evropy a čeká na to, která země přijme „jeho židy“, aby se nemuseli vrátit do německého plynu. Žádná z velmocí ale židy nechce.
Goebbels natáčí propagandistické filmy o „židovském plemeni“ v Lodži, pozdějším ghettu, ze kterého nechají deportovat a usmrtit v plynových komorách na 200 tisíc jeho nucených obyvatel. Hitler začíná osnovat plán vyvraždění lidí „nehodných žití“ - těch, kteří by mohli hanobit rasu, ačkoliv jsou sami Němci. Postižení, nevyléčitelně nemocní, dlouhodobě věznění "kriminální živly" čekají na svou injekci smrti, později plynovou komoru. V Paříži se odehrává poslední veřejná poprava gilotinou, zatímco v Německu pálí „zvrhlé“ umění a „pokleslou“ literaturu.
To je léto a podzim 1939.
Kusé informace z učebnic dějepisu všech základních škol o tom, že 1. září 1939 bylo armádou Třetí říše napadeno Polsko, čímž začala Druhá světová válka, je v Biermannově podání apokalyptickým vyvrcholením jak enormně napjaté atmosféry tehdejších letních dnů, tak celé, historickými perličkami a zajímavosti poslepované, knihy. Den po dni se autor přibližuje vypuknutí nejničivějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva, přičemž skrze velmi osobní deníkové zápisy tehdejších klíčových diplomatů světových mocností vystupuje úděl nevyhnutelnosti „druhé velké“ války, které však většina z „vyjednávačů“ chtěla zabránit za každou (někdy až amorální) cenu. Stejně jak v „1913. Léto jednoho století“ tak i zde člověk žasne nad tím, jak události dál „šlapaly“ nezadržitelným tempem, zcela jasně - bez odbočky - k jednomu cíli, přičemž svět jen tupě nepřihlížel, nezastavil se, nebyl ochromen, ale dál se vyvíjel všemi možnými směry.


(okupace Československa - 15. březen 1939)
„Německý tlumočník Paul Schmidt později vzpomíná: ‚Hácha a Chvalkovský seděli v křeslech jako zkamenělí, zatímco Hitler mluvil. Jen podle očí se dalo poznat, že to jsou živí lidé. Pro oba to musel být obrovský šok, když se od Hitlera dozvěděli, že nastal konec jejich země.‘“

„Sotva Hácha a Chvalkovský viditelně otřesení opustili pracovnu, vpadne Hitler do vedlejší místnosti k sekretářkám a jásá: ‚Děti moje, ten Hácha podepsal. Tohle je největší den mého života. Dejte mi každá pusinku. Vejdu do dějin jako největší Němec.‘(Podobné vyděračské jednání bude Hitler v budoucnu nazývat ‚háchovštinou‘.)“

(otec JFK o americké nenávisti k Židům)
„Kennedy v důvěrných rozhovorech s německým velvyslancem v Londýně Herbertem von Dirksenem před nějakým časem prohlásil, že většina Američanů, kteří informují o Evropě, má prostě strach z amerických Židů, a proto se neodváží říct o Německu nic pozitivního. ‚Židovská otázka‘ má prý pro německo-americké vztahy skutečně velký význam. Tehdy, v létě roku 1938, pak velvyslanec von Dirksen telegrafoval do Berlína státnímu tajemníkovi na ministerstvu zahraničí toto: ‚Americký velvyslanec je prý toho názoru, ‚že škodlivý není ani tak fakt, že se chceme Židů zbavit, jako spíše celý ten poprask, který kolem tohoto záměru děláme. On sám má údajně pro naši židovskou politiku plné pochopení; pochází totiž z Bostonu, kde jeho golfový klub ani jiné kluby už celých padesát let Židy nepřijímají.‘“


(italský velvyslanec v Německu po zjištění, že Německo chystá válku)
„‘Hitler je velice srdečný.‘ poznamená si hrabě Ciano, ‚ale v rozhodnutí neoblomný. Naše námitky ho ani v nejmenším nedokázaly od tohoto záměru odradit.‘ Své poznámky uzavírá trpkým poznáním: ‚Vracím se do Říma zhnusen Německem, vůdcem, jeho způsobem jednání. Obelhali a podvedli nás. A dnes se nás chystají strhnout do dobrodružství, které jsme nechtěli.“

„Alžírsko je rozděleno na tři francouzské departementy, a Francie, než se promění v bitevní pole, reprezentuje jeden z vůdčích národů Evropy. Ve skutečnosti však tato severoafrická kolonie není součástí demokratické země, je to spíše generály řízený francouzský vojenský distrikt. Žádný Alžířan nemá stejná práva jako Francouz, avšak v případě války, jako již v roce 1914, odtud bude přicházet enormní počet pěšáků, lidský materiál pro palbu na evropských frontách - tehdy byl mezi nimi také otec Alberta Camuse.“

(francouzský pokus „obejít“ Polsko)
„22. srpen, Moskva. Vedoucí francouzského vyjednávacího týmu v Moskvě generál Doumene dostane odpoledne nový příkaz, neboť v důsledku polské tvrdohlavosti došla francouzské vládě - která o nadcházející návštěvě německého ministra zahraničí von Ribbentropa v Moskvě již ví - trpělivost, takže nadále jedná bez dalších dohod s Brity či Poláky. Ještě týž večer navštíví generál Doumenc sovětského ministra obrany maršála Vorošilova, aby mu oznámil, že Francie je připravena uzavřít vojenskou dohodu s tím, že Rudé armádě přísluší právo na průchod Polskem a Rumunskem. Vorošilov se poněkud posměšně ptá, zda může jeho francouzský kolega předložit písemný souhlas Polska, na což francouzský generál odpoví jen vyhýbavě: ‚Vždyť čas letí.‘ Nikoli bez jinotajného humoru sovětský maršál odpovídá: ‚Čas nepochybně letí.‘“

28.11.2016

Dějiny 2. světové války byly (a ještě budou) již bezpočtukrát zpracovány. Od Wernera Biermanna se tedy nic nového nedozvíte - ovšem díky jeho netradičnímu pojetí tématiky si dáte do kontextu souvislosti, které by vám jinak unikly. Teď nemám na mysli žádné konspirační teorie, ale prostá fakta, co v době předválečné dělaly různé slavné osobnosti literatury, vědy, politiky, etc, etc, etc. Kromě toho autor velmi sugestivním a přitom neosobním způsobem předkládá průběh fatálního léta, které započalo nejničivější válku v dějinách, a to v podstatě den po dni. Nejen že nahlédnete pod pokličku činů osobností historicky atraktivních, ale i osudů lidí prakticky neznámých či bezvýznamných, ovšem možná proto daleko zajímavějších.
Léto 1939 je přes své téma a popisné vyprávění naprosto strhující knihou, která vám pomůže pochopit, proč v tehdejších událostech došlo k tak extrémnímu zvratu. Zároveň vám dá možnost podívat se do doby plné strachu ze zítřka, který mohl přinést cokoliv. A také že přinesl.