Léto bude ve čtvrtek (Deník mého horšího já)

27.01.2020

Malý balíček pocitů, postřehů a úvah. Zajímat bude hlavně ty, kteří Jana Schmida znají, byť třeba jen díky Ypsilonce. Připadá mi jako nearogantní, slušný člověk s širokým kulturním záběrem, citlivým pohledem na lidské vztahy, přírodu i celý svět a píše svěží češtinou, takže mě to zajímalo a bavilo zároveň. Pojato je to jako takové pásmo v próze, navazující asociace, jejichž souvislost jsem většinou pobrala (ale někdy jim rozumí asi jen autor sám). Témata jsou především osobní a lehce, lehoulince ekologická či politická – přece jen, rok vydání 1985 je znát; i mně přišlo, že v závěru jsou autorovy úvahy malinko posmutnělé, což přičítám v jeho případě spíš atmosféře 1. poloviny 80. let připomínající to šedé léto plné deště (viz název), než osobnímu životu, který vychází z této knížky jako šťastný a naplněný.

"Maliny taky ještě jsou. Jakub říká, že jsou veliké jako telata. Koukáš jak tele na nový vrata, říkával mi můj tatínek. A to mi zůstalo. Život je velký divadlo a pan redaktor by si přál, abych psal o tom, že život je velký divadlo, ale já mám zatím jen oči navrch hlavy a koukám jako tele na nový vrata, a tak vidím i soudruha redaktora Pavlíka.
Život je sice velkolepé divadlo, ale jeho zákonitosti jsou v maličkostech. Tak koukám, jak píšu, jestli to taky nedává nějakej řád a jestli to taky nejni i vo něčem jiným, a jestli v těch podrobnostech není takzvanej hlubší smysl. A je. Na to si vemte, pane redaktore, jed."